Občas přespávám u svého mladšího syna ve Zlatnické ulici. Tak jsem se rozhodla ho předem varovat a zavolat mu. I vytočila jsem číslo a ozvalo se mi obvyklé rozespalé zahuhlání. Tak mu říkám: "Ahoj, pusinko moje, jak se máš?" "Jo, dobře a co ty?" zněla odpověď. "Jo, jde to," pravila jsem, "ještě jsi pořád tak nastydlej?" "Už ne - už jsem v pořádku."
Tak mu říkám: "Hele mám dnes noční a zejtra taky, můžu u tebe přes den přespat?" Najednou chvíle ticha a pak se ozvalo:"Cože, ty děláš NOČNÍ?!" "Nedělej ze sebe blbce!" zvýšila jsem hlas, "Víš, že to nesnáším! Hele, mám ti udělat něco k jídlu? Ráno stihnu i nakoupit." ....následovala pauza a dotaz: "He - kdo to vlastně volá?" "No to jsem já, tvoje maminka, tys mě nepoznal?" ....zase chvíle ticha a pak: "Madam, moje maminka je několik let mrtvá...takže to bude asi omyl..." Omluvila jsem se tedy a zavěsila a zkusila to číslo vytočit znovu a tentokrát už jsem se dovolala správně. Chudák ten pán, co jsem ho zřejmě probudila, teď asi dumá o záhadách mezi nebem a zemí. 
Mně se něco podobného stalo před několika lety. Bylo třináctého srpna - tedy Aleny - a přišla mi esemeska: "Všechno nejlepší k svátku ti přeje máma." Moje maminka v té době byla šest let po smrti, tak jsem na tu esemesku odpověděla jinou ve znění: "Ahoj, dík za přání - a to jsi v nebi nebo v pekle? Jestli v nebi, tak to tam ty chudáci maj teda peklo!" (moje maminka rozhodně nebyla zkřiknutá služtička). No a pak se ozval telefon, volala ta paní, co jsem si s ní „psala" a vše se vysvětlilo. Paní měla dceru Alenu, popletla číslo a trefila se mýrnix-dýrnix taky na Alenu. Jak už tady řekla Iris - mobily jsou nebezpečný. Alena Puntík
|