|
 O víkendu jsem se pustila do úklidu šuplíků a zčista jasna mi přišel do ruky malý bloček, do kterého jsem si kdysi dávno zapisovala pokroky svých malých chlapečků. Je tam zdokumentováno, kdy se jim vyklubal první zub (shodou okolností oběma prvního ledna), kdy a jaké první slovo vypustili z papulky, jakou první větu jsem si vyslechla, kdy lezli, seděli, stáli, ušli první krok...
Dnes jsou to habáni, na které sotva dosáhnu, když je chci výchovně plácnout ( no, plácnout, vykryjí to loktem a já bych si snad ruku zlomila, už to ani moc nezkouším), v prodejnách s obuví sháníme boty velikost 46... Až se mi skoro zastesklo po těch dobách, kdy byli menší než stůl a maminka to největší božstvo na zemi.. Díky sešitku jsem se rozvzpomněla na příhody, které už málem zmizely v propadlišti času. Třeba to, jak mi „Tapi" (starší syn dlouho komolil své jméno) ve svých třech letech povídá: „Maminto, dej papír, budu číhat." Dala jsem mu pohled, který pár dní před tím dostal od bratránka. Po chvíli práce s nůžkami mi s nabranou pusou povídá : „Nemám žádnej pohled, nemám medvídta, pětnej byl." „Neměl sis ho rozstříhat." Upřel na mě lišácky kukadla a říká: „Maminta neměla dávat mně..." Pár dní na to mi na oplátku na dobrou noc povídal pohádku. Přepisuji foneticky, ač učitelské dítě, neustále masírované pohádkami, říkankami, logopedickými hříčkami, dlouho předlouho u něj trval vývoj správné řeči: „Byla maminta tobyla, tatínek tonít, měli zibátto. Tatínet mamintou bezeli na pocházku,maminta padla, zlomila si plst. Tatinet bezel za dotolem. Dotole, dej epidlo,maminta zomila plst (opravila jsem ho : Lepidlo ne, náplast.). Dotole, dej nápast. Dobe, zital dotol a sel po nápast. Pomoct, zoděj, utlad nápast, nemám zádnou. Dotol hledal, nasel nápast. Dau tatintovi. Díty dotoe. Tatinet bezel za mamintou, zaepil plst, mamintu neboelo nic. Bezeli s tatintem domů." Ve třech letech docela dobrý, děj, zápletka, souvislost. O deset let později při slohovkách mnohem větší problém... Když měl tři a půl roku, šli jsme na procházku. Jako vždy vymetl každou louži a příkop. Když jsem se ho ptala, proč musí vlézt do každého kanálu, bez přemýšlení vypálil : „Potoze sem dítě." Povídali jsme si o tom,že mu v létě děda udělá z kůry lodičku i s plachtami, on na to,že by chtěl na plachtu namalovat kosť. Říkala jsem mu,že tu mají na plachtě piráti, zlí námořníci. A my že tam namalujeme něco hezčího, protože to bude loď hodných námořníků. Zahloubal se a povídá: „Uz vím! Bude tam SPENÁT!" Zlatej Pepek!.... 
Když měl čtyři roky, narodil se mladší syn „Bobo". Měla jsem strach, jestli na něj „Tapi" nebude žárlit, ale ne, byl vzorná chůvička. Mrňousek ležel v postýlce se staženou ohrádkou, v peřince, měl asi týden nebo dva, nemusela jsem se bát,že spadne dolů. Přesto, když jsem šla ven věšet na sluníčko plínky, pověřila jsem brášku,aby na něj dával pozor. Za chvíli přiběhl,že miminko brečí. Spěchala jsem domů a tam málem dojetím začala bulit - než „Tapi" vyběhl za mnou na zahradu, obložil bratříčka asi osmi malými polštářky, které jsem měla vyrovnané na manželské posteli, prý aby nespadl. Jindy jsem po něm chtěla, aby miminko zabavil, než přeperu prádlo. Opravdu bylo ticho...když jsem přešla do ložnice, ležel vedle brášky na manželské posteli, tričko vyhrnuté pod bradu a „dával mu papat". „Bobo" mu visel přisátý na břiše a usilovně mlaskal... Dneska s mladším tříská puberta od zdi ke zdi, starší, od letoška plnoletý, zas usilovně bojuje za svá dospělácká práva a učí se, jak obhájit své názory, aby tím nevytočil všechny okolo ( ne vždy se mu to daří ...hlavně u mě tedy...) a já si někdy říkám , jaká to byla pohoda, když se nehádali, nediskutovali, neřešili a nepřepínali....Ale zas na druhou stranu - neuklidili celý byt, neumyli nádobí, nenosili mi koše s vypraným prádlem 3 patra paneláku na zahradu k pověšení, nepřevlíkali si postele, nenosili do schodů těžké tašky s proviantem ( no, pravda, skoro všechen je tedy pro ně)... Každé období má své pro a proti...a já si nakonec užívám i to současné, prudivé, vždyť kdo ví, jak dlouho ještě potrvá, než mi frnknou do světa... IVA
|
dobrý,to jí vyřídím!
