Přemohl jsem tedy lítost a vyrazili jsme do ulic. Hned vedle nádraží byl trh se spoustou jídla, všude obchody a trhy.

     V obchodě s hudebninami jsem konečně dostal za přijatelnou cenu kovové struny pro svou kytaru. A nakonec jsme našli i nevelký kopec s parkem, odkud byl krásný výhled na celé město a okolní kopce. Obrovská hora Chimborazo byla bohužel jako vždy v mracích, ale zato pohled na jednu z místních kouřících sopek byl nádherný.

      V parku jsme byli asi hodinu. Bylo tam jen pár lidí, většinou mileneckých párů, občas turista. Jediný, kdo jaksi nezapadal, byl osamělý mladík v kožené bundě, s jizvou pod okem. Poflakoval se pomalu, s rukama v kapsách z místa na místo a zdálo se, že se nudí. Ve chvíli, kdy Joanne seděla na podstavci jakéhosi památníku a já se od ní trochu vzdálil, se k nám začal náhle rychlým krokem přibližovat. Vzpomněl jsem si najednou na všechny místní historky o loupežných přepadeních a pochopil, co se děje. Využil jsem několika vteřin, kdy byl mezi námi a tím člověkem pomník, přiběhl k Joanne, chytl ji za ruku a vlekl pryč. Joanne brala naštěstí všechny ty strašidelné story vážněji než já a bleskově pochopila...