|
 Milá Kudlanko, píši Vám, protože bych potřebovala poradit. Žiji s manželem již 7 let, je mi 36 let a já nechci děti, manžel naopak po dětech touží. Já už bych prostě chtěla trošku klidu a žít život jen sama pro sebe a pro něj. Možná mě za to hodně žen odsoudí, ale prostě takto to cítím já. Děti k naplnění štěstí nepotřebuji, ba naopak, si myslím, že děti mohou vztah i úplně rozvrátit a přinesou jen další problémy v životě.
Jsem samotář a introvert, manžel je opak. Cítím nátlak jak z manželovi strany, tak ze strany jeho rodičů, ale nemohu si pomoci, nemyslím si, že je správné tomuto tlaku podlehnout a následně litovat a své dítě nenávidět. Vím, že on bez dítěte bude nešťastný. Před nedávnem jsem mu pořídila psa, stará se o něj, chodí na cvičák, no prostě má ho jako dítě, ale řekl mi, že mu pes dítě nenahradí. Stále více přemýšlím o tom, že jsem do manželství neměla vůbec vstupovat anebo si nají t někoho kdo už děti má anebo je nechce, ale na to je pozdě. Rekonstruujeme dům, stojí nás to hodně úsilí i peněz, máme velké dluhy, ale byl to manželův sen, který jsem mu chtěla splnit. A teď mi poraďte, co s tím? Rozum mi říká, že buď zůstane a bude nešťastný anebo odejde k jiné. Já svoji rodinu vlastně nemám, nestýkám se ani s matkou, ani s bratrem a s otcem se vidím tak jednou do roka. Pro někoho se to může zdát smutné, ale pro mě je to jediná cesta jak mohu žít. Pro ty co si myslí, že jsem nějaká kariéristka, tak vůbec ne. Prostě jen obyčejná holka z rozvedené rodiny. Kopretinka O D P O V Ě Ď : Milá Kopretinko, vůbec si nemyslím, že jsi kariéristka, nebo nějak špatná, naopak. Špatné by bylo, kdybys se nechala donutit okolím a pak byla mámou bez citu. Úplně tě chápu, jak ti je, a - budeš se divit, nemyslím si, že bys třeba jednou, někdy, nebyla prima maminkou. Jenže - ten tlak okolí asi musí být hrozný... Vzpomínám si, jak mi psal jeden mladý muž, kterého jeho dívka, mj. velmi jím jinak milovaná a se kterou si velmi rozuměl, pomalu každou možnou chvíli "tlačila do miminka". Bylo to až tak, že nakonec nesnesl ani zanaříkání dítěte, nemohl děti ani vidět a už si myslel, že je fakt nenormální... Mj. dnes je zase ok a svůj vztah k dětem docela přehodnotil. :-))). Samozřejmě, že v tom tvém nazírání se můžou trochu zobrazit tvoje osobní zážitky z dětství... A dost možná (nevidím do tebe), že mezi vámi dvěma není to "cosi", co by tě nutilo mít "právě s ním a od něj".... Když to tak vezmu (třeba je to jinak) - tak jste spolu nějakou dobu chodili, pak se vzali - což představuje cca deset let... Jestli se můžu zeptat: jaké vztahy jsi před ním zažila? Mám pocit, že do toho manželství jsi vstupovala tak trochu jako do azylu... Myslím, že bys se v žádném případě neměla nechat donutit. Dítě není pes. Zkus o tom s manželem promluvit, ať se snaží pochopit, že čím víc na tebe bude on a vaše okolí tlačit, tím víc se to bude v tobě všemožně bránit. Ať si představí, že bys je mít nemohla - zda by tě kvůli tomu opustil? Ostatně co ty víš, pokud se vše uklidní, třeba po té rekonstrukci ... Opravdu hodně záleží na tom, abys byla nejprve vnitřně spokojená a šťastná. A mně se i na tu dálku zdá, že tak úplně nejsi... Ostatně - je mnoho bezdětných a spokojených manželství, tak co... Každopádně držím palce d@niela
Komentáře () |
 |
|
|
|
 |
