Čtu Kudlanku už dlouho, ale nevěřila bych, že sem taky jednou napíšu tu větu: nevím, co mám dělat... Jely jsme do Chorvatska, já s dcerama, 12, 14 a moje kolegyně z práce se svýma dětma, 10 a 14. Protože jsme nedávno koupili nový vůz a tak jsme raději jely ve velkém autě mé kolegyně a nové auto jsem nechala manželovi doma. On jet nemohl, měl neodkladnou "služební cestu".
Protože jsme se bály těch narvaných silnic, rozhodly jsme se už doma, že se zpátky budeme vracet až v pondělí. To že bude přecejen na směr "zpět" volněji. Dovolená byla překrásná, s manželem jsme si telefonovali, všechno bylo v pořádku, až do doby, než si její mladší kluk v moři rozřízl o něco chodidlo. To se stalo v pátek, a vypadalo to dost špatně. I když si to tam nechal ošetřit, tak mu nebylo dobře a protože se kolegyně bála, aby nedostal otravu krve, on prý na to dost trpí, tak jsme nakonec sbalily a vyrazily v sobotu. V tom fofru jsem to ani manželovi nestačila sdělit. Vyjely jsme včas, tedy ještě než začal hromadný odjezd, takže cesta docela ubíhala. Dost jsme ale stavěly, protože do toho všeho ještě jedna z těch mých dostala nějaký průjem. Takže jsme se domů dostaly až dost po půlnoci, kolem třetí. Já ještě holky nabádala, ať jsou potichu, ať tátu nevzbuděj, že všechno necháme potichu v předsíni a uklízet se začne až po vyspání... Asi jste už uhodli, co se stalo: prostě jsem si lehla do postele - na cizí ženskou! Na mé straně postele spala úplně cizí nahá ženská a vedle ní můj muž. (Opravdu jsem ji neviděla, máme tmavé rolety.) Dneska mě mrzí tak šílený kravál, co jsem udělala, měla jsem myslet na holky, ale já v tu chvíli opravdu nemyslela. Ta scéna, co jsem udělala, byla opravdu šílená. Opravdu si nepamatuju, co jsem všechno řvala, ale jen vím, že jsem její věci vyházela z okna ven (bydlíme v 6. patře) a měla jsem co dělat, abych nevyhodila i je. Nakonec oba odešli, ona v jeho županu, on ji vezl pryč. Vrátil se až po ránu. Stydím se za tu scénu před dcerama, pochopitelně, že na to všechno koukaly, a nic jsem jim už nevysvětlovala, jsou dost velké. Tak tedy, jak jsem začala: vůbec nevím, co dělat. Přitom máme hypotéku, rozestavěnou chatu, teď se koupilo to auto, takže jen dluhy a teď tohle. To mu to mám jen tak odpustit? Jak se mám chovat? Zhroutilo se mi manželství, najednou jako kdybych neměla domov. Našim to říct nemůžu, v práci nikomu taky ne, tak jsem se svěřila tady, poradíte mi? Šárka
|