O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

PROČ NEJDE DÍTĚ REKLAMOVAT? - III. PDF Tisk E-mail
Středa, 11 květen 2011

Naše milé databázistky si vzpomenou přesně, ti „dobří", budou vědět, že to tu asi bylo, a pro ty, co jsou jako já (tedy můžou číst jednu knížku stokrát a stokrát pro ně bude nová), připomínám, oč před dvěma léty, kdy sem Hanka psala, šlo (klikněte si). Nyní znovu napsala, aby se podělila se svými pokračujícími  trampotami:

 

 

 

 

 

       Tak máme diagnózu ADHD od psychologa jedné soukromé školky a klinického psychologa. Do státní školky kluka nevzali - protože je ADHD a oni nejsou specializovaná školka a taky protože nemají kapacitu ani pro "normální" děti - a pak že jsem přece na mateřské... Také nás odkazovali na speciální školku - ale ta byla asi 25 km daleko, což zase nebylo v našich silách; no, a nakonec ho vzali až jako předškoláka - ale jen na 2 hodinky denně - do kolektivu 26 dětí s jednou paní učitelkou...  Výsledek? Jeho chování se zhoršilo, začal být i agresivní. Na sestru i na jiné děti. I když ji má velice rád a "visí" na ní. Střídání prostředí tak často během dne u něj vyvolávalo ještě větší neklid. Nemohla jsem se s ním ani po školce vracet domů, zůstávali jsme rovnou na hřištích nebo odcházeli do lesa...    

  

 

      Pak mu dali odklad školní docházky a přijali ho do školky na 4 h denně. Ve středu mi p. učitelka vždy řekla, ať ho zbytek týdne nechávám doma. Byl hrozně unavený - u něj se to projevuje neklidem, navíc ani on sám do školky už nechtěl, přestal malovat, začal o sobě říkatm že neumí, že jen  dělá čmáranice, že je zlobivej a že dokonce někdy jeden chlapeček zlobí víc než on!!  Když jsme někde potkali školkové dětim ukazovaly na nás a říkaly: „mami, hele, to je ten zlobivej kluk...." (hrozné, smutné, co?)  Navíc si přinesl ze školky další špatné nápady: házení jídlem, sprostá slova, zápasnické chvaty (to mu asi dělaly děti a on to pak předvádí doma), zvýšenou agresivitu... A jak říkám - přestal malovat, s tím že to neumí....navíc byl tak unavenej, že jsme doma nemohli dělat už nic.

 

     Ještě odpověď (na vaše dotazy), proč nespal - chtěla jsem, aby spal (dceři jsou teď čtyři a po obědě  ještě spí a je i jinak ok). Dávala jsem ho spát, ale on neusnul. Všelijak se kroutil, povídal si.... a snažil se, aby neusnul. Viděla jsem, že nechce usnout, že se tomu brání. Spávala jsem s ním, uspávala ho pohádkou. Zkoušela jsem to po dobrém - odměna, motivace, po zlém - nic nepomohlo. Ze dne na den prostě přestal spát a neusnul po obědě už ani jednou. Třeba jen vrtěl nohou a tak se spánku ubránil....

 

      Nakonec je mi to všechno jasný, ale uvědomuju si až teď - neharmonické prostředí doma, nejednotná výchova, nepřijetí od manželovy matky (nadávala mu a napadla ho i fyzicky už v jeho dvou letech, protože porazil stejně starého synka její dcery), společné bydlení s manželovými rodiči, jeho neochota se odstěhovat kamkoli jinam... 

 

      Manžel diagnózu neuznává, vyšetření nechce, prý ze syna dělám blba.... také mi nic nepomáhá, synovi se nevěnuje, i když fyzicky ani nemůže - je velmi obézní. A výsledek? V současné době rozvodové řízení a boj o děti ... už přes půl roku.  

 

      Je pravda, že když syn má dostatek pozornosti, je to lepší, a že jsem taky byla jediná, kdo mu lásku dával; proto tak žárlil, to vidím jasně taky až teď. Ale je taky pravda, že potřebuje víc pozornosti než jiné děti.  Ale co když si ji vynucuje? Když nás někdo vyruší, např. při jeho oblíbeném čtení, vzteká se, nadává, hází věcmi, křičí do telefonu, jednou ho dokonce hodil do vody. To je přece nepřijatelné... Vysvětlování nezabralo, trest - „jestli to uděláš, následuje to a to" - to taky nezabralo, je občas, jako když nevnímá; pak to přejde a je zase "normální".  

 

 

     Chci "bojovat" za individuální vzdělávání (dcera chodí do školky - odstěhovala jsem se od manžela a jeho rodičů do místa kde mi ji vzali, i když není předškolačka). Uvidím...

 

Až to skončí, napíšu vám, 

jak to dopadlo, pokud to přežiju...  

 

HANKA

 

 

 

Komentáře (4)add feed
ahoj : hanka po dvou letech
Nechtěla jsem vyvolávat žádnou debatu, jen jsem po náhodném přečtení svého starého příspěvku měla pocit že dlužím odpověď. A díky - za porozumění a dobré rady. Díky moc.

Všechno je o lidech. Syn chodí po přestěhování do jiné školky. Nechodí tam rád ale je mu to jedno. Občas se i nadchne. Děti se k nám hlásí a říkají "ahoj jaroušku" a "jsem moc rád že s námi chodíš" Do zprávy pro ped.por. napsali že má výtvarný talent a je to jeho největší přednost. Paní ředitelka využila všechny možnosti aby nám umožnila sehnat asistenta pro školní docházku. Někdy komentuji synovo chování že je hrozné a oni řeknou - no to se netrapte, to je přece hned vidět že má LMD. V porovnání s min. školkou nebe a dudy.

Zas mám jiné trápení. Soudím se o děti. Manžel nedělal nic.Nechtěla jsem už být s jeho rodiči v jejich baráku. Tchyně nadávala i mě atd. Přesto o děti manžel bojuje. Nemám sílu to tady vypisovat. Vyhrožoval mi, i tím že mě o děti připraví, proto jsem odešla. Přesto že se nestaral, nemohu to nijak dokázat, ani jiné věci. Přesto že je obézní mám strach jak to dopadne - kvůli dětem. A i pak - je to stejně prostě už na celý život. S dětmi manipuluje atd. Děti jsou malé, na všechno skočí. Mě se to příčí, nedokážu to "oplácet". On má peníze, zázemí, čas, tvrdí že podplatí právníky, soud, atd..

Nevím jestli kecá a nebo to opravdu jde? Bojím se ho. Neštítí se ničeho. Je to všechno hnus. Nechci o tom teď psát. Byli sme spolu 8 let. Odešla jsem s dětmi 2.11.10 a požádala o svěření dětí. Od té doby soud nic, krom dvou řízení - výslech matky, výslech otce, jen čekání.
Jsem trémista, navíc neumím za sebe bojovat, když se někde o něco bojuje byť třeba dříve o banány ve fronťě, já zdrhám.
U soudu jsem skoro nic neřekla a právníčka mi nijak nepomohla - nenavedla, abych řekla něco z pozn. co jsem jí dala. Žene to přes soudního znalce přes děti - pedopsychiatra - ale trvá to už strašně dlouho, za tu dobu tatínek zapracoval (dal si předběžné opatření s vylhaným svědectvím)a děti se ho za tu dobu přestaly bát, něco už zapomněly a já nemám svědomí jim to připomínat, tchyně a manželova rodina se k dětem také chovají jinak, takové nadílky děti nikdy nedostávaly jako teď. Naopak děti teď říkají, že mě nemají rády atd (6 a 4 roky)

Skutečnost je samozřejmě složitější a je toho moc. Synovo chování se samozřejmě zhoršilo. Vyčítám si to, ale nemohla jsem tam zůstat. Manžel mě např. v noci budil, dělal si ze mě blázna, nebylo to žádné partnerství. Takže napíšu někdy a až se soud pohne.....
H
květen 11, 2011 05:17
Hani, nevím, jestli ti pomůže moje rada, tedy to, co se osvědčilo mně. : Myška
Můj ex nejdříve taky vyhrožoval, že bude chtít děti, a kdesi cosi. Nakonec se ukázalo, že o ně nestojí, což není asi případ tvého muže. Mně se vyplatilo spolupracovat s pracovnicí sociálního odboru na úřadě našeho bydliště. Ta s námi (i s klukama, byly tehdy větší než tvé děti) šla k soudu, a moc mi pomohla. Podporou, tím, že sem věděla, že v tom nejsem sama proti manželovi a jeho advokátce (já advokáta neměla).
Moc ti držím palce.
květen 11, 2011 07:46
Hani, napiš mi na e-mail, ano? : d@niela
ozvu se ti!
květen 11, 2011 14:23
... : hanka po dvou letech
Bude to taky tak ale on mě chce ještě trochu podeptat přes děti. Díky.
Napsala jsem, mělo by to už být v poště.
květen 11, 2011 22:51
Napsat nový komentář

    Upozornění: Redakce si vyhrazuje právo mazat příspěvky nevhodné, vulgární a obsahující neplacenou reklamu

quote
bold
italicize
underline
strike
url
image
quote
quote
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley


Tyto znaky opište


busy
 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]