I kdybych nevěděl, že je Pavlína mateřsky čekající, došlo by mi to v okamžiku, kdy ani napotřetí nereagovala na informaci, že se možná našly nadsvětelně rychlé částice. To by se jí normálně nemohlo stát. Ale možná to je dobře. Někdy mám pocit, že si s fazulkou dohání nejmíň deset let života. Koukám na ní a každá chvilka mě přesvědčuje, že i jako praotec budu šťastnej. A Pavlína docela určitě.

            „Jirko, budem potřebovat koupit..."

            Je toho čím dál víc, teď, v poslední době. A problém je v tom, že rozpočet není neomezený a očekávat nějaký další nárůst z univerzity je nerealistické. Pár aktivit k tomu, ale pořád to není to, co by bylo třeba. Kdybych aspoň už neměl takhle dost, někdy sotva lezu. Proč já se půlku života flákal někde úplně jinde... No kvůli Myšce třeba, to je jasný.

            Konečně.

            Ráno volala poliklinika, doktorka Čejková (ta jedna z mála, co umí skloňovat moje jméno) a měla pro mne dobrou zprávu. Od listopadu budou chtít přejít na software i následnou správu. Trvalo to skoro půl roku, než se rozhoupali, ale tahle práce se bude hodit. Takže miláčku, můžeme nakupovat.

            Pavlína měla nečekanou radost. Dokonce jsme udělali malou oslavu, Pavlína si čichala k burčáku, Myška do něho namáčela jazyk, já jsem zůstal u červeného. Poslouchal jsem jejich československé žvatlání a bylo mi dobře.

            „A tati, nemohla bych dostat novej notebook? Ten můj už je hodně zadejchanej a stejně je moc malej na obrázkový úpravy."

            „Mno... já myslím, že by to šlo."

            „Ty, Myško," ozvala se Pavlína.

            „Já vím, jsou jiný věci nutný ke koupení. Poslouchám to pořád dokola."

            „Ale nie. Napadlo mě... když máš za chvíli ty narozeniny... že bych ti dala svůj."

            „Pavlíno???"

            Houkli jsme to najednou oba.

            „No... nemá ani rok... a má 17 palcovou obrazovku... na grafický věci se výborně hodí. A já se teď obejdu bez něj... když mě táta občas pustí ke svému," tázavě se na mne koukla.

            „Umíš mě krásně překvapovat, miláčku," usmál jsem se.

„Myslím, že Myšce něco malinko dlužím. Vlastně vám oběma. A mám vás ráda, víte?"

            No to my Pavlínu taky. Aspoň za sebe to vím už dlouho.