O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

MALÉ ŽENSKÉ PROBLÉMY PDF Tisk E-mail
Středa, 20 červen 2007

Milí Kudlaňáci, potřebuju poradit, ano, ale ne s mužským, s naší malou. Ono  výchovou dětí je to všelijaké. Máme devítiletou dcerku Petru a už opravdu nevím, co děláme špatně. Ona je jedináček, tudíž částečně rozmazlená. Taky se vaše děti nafukují kvůli každé drobnosti? Mluví s vámi na půl huby“ nebo kuňkají, že jim není rozumět? Na všechno odpovídá: Nevim.“

 

     Sklopená hlava a tvrdá beraní palice se tak střetavá s názorem rodiče. To je pak boj. Uvedu pár příkladů, protože už si s ní nevím rady. Právě jsem ji odvedla do školy a je mi z toho na nic...


„Máš připravenou tašku na zítra do školy?" „Jo, mám" odsekne Petra.

„Tak proč máš vykramařený učení na stole a v přední kapse rozpláclou svačinu a pití od včerejška?"

 

 

Cestou do školy chodíme se spolužačkou. Vyprovázím je.

„Mami, dneska jdeme na plavák. Já se tak těšim," vypráví Petra.

„Já se taky těšim na koupání."

„Co mi skáčeš do řeči!? Teď mluvím já!!" Okřikne spolužačku Petra.

 

 

Někdy chodím s nimi. Cestou je malý obchod, kde nakupujeme. Vyjdeme z branky.

„Ahoooj Petro!"

„Hmm, ahoj." Kuňkne polohlasem Petra.

„Ty neumíš pořádně pozdravit?! Já nic neslyšela, Petro." Nafouknutá jde o pět metrů před námi.

„Teto, co jí je?"

„Nevim, zase je nafouknutá."

 

 

„Tak co, holky, jak bylo včera na Dětským dnu ve škole?"

 „Jooo, príma. Hráli jsme hry a jeden páťák všem říkal, že vaše Petra má ráda Jirku ze třídy."

 „Nene, nene to není pravda" křikla Petra a začala fňukat a natahovat.

„Petro, prosím tě nech toho! To se přeci tak říká. My s tátou přeci víme, že se s Jirkou kamarádíš a hrajete si u nich nebo u nás. Tak se hned kvůli tomu nebudeš nafukovat!"

 

 

Odpoledne zvonek.

„Teto, nezlobte se, ale já už s Petrou nebudu ráno chodit do školy. Ona je na mě pořád nafouknutá, utíká mi, nebaví se se mnou, že prej jsem ji před vámi s tím Jirkou ztrapnila."

 

 

Šla tedy Petra asi třikrát sama do školy a pak se holky udobřily.

Za týden zvonek.

„Teto, já už s Petrou chodit nechci. Ona mě ve škole pošťuchuje, pomlouvá a Jitce řekla, ať se mnou nevyměňuje samolepky. Tak já budu radši chodit sama. Ona je pořád nafouknutá. Tak se na mě nezlobte."

Úplně se mi vybavila Petry nálada a spolužačce jsem se vůbec nedivila a plně ji chápala. Taky by mě nebavilo chodit do školy s holkou, která jde pět metrů přede mnou, utíká mi a nebaví se se mnou.

Tak chodí do školy každá zvlášť.

 

 

Vysvětlili jsme Petře, že pokud se bude takhle chovat - nafouknutě, uraženě, mluvit potichu - nikdo s ní nebude kamarádit, protože si každý bude myslet, že je nafoukaná. Nikoho nebude bavit poslouchat ukuňkanou holku. To si radši najde jiný kamarády.

Brečela, že není nafoukaná ani ukuňkaná.

 

 

Jdeme ráno do školy. Petra opět zdraví na půl huby. Zase nám uteče a jde před námi. Něco mumlá pro sebe a pak křikne: „Slyšíš, mami?!"

„Petro, jak tě můžu slyšet. Kolem jezdí auta, to zaprvý a za druhý jdeš před námi, mluvíš jen pro sebe, tak tě neslyším. Jestli mi chceš něco říct, zastav a řekni mi to pořádně!"

„Hmm, tak už nic," zahuhlá pro sebe a natáhne zas tlamičku.

„Petro, nebudeš se mnou mluvit jako s nějakým otrapou! Jsem tvoje máma! Tak jestli něco chceš, mluv se mnou pořádně!!"

 

 

„Jaký máte úkol?"

„Tady z matematiky, ale já tomu nerozumím." Řekne naštvaně.

Vysvětlím jí vedle na papír, jak příklad vypočítat.

„Ale takhle my to ve škole neděláme. Paní učitelka to na tabuli dělala jinak."

„Dobře a jak teda?"

Napíše mi to vedle na papír - a je to úplně stejný postup, jak jsem jí ho vysvětlila já.

„Petro, ale to je úplně stejné!"

„Ne ne, není!!" Odsekne.

„Tak víš co? Spočítej to podle sebe a já se pak přijdu podívat, jestli to máš dobře."

„Tys to napsala špatně! Takhle to ve škole nepočítáme!" Hádala by se, palice jedna beraní.

Když to slyší táta a nemůže to už vydržet, křikne: „Petro nech toho! Máma ti chce pomoct, vysvětluje ti, jak to máš vypočítat a tak na ni budeš ještě hnusná a okřikovat ji? To si nezvykej!"

„Hele, vykašli se na ni. Nech ji, ať to vypočítá a pak ji to zkontroluj. Nevnucuj se jí, když ona tě vůbec neposlouchá a stejně si to udělá po svým.", řekne mi manžel a já odcházím z pokoje.

 


      Takových situací je u nás nespočet. Vysvětluju jí, že mě nebaví ji pořád popohánět, zvyšovat na ni hlas nebo ji okřikovat. Nedávno jsem jí poprvé přeškrtla celý úkol v češtině. Musela ho přepsat. To bylo slziček, ale přepsala ho bez chyby.

 

     Pak byla jak milius. Udělala sýrovou pomazánku, namazala nám k večeři všem chleby a nakrájela na andělíčky. Vím, jsem měkká máma. Tohle vzdorující období se přesýpá jak písek. Jednou je hodná a pak na oplátku pichlavá jak bodlák.

 

 

Myslíte, že bych měla mít tvrdší ruku?

Jak řešíte tyhle situace vy?

 

Díky všem, Jitka

 

 

Komentáře (31)add feed
ja s klukem : jasmina
tomu je 10,je to zase rak a ma sklony k ublizenectvi ,proste delani chudinky ze sebe,co za nic nemuze a je svatej a ostatni jsou k nemu nespravedlivi.Pritom je to takovy tichy provokater a ted momentalne uz druhy tyden ma tyhle krize,ze jsem z nej na bednu.Pak se sklidni a je to prima kluk.No a tak se to strida.Kdovi Jitko,mozna mam tvrdsi ruku nez Ty ale proste jak ta krize prijde,tak prijde,urazi se,nafukuje,kdyz ma neco udelat tak hudruje nebo breci jak batole a neposloucha v nicem,ucit se nechce,ukol zapomene udelat a klidne rekne ze jim ucitelka nic nerekla (vsichni ten ukol maji)bodejd,kdyz ve skole zas nedava pozor.
Protoze Ti neporadim,pac jsem v "tom" zrovna jako Ty a taky hledam metody,aspon Ti reknu co jsem slychavala i co videla;-obvykle problemovejsi deti prodelaji pubertu docela v pohode a pak z nich jsou fajnovi lidicky,snad ze si to zlobeni vybraly uz predem.Ma kamaradka uz ma 2 dospele kluky,prvni byl hodny a poddajny i ve skole,druhy jen stval a stval a dnes bohuzel ten prvni je flakac naladovej a nabubrelej a druhy uplny opak,-za toho se stydet vubec nemusi.
tak to chce asi jen vydrzat vydrzat a hlavne hodne mluvit a vysvetlovat,ze kdyz se bude takto chovat...ale to Ty uz delas.Neboj-dostane se z toho,ja byla jako mala taky docela hajzlik a dnes jsem hodna holcicka)))))
červen 20, 2007 09:46
jinak Dani : jasmina
ten obrazek je super,presne se hodi k tematu smilies/cheesy.gif
červen 20, 2007 09:48
No - asi nás odúpůrci tajemna sežerou : AlenaT
ale můj starší synej je Vodnář - a já býk. Každou informaci jsemn z něj musela páčit, jeho jediným hobby bylo se zmazat, nosit roztrhané hadry, nebo se přizabít. Ještě štěstí, že ten mladší - takto panna - vykecal i to co nevěděl, takže jsem je nakonec ukočírovala oba...ale byla to šichta. Asi už slečně začíná puberta - holky holt začínají brzo. Chce to mírnou - leč pevnou ruku. prostě pravidla v této rodině jsou taková a taková. a ta se prostě dodržovat BUDOU!Ale neboj, ona z toho vyroste.
červen 20, 2007 10:03
abych tě utěšila : AlenaT
- tak s dětmi jsou problémy všude - a kdo říká, že má děti bezproblémový a úžasný,m tak obvykle kecá. Já po svých dětěch jednou v záchvatku vzteku hodila skříŇ. Stokrát jsem je prosila, přemlouvala sladce, aby si ji uklidili - bez výsledku. Kdfyř jsem pak mezi jejich věcmi našla plesnivej chleba, co měli minulej tejden k svačině - zatmělo se mi před očima. Bafla jsem tu skříň, kterou bych normálně vůbec nezvedla - a hodila ji po svých synech. Naštěstí uhnuli (jinak jsem vám teď psala z kriminálu), ale skříň se rozpadla jak lego a sousedce pod námi spadl lustr. smilies/grin.gif smilies/grin.gif smilies/grin.gifTakže tě chápu a cítím s tebou.
červen 20, 2007 10:09
Teda Aleno : jasmina
doufam ze po te skrini byli kluci hodni jak opelka? a sousedka taky.
červen 20, 2007 10:26
já bych se k ní zkusila : Inka
chovat alespoň dva dny naprosto stejným způsobem jak se chová ona k Tobě, ještě bych to malinko vyhrotila, aby to řádně pocítla a potom bych s ní hodila kamarádskou komunikaci, zda se jí to líbilo, jak ses k ní chovala. A zkusila to určitě nejdříve po dobrém, řekla bych jí, že bys ráda, kdyby z ní vyrostla holka do nepohody a ne to co právě předvádí, ale já jsem trochu dost rázná, s ničím jsem se nemastila moc dlouho a tudíž moje děti měly sparťanskou výchovu, vždy jsem vše řekla mile 2x a po třetí letěla facka jak hrom. Takže upřímně, pokud by to po dobrém nefungovalo, tak bych prostě přitvrdila, nejdřív bych jí předem upozornila, že tu facku dostane ať budeme kdekoliv i před jejíma kamarádama a to bych také dodržela ať se děje co se děje. Pokus z ní necháš vyrůst náladovou holku, bude se s tím potírat celý život.
červen 20, 2007 10:31
Hmmm... : Margot
Petra dělá chyby, protože to holt líp neumí. Je to devítiletá holka, není to robot.
Co takhle naprosto změnit přístup a zkusit ji místo kritizování a zlobení se co zas holka pokazila - zkusit pochopit? Zkusit hledat a pochopit PROČ se chová tak blbě? Třeba s tím Jirkou mi to přišlo, že byla Petra hodně v právu a maminka se zachovala příšerně natvrdle o). V tomhle věku je to pro holku přeci táááák strašně citlivý téma, racionální přístup je jí na houby, maminka by jí stokrát víc pomohla, kdyby to vzala přes emoce a zachovala se spíš jako nejlepší chápavá kamarádka a parťák do nepohody než jako racionální dospělák. Mně v osmi letech "miloval" spolužák Vašek o) a já se za to tak příšerně styděla, děsně mě to uvádělo do rozpaků, kdyby o tom navíc snad ještě někdo začal mluvit nahlas, tak se asi propadnu do země a zcela rozhodně naprosto stáhnu do sebe a nechci s nikým mluvit, chci být sama. S maminkou jsem v dětství taky mívala situace, které ona hodnotila jako že jsem nafoukaná a uražená a až v dospělosti jsme si to vysvětlily, že jsem se tehdy necítila uražená, ale že jsem s ní prostě o některých věcech vůbec nechtěla mluvit (právě ty holčičí tajemství, kdy mamina byla podle mně jak slon v porcelánu o) ) anebo jsem se vyhýbala mluvit s ní ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že se s ní prostě vůbec mluvit nedá, protože si vede jenom svou a nezajímá ji ani nechápe a nechce chápat, co cítím nebo si myslím já.
Petra se samozřejmě místy chová blbě, ale možná by pomohlo míň jí říkat svoje řeči a začít víc poslouchat její dušičku (která momentálně občas vůbec neví co chce). Na druhou stranu ale myslím, že by nezaškodilo přitvrdit v tom, že pokud se k mámě chová způsobem, který mamince vadí (vyjíždění zvýšeným hlasem, neomalené okřikování), tak maminka nebude skákat jak si dcerka pískne, protože prostě před dcerunkou v životě taky nikdo na zadek padat nebude.
Když to shrnu - navrhovala bych dceři víc naslouchat a tam, kde hrozí spor to postavit ne stylem "je to takhle a malá se chová špatně, protože to nechce přijmout a uznat", ale spíš se ptát jak to malá vidí a proč - pak může Jitka spoustu věcí pochopit i pohledem dcerky a dcerka možná pak nebude mít tak velkou potřebu se světem "bojovat", když ucítí, že ji matka místo válčení chce pochopit a být jí spoluhráčem, ne protivníkem. Na druhou stranu, když dcerka dostane tenhle větší kus svobody a práva na vlastní názor, tak taky musí dostat víc zodpovědnosti za svoje skutky (třeba v tom, že když se na mámu utrhuje, tak maminka končí debatu a jde si po svojí práci). No a taky by maminka měla dohlídat, aby dceru chválila za různé drobnosti, které se Petře povedou, aby bylo pokud možno víc pochval než kritiky, aby byla pozitivní motivace atd. a Petra neměla pocit, že na ní máma pořád vidí jen něco špatnýho. Každopádně bude Jitka potřebovat pořádnou trpělivost a nadhled.
No anebo se to dá vzít opačně, nepiplat se s holkou takhle po dobrým, ale jen přitvrdit a vzít to trochu po zlým. To by mohlo mít taky výsledky, že se holka víc srovná do latě, ale hrozí tu riziko, že se duševně a citově víc uzavře a zatvrdí.
červen 20, 2007 10:48
znam jednu : jasmina
uz dospelou,taky v beranu a naladovou,jeden den zdravi z dalky,druhej den neodpovi na pozdrav.Jinak je suprova a tomu,kdo si ty jeji nalady nebere na sebe nijak tim neskodi.No,nevim jak ji vychovavali rodice,to zde pisu jako zajimavost,ze urcite rysy jsou uz dany,ona mela a ma s par lidmy kvuli tomu nesoulad,pac ti lidi jsou nastvani,co si o sobe mysli ze ani neodpovi na pozdrav.Kdo ji ale zna a mavne nad tim rukou,ten s ni problemy nema,pac jak rikam,jinak je fajn;proste se blbe vyspi,aspon dava najevo-"dnes mne nikdo neotravujte"
červen 20, 2007 10:51
... : Gréta
Ahoj, mně přijde, že se k ní chováš jako k malé. Nevychází s kamarádkou - měla by poznat, že takto se kamarádky neudrží, ne že jí to ty řekneš. Jde před vámi a nemluví s vámi - no co, tak se bavte spolu - prostě na ni tak moc nemysli. Nemusíš jí dávat pořád lekce a korigovat. Jen jí důvěřuj. Má právo chtít být občas sama, zlobit se na kámošky, brečet, neudělat úkoly a zapomenout věci. Je to její život.
Myslím, že jak děti rostou, maminky mají hlavně dva úkoly - inspirovat svým vlastním životem a být tu pro své dítě v případě potřeby, když mu je špatně, povzbudit, pomoci. Ale to až když samo přijde. Jinak jí dej právo řešit si své záležitosti.
červen 20, 2007 10:53
No, možná ráznější přístup : Ariana
by neškodil. Ale mám ještě jeden tip. Můj brácha byl jako malý kluk strašný vztekloun a neplatilo na něj nic, ani po dobrém, ani po zlém. Jednou tátu napadlo ho při tom jeho vztekání a ječení natočit na magnetofon a pak mu to pustil. Brácha se od té doby hodně zklidnil. Asi si konečně uvědomil, jak byl tím svým vztekáním nesnesitelný pro své okolí.
červen 20, 2007 10:55
Jitko, : Ája
řekla bych, že skoro v každém komentáři, co tu byl zatím napsaný, najdeš zajímavý tip. Já sama mám dcerku téměř ve stejném věku (za chvíli 10), takže tak trochu asi vím :-). Jedna otázka mě napadá - Petra je takováhle odvždy nebo je to nějaká změna oproti dříve? Každopádně - svoji roli podle mě určitě bude hrát počínající puberta - vidím to jasně doma - vyprávím své sladké holčičce jakousi banalitu, která by jí ale dříve, ještě třeba před měsícem, fakt zajímala - její dnešní odpověď: A co jako?, tónem jako proč mi proboha vykládáš takovýhle pitominy??
Ale - přece jen - zkusila bych se zamyslet nad tím, proč se Péťa takhle chová. Leckdy děti svým nevhodným chováním v podstatě jakoby volají o pomoc, je to jejich snaha, jak na sebe upozornit, jak řešit své vnitřní konflikty. Možná třeba i psychologická poradna - protože - co mě trošinku zaráží - chování a vzdor doma, vůči rodičům - to je asi normálka, ale proč jsou takové problémy i s dětmi? No a pak mám svoji osvědčenou metodu (která teda fungovala dosud, puberta se bojím, že stejně všechno převrátí naruby :-)) - tahle metoda spočívá v tom, že se snažím minimalizovat své požadavky, ale ty, které mám, tak na těch trvám, přes to vlak nejede. A ruku v ruce s tím - chválit, chválit, chválit! Pokaždé, když se něco povede, pokaždé, když se zachová hezky, prostě za co to jen jde. Většinou tohle proberu s dcerkou dopředu - tak v kostce jako - zvlčila jsi, tohle už je moc, budu to dělat tak a tak - upozorňuju tě na to, že když něco řeknu, tak to prostě bude - řeknu to jednou, podruhý a pak už bude zle. Očekávám od tebe, že si budeš samostatně dělat to a to. Musíš se to naučit, připomenu ti to maximálně jednou. Atd. Proberu to s ní v klidu, ale pak - a to je důležitý! - pak se na tomhle důsledně!!! musí trvat. Prostě - pracovně tomu říkám politika cukru a biče :-) - a obojí - cukr i bič - jsou neméně důležité. Zatím to jakž takž fungovalo. A ještě mě napadá k té nafučenosti - i moje slečna je někdy nafučená. Většinou, když vím, že nemá pořádný důvod, když vím, že jí jen něco přelítlo přes nos, tak si toho prostě nevšímám. Chceš bejt nafučená? Fajn, máš právo na to mít špatnou náladu, ale prosím tě, neobtěžuj mě s tím, já ji mít špatnou nechci, musíš se s tím nějak vyrovnat sama. Většinou jí to pak dlouho nevydrží - ono totiž každé divadýlko potřebuje své diváky :-) No - radí se mi to, radí, puberty před dveřmi, či spíše už ve dveřích se ale stejně bojím :-) A občas mi taky bouchnou saze a pak to lítá - almara teda ještě neletěla, ale ona je přišroubovaná :-)
Držím Ti, Jitko, palce, ať to všechno zvládnete :-)
červen 20, 2007 11:32
... : Gréta
No s tím chválením - já bych ji třeba nechválila, pokud udělá nějakou scénu a pak to žehlí.
A těma kamarádkama - taky jsem párkrát pozorovala svou nyní 11letou dceru, jak komunikuje s kamarádkama, a nebyla jsem spokojená. Snažila se ostatní děti dirigovat. Nebo takové ty holčičí hádky, jak dvě se spiknou proti jedné. Ale tím si musí projít, musí se naučit, jak s lidmi jednat. Na reakcích. Ony se ty děti vzájemně školí.
červen 20, 2007 11:45
no, Jasmíno : AlenaT
nebudeš tomu věřit, ale naprosto vyjevený žačli uklízet a dokonce i vyluxovali...ale dlouho jim to teda nevydrželo! smilies/grin.gif
červen 20, 2007 12:01
Názor člověka, co děti nemá : Gita
(tudíž berte ho s rezervou)
Není jádro problému v tom, že dceru "moc řešíte"? Jak už tady kdosi napsal, není divadla bez obecenstva... Tudíž bych její načučenost ignorovala, když bude mluvit potichu nebo vůbec, podobně bych nereagovala. V případě, kdy z ní odpověď potřebujete vydolovat, řešila bych to jen natolik, nakolik je to bezprostředně nutné. Samozřejmě, může v tom Petřiném chování být nějaký skrytý freudovský problém, ale po pravdě to na mě spíš působí jako přemíra pozornosti a ... (bez urážky) rozmazlenost. Má vás na háku.
Do konfliktů se spolužačkami bych se taky nepletla. Petra velmi brzy zjistí, že s takovou daleko nedojde. Děti si hranice umí nastavit docela dobře samy.
červen 20, 2007 12:59
mám takovýho kluka : Alžběta
nejvíc se mi osvědčilo si ho nevšímat. Ono ho to přejde daleko dřív, než když mu promlouvám do duše, že takhle ne.
červen 20, 2007 13:56
Souhlas s Gitou, : mamča
ta dcerka má jako jedináček příliš mnoho pozornosti. Např. ten úkol z matematiky evidentně zvládla naprosto sama. Přesto si neodpustila prudit mámu, která se jí snažila pomoci.
Na mě tohle kdysi kluci taky zkoušeli. S nejstarším synem jsem se poctivě učila, a rostl z něj pohodlný lenoch, co čekal až mu to učení naleju do hlavy. Na dvojčata už nebyl čas, tak když přišli, že jim něco "nejde", tak jsem reagovala : Kdo chodí do školy, ty nebo já ? Tak koukej dávat pozor, a nebudeš se muset nikoho ptát. Překvapivě ten úkol pak udělali v pohodě sami, jen jsem to zkontrolovala a podepsala.
To je taková dětská lenost, která se musí potlačit hned na začátku.
Ten problém s "nafrněností" mezi dětmi bych ale nepodceňovala, a zašla s dcerkou k dětskému psychologovi.
červen 20, 2007 14:11
Myslím, že Gita s Alžbětou na to káply : Míša šíša
Taky bych to nijak zvlášť neřešila. Ono je vidět, že se jedná o jedináčka - tudíž víc zájmu. A rozmazlenost dítka je tam zřejmě znát. Kdyby měla Jitka děti tři, ani by v tom mumraji nestačila zaregistrovat, že některé z nich je snad uražené. Osobně bych to nerozebírala zprava ani zleva, ale stylem "Jsi uražená - no tak si buď, však ono tě to přejde, já si toho nevšímám." A pokud by holčina byla držkatá, tak bych reagovala, jak tu zmínila Inka - dvě napomenutí, a pak by třeba i došlo na to plesknutí. Musí vědět, kde jsou hranice - stromek se má ohýbat, dokud je mladý.
červen 20, 2007 14:17
.. : Alen..
Vřele doporučuji knížku Jak se přestat hádat s dětmi (Nichols Michael). Mně moc pomohla a litovala jsem,že se mi do rukou nedostala dřív.
červen 20, 2007 14:30
Jo, to co psala Míša Šíša jednoznačně funguje : AlenaT
já si to vyzkoušela u kamarádčiny dcerky, kterou jsem měla několik dní hlídat. Dělala strašný potíže s jídlem, ryla se v tom jak v *****, tohle nejedla, támhleto nejedla - jedině tak šunčičku, čokoládičky a tak.Já uvařila buřtguláš , v mých dětech jen zasyčel, ona se v něm poryla a řekla, že TOHLE nechce. Tak jí říkám - "Tak to nemáš hlad, nebudu tě do jídla nutit" a jídlo jsem odnesla. A nic - akorát jsem jí sem tam dala napít. Večer byla hladová jak Minda a když zjistila, že jinýho nebude, slupla talíř buřtguláše, jen to hvízdlo. A co jsem uvařila, to bez řečí snědla. Dneska už je dospělá a je z ní moc príma holka, a vždykcy mi říká:"Teto já pořád vzpomínám na ten tvůj senzační buřtguláš - už jsem nikdy takovej dobrej nejedla". Takže kolikrát stačí málo - když huhlí, kuňká nebo řeve - prostě neslyšet a nereagovat.Ono jí to dojde rychle, vypadá jako chytrá holčička smilies/grin.gif smilies/grin.gif smilies/grin.gif
červen 20, 2007 15:18
AlenoT : jasmina
pravdu mas,taky nechavam i rvat, kdyz je to ve dne.Ale kdyz je to vecer,kdyz holka uz chce spat,pac vstavaji do skoly a kluk schvalne rve tak lezu po zdi,no,nekdy mu naboucham aby mel aspon duvod.Kdyz ho vyhodim do koupelny,vzbudil by dite u sousedu,kdyz na balkon,vzbudil by pul Bruselu. Protoze-to neni normalni detsky plac ale jekot,co se zarezava az do kosti.
Dnes mne jeste nenastval,tak snad konci jeho krize trvajici 14 dnu,avsak-neni jeste vecer smilies/grin.gif
červen 20, 2007 15:44
Jasmíno : AlenaT
já jednou vyvlekla ven svého mladšího syna - byly mu asi necelý tři roky, ven do sněhu v jedný botičcver - protože řval jak tur, svíjel se jak had a nehodlal se nechat, parchant, obout. Tak jsem ho rafla jak byl, botu v ruce a vyvlíkla ho ven před barák. Až když stál nožičkou v punčocháčkách ve sněhu, tak opřestal okamžitě ječet a nechal si obout i druhou botičku. Dneska by mě asi zašili a von by šel bos do Klokánku.Dneska je z něj vysloveně kliďas - až stoik, aKLE BYLY DOBY, kdy jsem ho zavírala do špajzu, abych ho neslyšela ješet, nebo jsem ho - jak byl - oblečenýho - strčila do vany a osprchovala ho studenou vodou. Fakt je, že pak dal chvíli pokoj. Dneska je nádherně otužilej a vodu miluje - takže nikdy nevíš. Ještěže už je mu přes třicet, jinak už mi sociálka dávno bušila na dveře smilies/grin.gif smilies/grin.gif smilies/grin.gif smilies/grin.gif
červen 20, 2007 16:01
Gito, souhlasím s tebou : Ela
sama jsem byla jako dítě věčně nafouknutá, nemluvila jsem, pravda ale, že jen doma. V kolektivu to byl pravý opak. Mamka se naučila mne nechat být, ještě když jsem byla na intru, za mnou kolikrát vyběhla, protože se doma nic nezměnilo. A zdá se, že jsem z toho vyrostla.
V 9 letech je už taková předpuberta. Bohužel pravděpodobně bude hůř. Dceři je 17 a ještě i teď je to někdy soda a syn je na vozíku, je mu 14 a myslím, že to teprve bude něco! Byl hrozně veselé a radostné dítě, ale teď mu teprve spousta věcí dochází a spolužáci, puberťáci, umí hodně ublížit.
Ale vzpomeňte si na sebe, nebylo to jednoduché smilies/cheesy.gif
červen 20, 2007 16:45
Já - co si vzpomínám, : AlenaT
bejvala takový veselý, ukecaný optimistický dítě.Hlavně jsem se zajímala o to co bude k jídlu - vlastně jsem taková pořád. Neprala jsem se a své protivníky jsem ukecávala. Akorát jednou jsem jednoho hajzla, kterej mi i přes varování nechtěl dát pokoj zmlátila tak, že se mě bojí do dneška. Tuhle jsem ho potkala a von mě určitě poznal, protože hbitě přešel na druhou stranu ulice.Jo, neměl mě tenkrát nas.at. smilies/grin.gif smilies/grin.gif smilies/grin.gif
červen 20, 2007 17:24
u nas mame heslo : sasa, zase se mi nechce se prihlasovat
"prichazis-li domu, nechej svou pubertu prede dvermi. az budes odchazet, zase si ji tam vyzvednes." vetsinou to funguje.

nase deti jsou mnohem protivnejsi a hubatejsi na tatinka, ktery je oblibenejsi, protoze je dost rozmazluje. ja jsem za domaciho policajta, na me si tolik nedovolej.
takze doporucuju pritvrdit a neresit.
devitilety dite do skoly bez problemu dojde samo (usetris si stihani nastvaneho potomka), odpoledne nebo vecer si jdi zacvicit, taky ji na chvili pustis z hlavy.
červen 20, 2007 19:22
tak mě napadlo... : J.
...to celý rozebrat, jedno po druhým. Jen tak, přeložit do řeči dospělých.

Není to kritika Petřiny mámy, a nejsem vševěd ani psycholog, nechci nikomu kecat do výchovy... Jen si říkám - někdy to chce chladnější hlavu a možná víc snahy porozumět (i těm nenáladám). Pochopení bych viděla jako klíč, bude to chtít vstřícnost z obou stran, ale je to asi nejjistější cesta, jak přežít blížící se pubertu ve zdraví... smilies/smiley.gif

(Musím to rozdělit, je to dlouhý... A zaboha si nevzpomenu na heslo, no tak bez přihlášení.)


„Máš připravenou tašku na zítra do školy?" „Jo, mám" odsekne Petra.
„Tak proč máš vykramařený učení na stole a v přední kapse rozpláclou svačinu a pití od včerejška?" smilies/smiley.gif

...jinými slovy: v tu chvíli ji něco štvalo, neměla chuť se o to dělit, a odpovědí "Jo, mám" doufala vyhnout se nepříjemnýmu vysvětlování, proč už zase nemá nachystanou tašku do školy, protože to přece může udělat kdykoli.
Ano, fláká to smilies/smiley.gif - ale taška je její zodpovědnost.

Cestou do školy chodíme se spolužačkou. Vyprovázím je.
„Mami, dneska jdeme na plavák. Já se tak těšim," vypráví Petra.
„Já se taky těšim na koupání."
„Co mi skáčeš do řeči!? Teď mluvím já!!" Okřikne spolužačku Petra.

Občas dostane kapky, že kuňká. Teď nekuňká. Povídá si s mámou. A třeba pro ni důležitý být v tu chvíli tím, kdo má pozornost. A taky jí nejspíš někdo řekl, že se do řeči neskáče, tak si to teď prakticky vyzkoušela, když jí to spolužačka - byť bez nějakého zlého úmyslu - udělala...

Někdy chodím s nimi. Cestou je malý obchod, kde nakupujeme. Vyjdeme z branky.
„Ahoooj Petro!"
„Hmm, ahoj." Kuňkne polohlasem Petra.
„Ty neumíš pořádně pozdravit?! Já nic neslyšela, Petro." Nafouknutá jde o pět metrů před námi.
„Teto, co jí je?"
„Nevim, zase je nafouknutá."

Tak pokud byla slyšet, kterak "kuňkla" (polohlasné hmm ahoj), řeči "já nic neslyšela" jsou pro ni peskování, protože ví, že slyšet byla. A když to slyší furt dokola, nekuňkej, mluv pořádně, zdrav pořádně - je tahle reakce, zvlášť když jí je zas to samé vytčeno před kamarádkou, celkem logická.
"Zase je nafouknutá..." - Ne, to jí není, že je nafouknutá. Asi má nějaký starosti, se kterýma se jí nechce se svěřovat. Nebo jen špatnou náladu. Nebo jí někdo něco blbýho řekl. Cokoli. "Nafouknutost" je následek - toho a pak toho, že už zas od mámy slyší, co dělá blbě.
červen 21, 2007 10:53
2. díl : J.

„Tak co, holky, jak bylo včera na Dětským dnu ve škole?"
„Jooo, príma. Hráli jsme hry a jeden páťák všem říkal, že vaše Petra má ráda Jirku ze třídy."
„Nene, nene to není pravda" křikla Petra a začala fňukat a natahovat.
„Petro, prosím tě nech toho! To se přeci tak říká. My s tátou přeci víme, že se s Jirkou kamarádíš a hrajete si u nich nebo u nás. Tak se hned kvůli tomu nebudeš nafukovat!"

Jak už tu někdo řekl, Petra se naštvala naprosto právem... Pro holku v tomhle věku to je důležitý a je to pro ni děsná potupa. Asi by na místě bylo spíš než "prosímtě nech toho" nějaký pochopení - s úsměvem říct "Tak na toho páťáka kašli, asi je to vůl, Jirka je fajn kamarád a když o vás někdo něco říká, tak ho pošli do háje, ne?" přece není tak těžký. A ještě poradit nějaké humorné nadávky na adresu toho páťáka (nic vulgárního, jen vtipného), to bude z mámy najednou parťačka, co ví, jak na toho protivu, a Petra už si v hlavě bude představovat, jak toho pitomečka zítra setře a on bude jen koukat, a při té představě se zapomene zlobit i na kamarádku, že "to" na ni řekla... Tohle funguje skvěle. Vyzkoušeno...

Odpoledne zvonek.
„Teto, nezlobte se, ale já už s Petrou nebudu ráno chodit do školy. Ona je na mě pořád nafouknutá, utíká mi, nebaví se se mnou, že prej jsem ji před vámi s tím Jirkou ztrapnila."

No jo. Ztrapnila.

Šla tedy Petra asi třikrát sama do školy a pak se holky udobřily.

Za týden zvonek.
„Teto, já už s Petrou chodit nechci. Ona mě ve škole pošťuchuje, pomlouvá a Jitce řekla, ať se mnou nevyměňuje samolepky. Tak já budu radši chodit sama. Ona je pořád nafouknutá. Tak se na mě nezlobte."
Úplně se mi vybavila Petry nálada a spolužačce jsem se vůbec nedivila a plně ji chápala. Taky by mě nebavilo chodit do školy s holkou, která jde pět metrů přede mnou, utíká mi a nebaví se se mnou.
Tak chodí do školy každá zvlášť.

Tak ať chodí. Prospěje jim to oběma. A jen dodám - já mít kamarádku, která na mě doma požaluje první poslední, s takovou holkou by mě taky nebavilo chodit do školy. To, co se ve škole děje - blbosti kolem vyměňování samolepek - je prostě holčičí vyřizování účtů, žádná šikana. Tak ať si to holky vyřídí mezi sebou samy a netahají do toho žalováním dospělý...

Vysvětlili jsme Petře, že pokud se bude takhle chovat - nafouknutě, uraženě, mluvit potichu - nikdo s ní nebude kamarádit, protože si každý bude myslet, že je nafoukaná. Nikoho nebude bavit poslouchat ukuňkanou holku. To si radši najde jiný kamarády.
Brečela, že není nafoukaná ani ukuňkaná.

Jo, přesně tohle jsem slyšela z druhé strany. Jen o pár let starší malá holka a ještě s dovětkem "A nezapomeň si postěžovat a pobrečet!" Ne, nebylo to výchovný, ji to leda rozlítostnilo - nerozuměla, proč všechny ty výčitky, nevěděla, v čem má jako být nafoukaná, namyšlená...
Vysypat malýmu člověkovi, v čem všem je špatnej a proč s ním nikdo nebude chtít kamarádit, to je sice fajn, ale mine se to účinkem. Úplně. Ten malej člověk potřebuje slyšet, co dělá dobře a co dělat líp a jak líp. Z toho si už dovede vybrat a má na nějaké popřemýšlení o sobě prostor - vzdor ke kritice způsobí, že se brání té kritice a už nezbyde prostor na úvahu, jak se zlepšit.
červen 21, 2007 10:54
3. díl : J.
Jdeme ráno do školy. Petra opět zdraví na půl huby. Zase nám uteče a jde před námi. Něco mumlá pro sebe a pak křikne: „Slyšíš, mami?!"
„Petro, jak tě můžu slyšet. Kolem jezdí auta, to zaprvý a za druhý jdeš před námi, mluvíš jen pro sebe, tak tě neslyším. Jestli mi chceš něco říct, zastav a řekni mi to pořádně!"
„Hmm, tak už nic," zahuhlá pro sebe a natáhne zas tlamičku.
„Petro, nebudeš se mnou mluvit jako s nějakým otrapou! Jsem tvoje máma! Tak jestli něco chceš, mluv se mnou pořádně!!"

"Hmmm, tak už nic" zahuhlá pro sebe a slyšet to je. A dostane za to kapky. Předtím si huhlala pro sebe stejně a slyšet to "nebylo". (Možná opravdu nebylo.) No parádní zmatek. Jo, tak máma slyší co chce, říká si (možná) holka, která si (možná) taky říká - když máma slyšela tohle, tak určitě slyšela i to první, a že to po mně chce zopakovat, to mě zas jenom tak peskuje, protože mi chce pořád jenom nadávat, že mluvím potichu. Tak ať si nakašle, znova to říkat nebudu...
- je to samozřejmě přehnané do extrému, ale takhle nějak to klidně mohlo být - vzdor vůči kritice je u děcek normální...

„Jaký máte úkol?"
„Tady z matematiky, ale já tomu nerozumím." Řekne naštvaně.
Vysvětlím jí vedle na papír, jak příklad vypočítat.
„Ale takhle my to ve škole neděláme. Paní učitelka to na tabuli dělala jinak."
„Dobře a jak teda?"
Napíše mi to vedle na papír - a je to úplně stejný postup, jak jsem jí ho vysvětlila já.
„Petro, ale to je úplně stejné!"
„Ne ne, není!!" Odsekne.
„Tak víš co? Spočítej to podle sebe a já se pak přijdu podívat, jestli to máš dobře."
„Tys to napsala špatně! Takhle to ve škole nepočítáme!" Hádala by se, palice jedna beraní.
...

Hádala by se, protože on je tam možná opravdu nějaký detail, postupy můžou být podobné: a co si pamatuju různé matikáře, byli takoví, co bazírovali na tom svém jediném "správném" postupu, a že by jim člověk donesl příklad spočítaný nějak "jinak", byť se správným výsledkem - to by bylo zas kázání, nutnost vysvětlit, že takhle mi to ukázal někdo jiný, a proč jsem to nespočítala sama, a jak to že tomu nerozumím, a ještě mě třeba bude zkoušet, což nechci, prostě si to celé radši ušetřím a chci to mít v sešitě PŘESNĚ tak, jak nás to učil matikář nebo matikářka.
Možná si kvůli něčemu Petra jen postavila hlavu, možná ten rozdíl v postupu byl. Ale když to řekla (třeba s vidinou všech těch "radostí", co by ji čekaly při přinesení "špatně" napsaného úkolu), je zas najednou hnusná a ať si na to nezvyká. Být devítiletou holkou, mám po tomhle v hlavě leda zmatek a nic dobrého si z toho nevyberu...


...a znova opakuju - tohle je jen pokus o přeložení myšlení devítiletýho dítěte do řeči dospělých, pokus o pochopení příčin. Možná právě tam se dá najít způsob, jak z toho "boje" vyjít beze ztrát - a nejlíp tu válečnou sekyru rovnou zakopat. smilies/wink.gif
červen 21, 2007 10:56
pořiďte si další dítě :) : bb
nafrněnost moc neprobírat, ona tím poutá pozornost, vidí, že to řešíš, že se tím "trápíš", tak to malinko využívá k manipulaci, dosahuje tak toho, že se jí pořád zabýváš, je prostě důležitá a pořád to chce opakovat, tak opakuje chování...obvykle pomůže klidná lhostejnost, nehraná, jen bych se zmínila, že je to škoda, když sama sebe drží v naštvanosti, že jestli má starosti, tak ji s nimi ráda pomůžu, aby už nebyla naštvaná, ale jestli to nemá příčinu, tak ať si tu naštvanost schová pro sebe, koho to zajímá, nikoho...
červen 22, 2007 09:48
... : bb
Popovídat si o věcech ano, ale vyvarovat se ustaraného čela, zaujatého výrazu a naléhavého tónu hlasu. Prostě klídek, vždyť o nic nejde.
Nafrněnost na děti bych určitě neřešila psychologem, to snad zvládne rodina sama, ne? za pár let, až půljde v pubertě opravdu do tuhého, by to dcerka matce mohla vyčíst, Ty mi tak něco vykládej, nechceš mě zase poslat k psychoušovi???

červen 22, 2007 09:49
... : bb
tím "nafrněným" chováním si dítě zvyšuje sebevědomí, protože se cítí nejisté, sebejisté uvolněné dítě se tak nechová. Jak už tu někdo psal, děti ji naučí, že s tím moc neuspěje, ale než si opakovaně natluče čumák, tak bych si s ní o tom povídala, jen tak konverzačním tónem, s trochou nadhledu, jako když si dvě kamarádky povídají o plánech na dovolenou. Žádná naléhavost, prostě opět - o nic nejde, ale tobě by to mohlo komplikovat život, tak proto si s tebou o tom povídám.
červen 22, 2007 09:49
Omluva, že čtu až nyní : Jitka odpovídá
byla jsem mimo Pc a děkuji všem za komentáře a názory. Obzvlášť za přímé rozebrání článku na díly J. ;-) Je pravda, že moc nenaslouchám, protože mám dost práce a chci, aby bylo všechno uděláno hned. Snažím se vyřešit rychle a pokud mě dcera neodpoví nebo jen pokrčí rameny, že NEVÍÍÍ musím se v sobě hodně klidnit.
1. Zamyšlení pro mne, abych více naslouchala. O prázdninách to půjde lépe. Budem stále spolu.
2. Druhé dítě by asi pomohlo, žel už to nejde, jsem po operaci...
3. Budu chválit ne peskovat.

Ještě mne napadlo, mám v sobě prostě nějak zakódováno, že, když člověk neumí odpovědět na pozdrav nebo huhňá je špatně vychovaný. Při hovoru se nedívá do očí a čučí do země nebo sotva otevře papulu. Což se mi přesně osvědčilo při cestě z dovolený.

"Petro chceš čůrat? Zastavíme u benzínky."
"Já nevim."
"Jak nevíš. Ty nevíš jestli chceš čůrat?" a už byla zase nafučená. Samozřejmě to manžel nevydržel a začal na ni křičet ať se nechová jak blbka a rozumně odpoví. Buď chce čůrat nebo ne, a pokud neví tak ať se nechová jak blbeček a bude pořádně odpovídat NAHLAS!! a ANO nebo NE, že NEVIM už nechce slyšet.
Začala fňukat a brečet. Doma byla jak milius. Pomáhala vynášet věci z auta, byla rozpovídáná jak nikdy. Dokonce mě pomáhala utírat nádobíííí. Což mě přivádí z bodu

4. Převézt na ni nějaké povinnosti.

Vše dělám já. Ona žádné povinnosti nemá. Jen si hraje v pokoji. Neuklízí nádobí, nemyje ho, nevynáší koš, neluxuje, vše dělám já. Moje chyba! Upustit ze svého a podělit se, i ona se to musí naučit dělat a bude to dělat stejně dobře jako já.

Ještě jednou si vaše komentáře přečtu a nechám je hlodat v mé hlavě ;-) a jistě se sem počíst ještě vrátím....

Díky Jitka


červenec 12, 2007 07:23
Napsat nový komentář

    Upozornění: Redakce si vyhrazuje právo mazat příspěvky nevhodné, vulgární a obsahující neplacenou reklamu

quote
bold
italicize
underline
strike
url
image
quote
quote
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley


Tyto znaky opište


busy
 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]