|
 Kdože to je? No přece moje devítiletá dcera Markéta. Začíná se pomalu vykuklovat. Zatímco před rokem jsem byla matkou v podstatě ještě malého děvčátka, teď se mi před očima klube malá slečna. Sice si pořád kouše nehty, na oblečení spolehlivě poznám, co měla k obědu ten den, ale začíná se vůči mně a vůbec dospělým docela zásadně vymezovat.
Zatím to zkouší takovým tím dřevorubeckým způsobem, obekováním, odmlouváním, hysterickým vysvětlováním a mírně řečeno zkreslováním skutečnosti. Tak například - si pamatuji - na jednu nedávnou příhodu. Měla mít oslavu u kamarádky, ale zároveň byla na víkendu u babičky. Slíbila jsem jí do telefonu, že si pro ni přijedu hned v jednu po obědě, že všechno pěkně stihneme... a ona mi velmi známým direktivním způsobem řekla: „Ne, přijedeš pro mě v už 11, já už budu nachystaná a po obědě." Když si přimyslíte naprosto nekompromisní tón, který nepřipouští odmítnutí, jistě si dovedete představit mou reakci. Řekla jsem něco v tom smyslu, že přijedu v jednu a ať se mou nemluví tímhle tónem, že jsem s ní husy nepásla (tolik oblíbené rčení mé matky, mnou v pubertě veeeeelmi nenáviděné). Také má neuvěřitelný dar, že v nejnemožnější chvíli, třeba, když jednou rukou míchám večeři, druhou mažu svačiny na zítřejší den a k tomu mi na noze visí mimin Kryštof, tak právě v tu chvíli! si moje princezna vzpomene, že nutně do zítřka potřebuje přepsat jeden článek na počítači a vytisknout (což je stejně nereálné, neboť nemám doma tiskárnu), nebo že musí zrovna teďka hnedka najít svoji černošskou barbie.... nebo na mě začne dorážet, kde že má složku s angličtinou? Už jsem se docela solidně naučila reagovat asertivním stylem zaseknuté desky - říkám: „Markétko, opravdu nevím, kam sis to dala, nevím, kde to můžeš mít, ne, já jsem to neviděla, ne, neuklízela jsem ti tam, ne, nevím." Tohle už máme spolu naučené, protože pak většinou následuje další level, kdy začne nadávat na svoji babičku, moji matku. Něco v tom smyslu, že "to zase ona někam dala, vyhodila, uklidila a jak je babička děsná, že všechno vyhodí..." Tohle mi ještě nečiní problémy, to jen pokud začne její hledání a shánění být poněkud víc hlasitější a výčitky nabírají na obrátkách. Jednou, když jsem si takhle vyslechla něco v tom smyslu, kde má žákovskou, že ji určitě zase někdo někam schoval, tak jsem se neudržela a vysypala celou její aktovku v pokojíčku na zem a řekla: "OK, tak hledej!" A samozřejmě, ani nepípla, samozřejmě, žákajda tam byla. Markétka potom chodila kolem mě jak víla Amálka, milá, hodná a ochotná. Jinak své děti skoro nebiju, myslím, že v tom věku už je to stejně zbytečné. A tak si jen v duchu říkám, snad tu jejich pubertu ve zdraví přežiju... Paula
|
