Potkat docenta Otáhala u galérie nebylo nic neobvyklého. Bydlí kousek odtud a už jsme tu jednou vedli debatu na téma výšky platů kantorů a v souvislosti s nimi cen obrazů za výlohou. „Ještě kouříte?", zeptal se mě, jakoby tušil, že se na to zrovna chystám. „Já už vám ani nevím. Nejradši bych to už zahodil, jenže pořád mě to honí." „Synapse, kolego, synapse. To jsou hrozný potvory."

     To jsou. Některý věci se do člověka hodně zarejou. Nevím, jestli přímo do synapsí, ale zbavit se jich je fuška.

 „Vy jste někde kouřil?“

 „Ne, nikdy. Já dopředu věděl, že bych se toho nikdy nezbavil.“

 To je rozumný přístup. Škoda, že u mne nefunguje.

     A rozpovídal se. Poslouchal jsem a přemýšlel, proč lidi, kteří celej život rozdávají svoje znalosti, sami přitom mají pokoru a touhu vědět víc, nemají po haldě let ani na to, udělat si radost malým mořským vílou. Asi se pak člověk nemůže divit, že to se vzdělaností vypadá tak, jak to vypadá. 

     A když jsem si vybavil veselé radovánky londýnských „kapucínů“, co se umí sotva podepsat (na co by to taky dneska vlastně ještě potřebovali), nemyslím, že by se to výhledově změnilo. Tolerancí k blbosti směřujeme spolehlivě k diktatuře mozkově jednobuněčných živočichů. Nebudeš to mít v životě vůbec jednoduchý, fazulko naše.

     „Co jsi takový zadumaný?“ zeptala se mě Pavlína, když jsem patrně nezvykle mlčky skládal těch pár věcí, co bylo třeba přestěhovat. Tohle jsem si na ní vážil – nepotřebovala tři měsíce na to, aby si všimla, že není všechno ok. Sedl jsem si na hromadu knížek a přitáhl si ji k sobě.

 „Nějak mě napadlo, jestli vůbec děláme dobře, když toho prcka teď posíláme na svět.“ V televizi zrovna jeden vyčůránek obratně  kličkoval frázemi o rasismu, místo aby přiznal, že lidi, kterých se zastává, jsou prostě nebezpečná pakáž.

 „Ty začínáš litovat?“ zeptala se mě Pavlína a trošku se odtáhla.

 „Kvůli nám ne, neboj. Jen nevím, jestli má vůbec smysl dávat na tenhle svět ještě vůbec něco tak krásnýho, jako bude fazulka.“

 „Iste že má. Nebo si myslíš, že Myška měla taky ostať na houbách?“

     Musel jsem se usmát.

 „To určitě ne. Ale... co když už toho prcka nestihnu aspoň trochu vyzbrojit na to, co ji bude čekat?“
„Jirko. Neblázni.“

 „Neblázním, promiň.“

 Pavlína se mi podívala velmi hluboce do očí.

 „Víš, co by bylo opravdu zlé?“

 Zavrtěl jsem hlavou.

 „Kdyby se právě takové fazulky přestaly rodit. A udělaly by místo všem těm ... “ a ukázala bradou na televizi.

 „Más pravdu, ženo moje. Máš velikou pravdu. Škoda, že mi není dvacet, nebo tak něco, protože bych neměl  vůbec žádný problém s tebou těch fazulek udělat plnou ohradu.“

 „No tak to pozor. Já bych ve dvaceti nic takové nechtěla.“

 „Jo jo, já zapomněl, že bys v té době měla myšlenky na něco úplně jiného.“

 Pavlína vstala a protáhla si záda.

 „Možno áno. Já ti vlastně nevím. Kdybys byl už tehdy takový jako dneska... jsii moje životní výjimka, miláčku.“

 „To doufám, že ne,“ usmál jsem se.

 „Vlastně ne, máš pravdu. Jsi moje životní úplně všechno. A pojď se hýbat, ať to máme z krku.“

 Ano. Všechno, co teď mám, je moje životní všechno. A jen ve skrytu duše se bojím, aby to tak bylo u všech, který miluju. Slyšet podruhý v životě, že se někdo kvůli mně dvacet let přetvařoval, opravdu nechci.