Brzy ráno jsme autobusem opustili Lacatungu a během dvou hodin se vyškrábali o tisíc metrů výš, do malého městečka Zumbahua. Ocitli jsme se v opravdových horách. Všude okolo strmé, skalnaté kopce s kaktusy , hluboké rokle s čistými potoky a borovicemi, malá políčka i na těch nejstrmějších svazích a domorodci v gangsterských kloboučcích.

Ano, je tu další pokračování putování Mikina a jeho manželky Joanne

v Ekvádoru - trošku jsem pauzírovala,

zač se omlouvám, ale tady je zase další psaní

a plno překrásných fotek:

     Zumbahua sama vypadá jako mexické městečko vystřižené z nějakého westernu. Kostelík, prašné ulice a velké tržiště. Ubytovali jsme se za 5 dolarů ve velice stylovém, starém hotýlku Condor Matzi, kde jsme byli jediní hosté a poté jsme vyrazili na výšlap do hor.

     Výšlap to byl sice ve výšce 3 800 metrů dost pomalý, ale nakonec jsme přece jen zdolali velice strmý, skalnatý kopec přímo nad městem. Opačná strana kopce byla téměř stejně tak příkrá, ale k našemu úžasu ji tvořilo zorané pole. Podle stop jsme zjistili, že ji zoral nějaký pásový traktor, který na vrchol nejspíš vycouval a oral jen směrem dolů. Dost neuvěřitelné...

     Vrátili jsme se do města, pocourali trošku po ulicích, povečeřeli v jedné ze dvou restaurací (nic jiného než kuřata, brambory, kukuřici a pivo neměli) a pak dlouho seděli na verandě hotelu a dívali se, jak nad horami vychází nádherný měsíc.

     Ráno mě čekaly fotografické žně, protože domorodci, kteří se neradi fotografují, netušili, že se za zábradlím verandy schovává zákeřný cizinec. Po dobré snídani, kterou jsme koupili a snědli přímo na ulici, jsme nechali recepčnímu a majiteli (kterého jsme celou tu dobu neviděli) klíče na stole a najali si starý pick-up coby taxík - na cestu ke světoznámému kráteru Quilotoa.