Bylo nebylo, kdysi dávno žila v královském městě princezna Lohonka I., která byla hezká, milá a chytrá, ale tak zakletá do pocitů o svých nedostatcích, že tomu vůbec nevěřila. Jednoho dne se setkala s chudým leč šikovným vandrovním Jiříkem, který ji ze zakletí vysvobodil a zakrátko se mohla pořádat svatba, po které by měli žít šťastně až do smrti. Jak to ovšem bylo dál, to už není pohádka, ale život reálný, který patří do jiného oddělení beletrie... 

      Naše svatba byla veskrze originální. Vycházeli jsme s mým nastávajícím Jirkou z poměrně nízkého rozpočtu. Navíc jsme byli na obou stranách obdařeni hrstkou mírně kontroverzních příbuzných, které jsme se rozhodli nepozvat, abychom předešli případné katastrofě. Nepozvat jedny a pozvat druhé...? Moji rodiče již nebyli na světě a Jiřího maminka i babička se účasti dobrovolně vzdaly, protože si chtěly ušetřit cestování. Poslaly pouze krabici koláčů a pozdrav.

     Bylo rozhodnuto. Svatby se zúčastní pouze nevěsta, ženich, dva svědkové a dva fotografové.

      Po obřadu na nás všichni počkají v zamluveném salonku restaurace Diana, kde si každý objedná menu podle vlastní chuti a my mezitím zavezeme svatební kytici na hrob (morbidní, ale symbolické). I kdyby si každý dal dva nebo tři chody, v pohodě stíháme oslavu do čtyř zakončit a poté odjíždíme s našimi dvěma přáteli na jejich chalupu kousek za Srní na svatební cestu (prodloužený víkend).

     Ještě musím doplnit, že po vzoru Bardotky jsem se neobjednala ke kadeřnici s tím, že hlavu si umyju sama.

     Na svatbu jsme jeli tramvají - byly to čtyři stanice. Zakoupila jsem si tenkrát trochu slavnostní a přitom také normální bavlněné šaty z produkce začínajícího salonu Lukáš a Lucie, neboť jsem si ihned umínila, že až splní svou slavnostní funkci, provedu na nich nějakou tu batikovo-barevnou kreaci a zařadím je do běžného šatníku.