O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Související články

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

NEJSEM MAMÁNEK! PDF Tisk E-mail
Úterý, 11 srpen 2009

 Přemýšlel jsem, jestli mám svou prosbu o radu poslat sem, do časopisu, který se věnuje mj. spíš problémům partnerským. Ale když to tu tak čtu, myslím, že snad mi poradíte, co jsem četl, tak většina názorů mi přijde velmi rozumných. Je mi 35, jsem svobodný, zaměstnaný, zdravý, normální po všech stránkách - jen žiju v jednom bytě (RD) spolu s rodiči. V tom je asi velký problém.

 

   

     Mě ani rodičům to nevadí, domek je situovaný tak, že máme navzájem opravdu soukromí, někdy se i pár dnů ani nevidíme. Ale, když se o tom zmíním před nějakou partnerkou, tak jsem hned „mamánek“ a už mi hledá nějaké jiné bydlení.

 

     Ale ono je to složité. Táta je po cukrovce na kolečkové židli, máma je relativně zdravá, ale už plno věcí nezvládá. Takže sem tam vypomůžu. Byli jsme tři sourozenci, ale ti dva žijí v zahraničí, takže kdybych se od rodičů odstěhoval, tak bych stejně nesnesl vědomí, že máma musí tahat sama těžké nákupy, atd. Prostě se jen snažím alespoň minimálně pomoct. Není to často, ale jistě máte také někoho, komu občas pomáháte, tak víte, oč asi jde. A pokud bych bydlel jinde, „neměl bych o tom přehled“ a máma si fakt o nic sama neřekne. Musím ještě říct, že máme rodinný domek, který je ale dispozičně řešený jako dva byty.

 

    Měl jsem pár delších vztahů, ale snad si špatně vybírám? Prostě žádná z partnerek sice nic proti mým rodičům neměla, ale … Jedna se mnou i bydlela, ale zajímavé je, že to zkrachovalo na poměrné banalitě. Prostě se rozhodla, že všechno staré (nábytek, zařízení) musí pryč, že zavoláme bytového architekta, že to všechno musíme dát pryč, všechno přestavět. Podotýkám, že to bylo v prvních dnech, co jsem přivezl její věci. Nemyslím, že to zařízení, co tu je, je to nejlepší, ale snad jsem čekal aspoň v prvních dnech trochu (zdrženlivosti? Ohledů? Nevím jak to nazvat). Pak už to nějak skřípalo. Vadilo jí i, že jsem při našem nákupu vzal nákup i pro rodiče, prý si všimla, že má máma tašku na kolečkách a že si tedy určitě může nákup zajistit sama. Drobnosti, ale bylo jich víc.

 

     Nechci, aby to vypadalo, že celé dny sedím doma a jen se starám o rodiče, mám plno osobních zájmů, ale mám pocit, že to, že s nimi bydlím, už v dnešní době působí jako nějaké stigma.

 

     Rád bych znal váš názor.

 

Martin

 
Komentáře (85)add feed
Mamánek : MV
Dobrý den, Martine, také poprvé píšu do těchto stránek, nicméně bych Vám chtěla "vyseknout velikou poklonu" za to, že se staráte o své rodiče. Mám 2 dospělé syny (18 a 20 let) a velmi bych si přála, aby také někdy v budoucnu projevili o mne zájem (jsem s nimi sama). Na adresu Vaší přítelkyně bych snad jen poznamenala, že asi nebyla ta pravá a nebo se nedokázala vcítit do Vašich pocitů, protože namítat, že nemůžete nakoupit i mamince, to snad může jen naprostý necita a sobec. Takže si myslím, že Vaše soucítění s rodiči je naprosto v pořádku a přeji Vám šťastnou ruku ve výběru partnerky, určitě toto nějaká ocení. Mirka
srpen 11, 2009 12:53
Nejsi mamánek, : mamča
protože nepíšeš, že by Ti maminka podstrojovala dobrůtky (kastrůlky jen pro Tebe), nažehlovala podvlíkačky, nebo Ti mluvila do vztahů se ženami. Jsi jen pro dnešní dobu "špatně" vychován. Mám tři dospělé syny, tak věř, že vím o čem mluvím. Ohleduplnost vůči starším a nemocným je často chápána jako slabost a závislost. Ale já jsem na své syny pyšná, že mi pomáhali s péčí o svého dědu, a pomáhají i mojí tchýni, přestože ta je docela peskuje.
Jednou určitě najdeš partnerku, která bude brát ohledy na Tvé dobrovolné závazky, a pomůže Ti s nimi. Je spousta děvčat, která vyrostla v domech, kde spolu žilo více generací ve vzájemné shodě, tak jim to nebude připadat na obtíž.
Hledej spíš na venkové, ve městě došlo díky rozstěhování rodin k většímu odcizení, proto Tě takové dívky nechápou.
A o vyhazování Tvých starých věcí, byste se snad měli domluvit, a obnovu bytu zařizovat společně.
Držím Ti palce !
srpen 11, 2009 12:55
... : b2
Máš pravdu, že se to tak dneska bere, protože se předpokládá, že si každý může zařídit svoje vlastní bydlení, byť za cenu velkého zadlužení. Je přirozené, že se dítě chce osamostatnit a neviset mámě na sukni. Ale to neznamená, že musí bydlet na hony daleko, proč, když mají dobré vztahy. Pokud by mi nový přítel nebo přítel mojí dcery řekl, že ve 35 bydlí s maminkou, trošku bych se zarazila. Pokud by ale řekl, že bydlí ve svém vlastním bytě, který je v dvougeneračním rodinném domě rodičů, bylo by to něco jiného. To už by nebyl synáček s maminkou, ale samostatný muž s vlastním bytě, který si to uměl zařídit tak, že žije svůj vlastní život a přitom je nablízku rodičům a pomůže jim, když je třeba. Což musí potenciální budoucí manželku potěšit, protože jak se on chová k rodičům, tak se bude chovat i k ní a k dětem. Někdy stačí slovíčko. Prezentuj to jako svůj vlastní byt v dvougeneračním domě, dole bydlí rodiče a nahoře já...

srpen 11, 2009 13:01
To není v tom : Zdena
co píšeš. Když zůstane na baráku dcera, tak se o ní jako o mamánkovi nemluví. Obvykle si do manželství nenechají mluvit od nikoho a jsou zajedno se svým mužem. To je v přístupu matky k synovi. Neříkej mi, že tě doma nečeká nějaké papu hamu, když se přihasíš odněkud. Neříkám, že pokaždé, ale určitě tam něco máš. Když bude do syna máti hučet, jaká je ta jeho, že vyhazuje celkem dobré věci a zařizuje se podle svého, tak to musí zákonitě zkrachovat. A neříkej mi Martine, že vaši byli tím rozhodnutím tvé přítelkyně nadšeni. Mluvili jste o tom a moc se jim to nelíbilo.
JSI MAMÁNEK !!!!!!
srpen 11, 2009 13:05
... : b2
na dcery papu hamu doma občas nečeká?
jak znám svého syna, tak by si ode mne nenechal do soukromí mluvit ani za tunu papu hamu, to by si radši vzal jabko, a stejně tak by si nenechal mluvit do toho, jaký má vztah s námi. Věcné připomínky bere, zpracuje, vyhodnotí a rozhodne si sám. Hodnocení pro hodnocení, bez důvodu, navíc se závěrem, že kdo žije jinak než podle mne je špatné, nebere, to má asi po mně.
srpen 11, 2009 13:14
... : b2
a řekla bych, že když je otec invalidní a závislý na pomoci, je ještě trochu jiná situace. Taky by budoucí novomanželku mohlo čekat, že otce bude mít doma a manžel se o něj bude starat. Z čehož by mne jako novomanželku ve 20 asi kleplo, ale ve 30 a víc (když Martinovi je už 35) se s něčím takovým dá počítač, pokud ho rodiče neměli před pubertou:-) Z tohoto pohledu mi stav, kdy rodiče sice potřebují pomoc a jsou v dosahu, ale přitom soukromí bylo úplně zachováno, přijde skoro ideální.
srpen 11, 2009 13:17
Zdena : Trochu příkré hodnocení, ne ? : mamča
Tobě by se líbilo, kdyby si Tvůj syn přivedl partnerku do Tvého domu, a ona se rozhodla ho okamžitě přebourat, přezařídit...a rodiče pokud možno vystěhovat do starobince, ne ?
Martin se zodpovědně stará v rámci potřeby (není to od něj vyžadováno) o nemohoucího otce, a vozí matce větší nákupy.
Jenom proto je mamánek ?
srpen 11, 2009 13:25
a Zdeno : Kamila
to se má odstěhovat jen proto, aby neměl to stigma mamánka? Když je domek dvougenerační, stejně by dojížděl a pomáhal? To tedy nechápu proč...
srpen 11, 2009 13:37
Mamánek? : Petronila
To závisí na tom, jestli a jak moc si nechá od rodičů mluvit do života. Ne na tom, jestli s nimi bydlí nebo ne, zvlášť pokud bydlí v oddělené bytové jednotce.

Jak to Martin píše, spíš bych to odhadla na špatný výběr partnerek. Ovšem abychom byli spravedliví - být potenciální partnerkou, velmi bych se rozmýšlela, zda se nastěhuji do těsného sousedství partnerových rodičů - často to nedělá dobrotu.
srpen 11, 2009 13:41
... : mia
taky nechápu, jak někdo /Zdena/ může tak jednoznačně ohodnotit na základě pár řádků. Na druhé straně si myslím, že pro partnerky Martina nebylo vůbec jednoduché sžít se s daným stavem věcí. Byli jsme všichni mladí a každá generace chce žít moderněji a to, co bylo dobré našim rodičům se nám zdálo už staromodní. Zrovna tak to bude u našich dětí. Hlavně však je tady sehraná, kompatibilní trojice a Martinova partnerka si mohla připadat jako nezvaný host. Od té, co chtěla hned všechno přestavovat to samozřejmě taktní nebylo, ale ruku na srdce Martine, bylo by to jiné za dva, tři měsíce? Snaž se poctivě sám sobě zodpovědět, zda občas tvá partnerka nebyla na vedlejší koleji? Taky jsem se starala o rodiče a vím, jak je někdy člověk utahaný a aniž si uvědomuje, šidí partnera /děti/.
srpen 11, 2009 13:46
... : Sandra.
Ahoj Martine, já tě se svým názorem asi nepotěším, ale mám zkušenost z druhé strany.Před třemi lety jsem se nastěhovala do domu rodičů mého manžela, dům je také dvougenerační, my jsme bydleli nahoře,dole bydlela tchýně se švagrem. Nakonec se tchýně odstěhovala a zbyl nám tu švagr, ale rok jsme takto žili, takže vím, co to je. Moje tchýně je pohodová ženská, ale stejně to nefungovalo. Příklad- když se nám narodilo dítě, tak občas "zaskočila" se kouknout na malého, ale svou návštěvu ohlásila až ťukáním na dveře. Podle ní se nejednalo o žádnou oficiální návštěvu, tak proč by se hlásila dopředu, že jo. Jenže mně na těchto rychlopřepadovkách vadilo, že když zaťukala, tak už jsem ani nestihla opláchnout hrnky v dřezu. Žila jsem ten rok tak nějak pořád ve střehu a připadala si pod dozorem. V soužití více generací je určitá ztráta soukromí dost pravděpodobná a to i v případě, že na obou stranách jsou rozumní lidé, kteří se snaží si nějak vyjít vstříc. Vždycky to má těžší ten, koho rodiče to nejsou, proto se nediv svým partnerkám, že se do toho zrovna nehrnou. Na druhou stranu chápu, že máš objektivní důvod zůstat a o své rodiče se postarat. Říkáš, že jsi našel jednu slečnu, která byla i ochotná se k tobě nastěhovat. Není snadné se nastěhovat k někomu a cítit se tam jako doma, aniž by si to tam člověk trochu přizpůsobil. Pokud jste chtěli spolu začít žít a ona udělala ten kompromis, že se chtěla nastěhovat do domu k tvým rodičům (což je dost odvážný krok- nikde není psáno, že u vás to nebude fungovat, ale já co znám takto žijící lidi, tak to většinou moc nefunguje. Většina z nich neměla na vybranou, tak si zvykli, ale rozhodně u toho nehýkají štěstím.) tak proč tobě přišlo zatěžko vybudovat si hnízdo spolu od začátku alespoň přestavěním interiéru? To vážně nechápeš, že se tam chtěla cítit jako u sebe doma, ne jako u vás doma?
Nevím, neporadím ti jak to řešit. Záleží na tom, jaké máš finanční možnosti. My jsme to vyřešili tak, že stavíme svoje hnízdo, protože chceme bydlet sami. Jednou, pokud to bude potřeba, tak si umím představit že si k sobě vezmem moje, nebo manželovi rodiče, ale v době, kdy už budeme spolu sžití jako pár,jako rodina, ne v době, kdy by nám zasahovali do křehkých začátků našeho vztahu.
srpen 11, 2009 14:22
... : Ouvej
Proč vlastně řešíte, jestli jste nebo nejste mamánek? Máte své zásady a kdybyste z nich slevil, nebyl byste stejně spokojen. To už byste nebyl Vy ale Vaše neustálá přetvářka a Vaše starost o rodiče, sice skrytá jenže o to víc sebevyčítavá. Pochybuji, že by se Vám v noci dobře spalo. K čemu takový vztah?
Takže hledejte Šmudlo, až najdete tu, která Váš styl života nebude odsuzovat.
Jestliže nenajdete, zůstaňte raději sám, než se po dvou letech, nejdříve skrytých, později otevřených, výčitek rozvádět.
Nikdy nedovolte jinému člověku aby z Vás dělal někoho jiného než jste!
srpen 11, 2009 14:45
určitě by partnerky psaly trochu jinak, psal Martin, tak vycházím z toho, co píše on: : b2
Vadilo jí i, že jsem při našem nákupu vzal nákup i pro rodiče, prý si všimla, že má máma tašku na kolečkách a že si tedy určitě může nákup zajistit sama. Drobnosti, ale bylo jich víc.
to je hrubost

Prostě se rozhodla, že všechno staré (nábytek, zařízení) musí pryč, že zavoláme bytového architekta, že to všechno musíme dát pryč, všechno přestavět. Podotýkám, že to bylo v prvních dnech, co jsem přivezl její věci.
to je neomalenost

Taky jsem se kdysi přistěhovala do domku budoucího manžela. Zpočátku jsem měla svou garsonku a jezdili jsme na víkendy nastřídačku k našim a k nim. Později jsem se přestěhovala. Nenapadlo mne pár dnů poté, i když jsem to tam znala už z předchozích pobytů, to hned přestavovat. Cítila jsem se u nich dobře už předtím, z maminky, která tehdy ještě žila, jsem měla respekt, protože to byla taková matka rodu všechny a všechno stmelující. Zjistila jsem, že u respektu můžu zůstat, protože ona jen stmelovala, nikoho neprudila, neotravovala, svoji působnost omezovala na svoje teritorium a projevovalo se to tak, že navařila tunu jídla a kdo přijel, ten přijel, nikdo z houfu jejích dětí, vnoučat, švagrů, synovců, neteří se nemusel předem hlásit, mohl se najíst i přespat. Do jejich životů nezasahovala, nebyla-li tázána na názor, a to byla často. Když potřeboval kdokoli jakkoliv pomoct,pomohla. K pocitu domova mi tam stačilo mít náš pokoj, a do něj nikdy nevstoupila. Mohli jsme přijít ráno v 5 nebo spát do jedné odpoledne, zůstalo to bez komentáře. Jednou jsem byla na tři dny v nemocnici, s banalitou, aniž jsem tušila, budoucí muž se doma zmínil. První den mi sestry donesly z vrátnice ananasové a mandarinkové džusy, které jsem mívala ráda, ale netušila jsem, že ona to ví:-) zaúkolovala svého zetě, který jezdil pracovně do zahraničí,takže dům vozil různé věci a měl možnost něco nakoupit v tuzexu apod. Druhý den mi z vrátnice dorazila krabice makových, povidlových a tvarohových martinských rohlíčků, které jsem prvně ochutnala u nich a ona si tak nějak všimla, že mi chutnají. Třetí den měl čekat u vrátnice budoucí manžel s autem, ale jelikož si na skále zlomil zápěstí, dorazil jeho bratranec s pokynem odvézt mne kam budu chtít, buď k nim si odpočinout, nebo domů, nebo do své garsonky. Jet pomalu a nedrncat:-) ještě dnes si na ni občas vzpomeneme.
Takže vztahy velmi dobré, přesto bych společně bydlet nechtěla. Ale mít vlastní, oddělený byt v jednom domě by mi nevadilo, a to jsem hodně háklivá na narušování soukromí a tchyně co chvíli klepající na dveře by mi určitě taky vadilo. Sandra to popsala krásně - pořád tak nějak ve střehu.
Protože naše dospělé děti chtějí bydlet s námi, ačkoli dostali nabídku nechat si byt, tak je dům uzpůsoben tak, aby všichni měli svoje soukromí a potkávali se jen když budou chtít. Sama jsem navrhla dát dveře s koulí dolů ke schodišti, a vnitřní domácí zvonek a telefon. Nedělá mi problém napsat dětem domů smsku za korunu, že jsem na cestě a domů dorazím tak za hodinku - ať mají čas zamést stopy :-) a to jedu k sobě domů, a stejně tak počítám, že napíšu v přízemí sms, že se tak za chvíli stavím nahoře. Přece nezpůsobím trapné rozpaky sobě i jí a jejímu klukovi, když je načapám nahé, že :-)

Martin nepíše nic o tom, zda a v jaké míře jeho rodiče zasahují do jeho soukromí. Tak nějak předpokládám, a můžu se mýlit, že tatínek má dost co dělat se sebou a maminka má dost starostí s ním na to, aby se pletla slečně v druhém bytě do jejích věcí.
Píše také, že je to sice 1 dům, ale 2 oddělené byty. Představuji si to tedy asi tak, jako bych bydlela s rodiči v jednom paneláku, ve dvou bytech.
srpen 11, 2009 14:57
... : b2
když mi posílala ty pochoutky do špitálu, aniž by se vnutila na nedomluvenou návštěvu, projevila podle mne obrovský takt a pochopení pro potřebu soukromí. Prostě to tam bylo a já s tím mohla naložit jak jsem chtěla, bez děkovaček a bez nutnosti půl hodiny rozebírat v pyžamu svoje bebí.
srpen 11, 2009 15:00
b2 : Jsi šťastná žena, že jsi měla takovou skvělou tchýni. : mamča
Možná i proto z Tebe jednou bude podobná chápající tchýně, nevnucující nikomu své názory a životní styl.
Ty Martinovy věty jsi rozebrala tak, jak to cítím i já.
srpen 11, 2009 15:25
... : Los evropský.
Milý Martine, máte to těžké. Starost o rodiče vás jednoznačně šlechtí. U nás doma se vychovává už x generací ve stylu "spoléhej se na své pravé rameno", takže podle toho se taky u nás žije. Tzn. každý se snaží být skočný do vysokého věku a počítá s tím, že se klidně může stát, že se na něj všichni vyprdnou. To uvádím jen na vysvětlení toho, že já bych pro vás taky byla nevhodná partnerka, mě by děsilo pomyšlení, že bude starání se a péče pomalu a jistě přesunuta na mě, protože - přiznávám - já bych to nedokázala. Než se do mě pustíte s tím, že já budu taky stará a nemocná a taky budu potřebovat atd....kvitujte, prosím, aspoň s povděkem, že se k tomu přiznám, na rozdíl od x ostatních, kteří si myslí to samé, ale nikdy by to nepřiznali. Tudíž moje rada je jednoznačná: musíte najít nějakou slečnu/paní, které prostě uvedené skutečnosti vadit nebudou. Pokud budou a nepřizná to, máte zaděláno na obrovské problémy, obzvlášť v případě, že by se vám přihodily děti do doby, než se to provalí. Třikrát podtrhávám, že já o svých ohavných vlastnostech vím, a proto bych NIKDY! do podobného vztahu nešla a to z důvodu, aby nedošlo na podobné hrubosti a neomalenosti, které zmínila b2. Myslím si, že zmíněná slečna prostě jen neodhadla svoje možnosti a musela se pak uchylovat k podobným výrokům. Co se týká nábytku - manžel se nastěhoval po odstěhování mých rodičů k "nám" domů. Do nábytku z 40. let. Mně ten nábytek nevadil, byli jsme na něj zvyklí. To až manžel mi otevřel oči, že zatímco já jsem "doma", on je v cizích starých krámech. Takže tu přestavbu bych asi neplánovala prvních pár dní po přistěhování, ale brzy určitě. Tolik názory starého cynika.
srpen 11, 2009 15:41
Lose, : b2
určitě se do tebe nepustím, jsem na tom totiž podobně :-) Každý máme své limity. Stačily mi týdny, kdy se střídal rodinný houf v péči o tchána po mrtvici, náročné psychicky i fyzicky a neuvěřitelně náročné na organizaci a všem se ulevilo, když se našlo místo v zařízení, kde se o něj postarali za nás. Nehledě na to, že už nikdo neměl dovolenou, byla 90.léta,překážky v zaměstnání byly sprosté slovo a paragraf u někoho z nespolečné domácnosti nefungoval - byli bychom rádi, i kdyby tohle vše bylo jinak. Ani já bych nechtěla, aby mě moje děti přebalovaly.


Tchán na kolečkovém křesle, o kterého pečuje maminka a partner vypomůže nákupem aj. mi přijde jako normální životní situace, která ode mne nevyžaduje větší omezení než nabídnout se, že až pojedu nakoupit, na poštu, na mandl, vezmu i pro ně, že vytírání společné vstupní chodby si vezmeme na starosti jen my apod.

Přestavba společného bydlení je normální věc, ale přesně jak píšeš, počkat s ní pár týdnů, nejen dnů, po nastěhování, počkat až si i domácí zvyknou na přítomnost vetřelce, je asi základní slušnost.

Lepší jeden třikrát cynik, než jedenkrát neurotik :-)
srpen 11, 2009 15:54
mamčo :) : b2
ano, měla jsem štěstí, což jsem si trochu uvědomovala a trochu ne. Trochu proto, že moje máma, kdybych ji nechala, by mluvila do všeho a organizovala by i míchání guláše zprava doleva, když se někdo nechá. Na vše má svůj názor a vše hodnotí, posuzuje. Takže abych nebyla ten neurotik, jak píšu nahoře, musela jsem občas být cynik:-) A proto jsem nepřijala nabídku na zvednutí našich domu o patro pro nás, od 18 jsem žila samostatně. Vedle mámy byla tchýně balzám na duši.
Na druhou stranu, u mámy mi to přijde ještě tak nějak přirozené, že se stará o své potomstvo, byť to potomstvu občas leze krkem a občas to není starostlivost, ale spíš potřeba mít vše pod kontrolou. U tchýně bych to špatně snášela, i když dnes vím, že by byla vedena láskyplnou starostí o svého potomka. Ale taky vím, jaké hrůzy to může napáchat, slýchám historky od známých a kamarádek. Té mojí ke spokojenosti stačilo, že jsou její blízcí zdraví, spokojení a v pohodě. Pak byla taky a ostatní jí bylo šumák.
Tak jsem vážně moc ráda, že tchýně byla jaká byla, a že jediné, co mě mrzí je to, že umřela tak brzy.
srpen 11, 2009 16:03
Děkuju vám všem, : Martin
dost jste mi psychicky pomohly (tedy doufám, že psaly zatím jen ženy). Nějak jsem to nemohl rozdýchat, že bych se měl na rodiče vykašlat, když jsme vždy měli prima vztah a teď, když mi dá se říct i dělá radost, že jim mohu aspoň minimálně vynahradit to, co nám dávali oni.
Máma je ale z těch, co "nikdy nic od nikoho nepotřebují, nikoho nebudou obtěžovat". Takže vím, že pokud bych se opravdu taky odstěhoval, ona by zavolala snad jen ve smrtelný nouzi.
Rozhodně ani nikomu z nás do ničeho nemluvila, říkala, že nás nějak vychovali a teď už si musíme umět poradit sami. Ale zase je pravda, že když za ní sestra přišla o radu, tak se máma snažila smilies/smiley.gif
Tata je na vozíku nedlouho, a dost to psychicky mizerně snáší, že by snad měl někomu být na obtíž. Proto opravdu - alespoň zatím - nehrozí, že bych se nějak výjimečně musel angažovat.
Jak jsem už napsal, jedná se hlavně o ty větší nákupy, aby to nemusela tahat, pak když výjimečně potřebujou něco vyřídit, případně drobné domácí opravy, však to znáte. Ale i já mám lepší pocit, když vím, že pokud by byla potřeba, jsem poblíž.
A ještě k tomu vaření: Už léta se stravuju sám, protože dodržovat domácí dobu jídla nelze.
Pokud k nim zajdu, tak mi máma někdy dá něco, co upekla. To si fakt neupřu, protože ona umí. Ale za to mně přeci nemůže nikdo odsuzovat. Nehledě na to, že je to jen občas, kdy se k nim na nějaké to posezení dostanu. Zatím to je tak, že o sobě víme, když je vše v pořádku, je to fajn. Kdyby něco, tak na mě mají číslo.
Tak, to je asi tak vše.
srpen 11, 2009 16:49
... : mia
no dobře Martine, ale tvé povídání je stále takové jednostranné, nazvala bych ho já a rodiče. O svých partnerkách se zmiňuješ jen velmi okrajově, tak jak máme přijít na to, v čem je problém. Jak jste třeba trávili víkendy s partnerkou?
srpen 11, 2009 16:57
Dostala jsem se k tomu až teď... : Vodoměrka
Martine, mamánek není chlap proto, že žije u rodičů, ale spíš podle toho, jak se chová... takže pokud je v tomto směru vše v pořádku, tak chyba byla opravdu nejspíš ve špatném výběru partnerky... prostě jste jen nebyli ta správná dvojka nebo byla chyba jinde... těžko říct... píšeš jen o svých rodičích... ty je máš určitě strašně rád, což je dobře, ale nic se nesmí přehánět... pokud ta pomoc jim a všechny ty drobné opravy, nákupy a další maličkosti spolkly většinu tvého času, možná potom tvá partnerka/ky mohla/y mít dojem, že se jim nevěnuješ dostatečně, případně že nezbývá čas na ně a nebo je ho příliš málo... a to si musíš zodpovědět sám sobě... vždyť víš, nic se nesmí přehánět... z vlastní zkušenosti vím, že soužití rodičů a mladých je vždy velmi náročné, i když se obě strany snaží, tak je to velmi vysoká diplomatická hra... a někdy i pozornost v dobrém může být nepříjemná pro tu druhou stranu... takže obdivuji každou ženu, která má odvahu přistěhovat se k rodičům muže... nicméně ti přeji, abys našel tu správnou životní partnerku a aby bylo všechno v pořádku a našli jste i s rodiči vzájemný soulad... ale dodávám - každý svou kuchyň a lednici... víš, ještě maličkost... ty jsi na svou rodinu zvyklý, takže ti to přijde všechno normální a samozřejmé, ovšem ženy to vidí jinak a chtějí být ve svém, na svém a svou paní... možná proto to ta tvoje partnerka chtěla vyřešit tím novým nábytkem a změnou... aby se tam cítila jako doma, a ne u vašich v domě na návštěvě... jen to udělala kapánek drsně a neohrabaně...
srpen 11, 2009 17:10
názor : vlk
Je to jen názor, ale posuďte ho sami. Případná budoucí partnerka by asi měla jasně cítit, kdy se rodičům věnuješ a kdy jsi sám sebou a jen s ní. Pokud budou partnerky mít pocit, že rodiče neustále stojí více, či méně poblíž, neustále se s nimi musí počítat, tak i šlechetné pohnutky, za které by jsi měl být ohodnocen, nejsou přijímany kladně, ale naopak negativně. Pak budeš neustále považovám jen za syna u maminky a ne za samostaného muže.
srpen 11, 2009 17:19
. . . některé věci se udělat musí i když z nich není člověk nijak nadšenej, : toulavej
protože ho určitým způsobem omezují a vysilují. Je skvělý spoléhat se především sám na sebe, když toho je ovšem člověk schopen. A když není, je skvělý, když člověk chápe, že by svý blízký omezoval, vysiloval a nijak se nediví, ba ani mu nevadí, že na něj nemají jeho blízcí čas a sílu a tak si pěkně lebedí mezi cizími v nějakým sociálním nebo zdravotním zařízení k tomu uzpůsobeným a se zájmem sleduje, pokud tedy ještě může, jestli si na něj aspoň občas udělají čas ti, co to mají v popisu práce, ale i je to vysiluje a nebaví. Společnost kolem nás je neustále vzdělanější, ale to hlavní, povinnost postarat se o své blízké, pokud si to mohu dovolit – což obstarání nákupů, běžný úklid, vyprání, vaření ap. v době svého volna určitě mohu – to nějak většina lidí nechápe jako povinnost. A pak se diví, když sami nemohou, že na ně mladí kašlou. Zapomněli, že sami nedali příklad svým blízkým, sami se chovali stejně – nechtěli být omezováni.
Martine, s tou ženskou jsi o nic nepřišel, nestála za to. To, že jí vadilo, že bys´ pomáhal nemohoucím rodičům znamená, že by jí obtěžovalo stejně tak, postarat se o tebe, kdybys´ to někdy potřeboval. Takovej člověk myslí jenom na sebe, svý pohodlí. Neumí se vžít do potřeb jiných. S tím nábytkem je to tak, že každá ženská si chce zařídit svý hnízdo podle svýho a nechce žít v nábytku po někom jiným i kdyby byl úplně novej, ale ona si ho nevybrala. Ženský už jsou takový, zvlášť některý :-). No a některý musí mít navíc všechno nový i když to starý perfektně funguje a je jako nový. Tak to prostě je a to i u rozumných žen.
srpen 11, 2009 17:29
... : mia
taky si ještě na základě toho, že jsem se starala jak o své rodiče, tak o manželova otce dovolím tvrdit, že to vůbec není žádná legrace a mladé holce to může připadat značně omezující. Zvlášť třeba holce z paneláku. Kolem domu je plno práce a pokud je otec na vozíku znamená to pro Martina opravy kolem domu, topení, zabezpečení paliva na zimu. Kromě nákupů matce pomoc s péčí o otce co se týče hygieny, pravidelných kontrol u lékaře atd. A pokud partnerka bude mít pocit, že hraje u Martina druhé housle, že rodiče jsou vždy na prvním místě, tak to bude vždy zdrojem nedorozumění a konfliktů. Navíc nemocný člověk bývá často mrzutý, otrávený sám ze sebe. A čím déle situace trvá a on ztrácí naději na uzdravení, tím je hůř a síly ubývají i těm zprvu nadšeným pomáhat..... A třeba pak ta mladá holka vidí kamarádky jak si užívají dovolené, rodiče je zvou na oběd.. Takže i tohle je poctivé říct.
srpen 11, 2009 17:53
mio : b2
možná Martin o partnerkách a společných víkendech napíše, ale původně chtěl jen názor na to, zda je mamánek, když má byt u rodičů a občas jim vypomůže :-) Z toho si nepředstavuju, že víkendy tráví s maminkou a tatínkem.
srpen 11, 2009 17:54
b2 : mia
nikoliv, hned v první větě píše, že žádá o radu. Názor jestli je mamánek nebo ne mu je na nic, podstata jeho problému je jinde.
srpen 11, 2009 18:08
Stejne : adola
s nejvetsi prevdepodobnosti se nase deti o nas buduou nuset postarat, az to jinak nepujde. Ja jsem nevidoma, a moje deti musi jezdit domu kazdy vikend, proste jen aby mi nakoupili - neverte, ze vam prodavacky pomohou.Jinak svuj problem resim jak se da - vstricnosti lekaru, sousedu a pribuznych - i sama jsem v mnohych vecech sobestacna - ale ve vsem ne.
Anna
srpen 11, 2009 18:24
toulavej : b2
to jsou prostě ty limity, jak jsem psala kdesi nahoře, každý je má jinak a hodně je ovlivněno výchovou a prostředím. Moje teta, která není tetou, ale vzdálenější příbuznou a říkáme jí tak pro zjednodušení, se postarala nejdřív o svého prastrýce (bratranec její matky) a stejně tak o svou maminku a pak i tatínka. Všem dosloužila do konce. Všichni žili v jednom domě, který kdysi postavili její rodiče, a ona s manželem ho zvětšili a celkově vylepšili. Když prastrýci zemřela žena a zůstal sám, protože neměli děti, automaticky si ho vzali k sobě. Měli hospodářství, starý pán dohlížel na drůbež a sekal třísky na zatopení. Rodiče dokud byli schopní se starali o ostatní dobytek a zahradu a o vnoučata. Tím pádem ona a její muž mohli přestavovat dům a chodit do práce. Pracovala na kravíně, ráno od 4 do 7, odpoledne od 2 do 5. Od 7 DO 2 byla doma a makala - vařila, prala, žehlila, uklízela, pomohla rodičům na zahradě atd. V 5 odpoledne po práci se vykoupala, umyla vlasy, natočila natáčky a dohlídla na děti - aby se najedly, udělaly úkoly, vykoupaly, atd. Děti tři. V 7 se navečeřeli, podívali na televizi, v 9 byli v limbu, protože v půl 4 vstávala.
Tak to šlo celý život, jak rodiče stárli, tak přebírali teta s mužem jejich práci, a jim zase vypomáhaly jejich dorůstající děti. Koloběh života.

Dcery se vdaly a přestěhovaly, domů se vrací pořád, v týdnu se zastaví, na víkend zajedou atd. Syn zůstal doma, oženil se, přes týden pracuje, vrací se večer, o víkendu dělá přístavbu na dílnu, teta se strejdou o zahradu a dobytek a vnoučata, protože jejich snacha už to má jinak, jezdí do práce v 6, dělá od 7.30 do 16.00, vrací se v půl šesté s nákupem. Od tchýně má uvařeno, děti mají hotové úkoly a jsou vylítané s dědečkem, ona si obstará domácnost a po večerech studuje, dálkově vysokou. Ona už nebude moct svým dětem udělat tutéž službu, co jí dělají tchánovi, protože bude pravděpodobně jezdit domů později, než jejich děti ze školy. A možná její děti s ní ani bydlet nebudou, protože v té vesnici není ani škola, školka, musí se všude dojíždět a pokud doma není kolem třetí odpoledne prarodič ochotný doprovodit špunta ze školky od autobusu a pak ho hlídat, tak je to pro rodiče složité. Kromě toho, ona bude tak utahaná z práce a dojíždění, že volné víkendy nebude chtít, ani teď nechce, trávit prací kolem domu, zahrady, dobytka.
Ze stejných důvodů nebudou moct ti mladí, o kterých mluvím, o tetu s mužem pečovat, pokud budou celodenně ležící, sice nemyslící, ale stále cítící bytosti vyžadující nakrmit, přebalit, napojit, umýt, promazat, promasírovat, vyvézt na vozíčku ven atd. Protože i kdyby to pro ně nebyla zátěž fyzická a psychická, tak si to nebudou moct dovolit. Budou mít tou dobou nesamostatné děti, které neměli ve 20 jako jejich rodiče. A jejich rodiče by si ani nepřáli, aby se jim děti obětovaly, rezignovaly na svůj dosavadní život, na práci, studia, na věnování se svým dětem, aby mohly trvale pečovat o nemohoucí rodiče. Nemluvím samozřejmě o krátkodobé akutní péči pár týdnů. Oni si dobře uvědomují, že za nich bývaly v domě trvale 3 generace, které si navzájem vypomáhaly, tím se péče o jednoho nemohoucího seniora rozložila mezi více lidí a se zaměstnáním bez dojíždění, s pobytem 6 hodin mimo domov, se to dalo zvládnout.

Podobně to bylo u nás s tchánem, i u nich v domě bývaly 3 generace a dožili tam stařečci, protože vždy tam byla 1-2 ženy, které pracovaly v místě, buď v JZD, nebo ve škole, nebo v obchodě, nebo v knihovně, a nebyl pro ně problém se přizpůsobit, vyměnit si směnu nebo odejít z práce dřív, když matka/tchýně nemohla.

Ale tak to dneska nechodí. O trvale nemohoucího se může starat max. 1 člověk z rodiny, i ten za cenu nějakých, někdy dost značných obětí. A to trvale nemusí zvládnout, záleží na postižení. U nás nebylo možné ve dvou zvládnout koupel tchána po mrtvici, protože on měl půlku těla zcela ochrnutou a druhou půlku částečně, ovšem v paži a trupu měl takovou sílu, že jeho tři synové měli co dělat, aby jim neupadl, jak se škubal. Kromě křečí, které po mrtvici měl, se také nechtěl smířit se svou situací a doslova se vším a se všemi bojoval, vzteklý z toho, jak je na tom. Měl ochrnuté dýchací i polykací svaly, takže se zakuckával při jídle, dávil, ale kromě toho i vědomě plival a prskal jídlo po tom, kdo ho krmil. Občas si s tím vyplivl protézu. Nechtěl močit do plen, jen ve spaní, jinak zadržoval moč, dokud nedostal bažanta a mísu. Vsedě se nedařilo. Takže ho dva muži postavili a třetí přidržel bažanža. Případně ho museli uvést do podřepu a přistrčit mísu. V noci nespal, měl noční můry a padal z postele. Dopoledne to dospal, zatímco ten, který s ním zůstal doma, vytíral zvratky z noci, pral povlečení, pyžama, chystal jídlo, pití do lahví atd. Odpoledne dorazili pomocníci, tak se masírovalo, promazávalo, cvičilo - s bytostí, která vše odmítala, křečovitě se bránila a vztekle a sprostě nadávala, prskala, plivala a dávila se.

Vždy jsem se domnívala, že člověk v takovém stavu je zralý ne nemocniční péči,ale není, protože jeho stav nebyla akutní nemoc, jak nám bylo vysvětleno, jeho stav nešlo léčit. Potřeboval rehabilitaci a soustavnou péči, a proto ho po 5 dnech ve špitálu dovezli domů s doporučením, ať si zažádáme o umístění v LDN. To sice nikdo nechtěl, ale ke konci jsme se nemohli dočkat. I když odvoz tam všichni obrečeli. Návštěvy měl max. obden, protože má víc dětí, ale nevíme, zda vůbec vnímal.
Zkrátka, každý má své limity a některé nemůže překročit, i kdyby chtěl. Svým dětem říkám, že se musíme užít dokud můžeme, jsme fit a takoví, jak se známe. Ať pak mám v DD, až si budu kakat do plen, na co vzpomínat :-)
srpen 11, 2009 18:28
mio, : b2
pravdu díš, ale z toho, co píše, vyplývá že spíš stojí o názor, pohled zvenčí, jak se jeho situace (bydlení u rodičů atd.) jeví nám - zda je či není mamánek, když bydlí v domě rodičů a občas jim vypomůže.

Ty partnerské problémy vyřeší jen to, když - jak mu tu někdo myslím taky radil - najde někoho, kdo ho přijme i s tímhle způsobem života.
Tak nějak souhlasím s Toulavým, že přijmout milovaného partnera s tím, že občas pomůže matce, která se stará o otce s cukrovkou na vozíčku, by pro dospělou ženu neměl být problém a jak jsem psala nahoře, viděla bych v tom spíš plus.
Když se ale zamiluje do ženy, která už rodiče mít nebude a bude toužit strávit půl roku na cestě po Asii a půl roku intenzivně pracovat, studovat a bavit se, bude ji vyrušovat i to, že on matce donese nákup.
srpen 11, 2009 18:34
... : b2
jo, a to co jsem dlouze popsala toulavému, jsi vypsala stručněji v 17.53, jak teď čtu. Ano, tak to je.
srpen 11, 2009 18:39
b2 : mia
jenže o tom to právě je - nečekat jen plné pochopení od partnera pro sebe, ale snažit se mu vyjít vstříc i v jeho požadavcích. A to bohužel v 35 už je složitější než třeba v 25, 30 i když paušalizovat se nedá. Bratranec se ženil v 37 a kdyby měl postoj, že se u nich nic nesmí změnit a partnerka nesmí na nic sáhnout, tak byl svobodnej doteďka. Takhle se potkali dva lidi /kteří mají oba určité zdravotní problémy/,ale kteří oba doslova vztahem rozkvetli a jsou nesmírně šťastní.
srpen 11, 2009 18:44
soužití s rodiči člověka ovlivňuje, : Inka
ať už si to připouštíš nebo ne. Mám sestřenici 35 let, žila s maminkou. Myslím, že to starání o maminku bohužel zapříčinilo, že si žádného partnera nenašla, řekla bych, že pro maminku nikdo nebyl dost dobrý a to je to opravdu strašně hodná, šikovná a milá holka. No maminka loni umřela, tak se snad osvobodí a ten život se jí otočí.

Já sama jsem se vdala ve svých 18 do rodiny, kde manžel měl obrovskou pupeční šňůru s maminkou a má dodnes, ale tenkrát jsem to nevnímala. Žili jsme 20 let ve dvougeneračním domku, každý měl svůj byt. S rodiči jsem vycházela velmi dobře, ale kdybych to měla udělat znova, tak už ani omylem NE! Ten jejich život strašně ovlivňoval Ten náš i když se určitá pravdila dodržovala na obou dvou stranách. Vždy se klepalo, ale chodilo se kdykoliv jak na televizi když se rodiče nahoře nemohli shodnout na který program se budou dívat, tak když přišla k nám nějaká návštěva, k rodičům moc nikdo nechodil a oni byli zvědaví. Tatínek byl problematickej a jejich život dost narušoval ten náš. Manžel byl na maminku silně fixovaný, nepřicházelo v úvahu, že bychom se odstěhovali, s maminkou jsme chodili do kina, jezdili na dovolené, na chatu a na víkendy ... velmi dlouho mi to nevadilo, měla jsem s ní vždy a mám dodnes i přesto, že jsme rozvedení velmi hezký vztah, velmi mě respektuje a má mě ráda i já jí. Vozila jsem je na nákupy, po doktorech, sháněla jim věci co potřebovali, neměla jsem s tím nikdy problém. Ale už nikdy bych takto žít nechtěla. Jo o vesnici dál v pohodě, ale ne v jednom domě či v sousedství. Myslím, že je vemi těžké pro holku jít žít do Vaší rodiny, chce to velkou dávku trpělivosti, tolerance a pochopení. Docela jí chápu, ale zase je hezké že se o rodiče staráš, ale asi si to prostě vybere svou daň. Ono takíé pokud Tě doma "někdo čeká", tak si tak urputně nesháníš partnerku a život utíká.
srpen 11, 2009 18:59
trochu jinak : zumika
Jsme s manželem 21let,z toho se posledních 5let starám o své rodiče.My bydlíme v paneláku,rodiče v 17km vzdáleném domku.Manžel se mnou jezdí každý víkend a celé své dovolené.Jeden důvod je ten,že chceme být spolu a za druhé chápe,že není v silách jedné ženské zvládnout péči o rodiče,jejich domácnost,svoji domácnost se dvěma syny a práci kolem domu.Tuto situaci nám přinesl život a já jsem vděčná manželovi,že ji se mnou sdílí.Nedokázala bych žít s partnerem,který by nerespektoval moje rodiče a jejich bezmocnost v stáří.Tvá partnerka byla sobecká,život nejsou jen nekonečné líbánky.I příchod dětí přináší velké osobní omezení.Možná byla tvá partnerka příliš mladá a měla ještě mladé rodiče.Věřím ,že najdeš takovou ženu,která ocení to,co děláš pro své rodiče.Jeden citát nakonec.Nemůžeme dělat velké věci,ale můžeme dělat malé věci s velkou láskou.
srpen 11, 2009 19:06
nezapomínejte, : Petronila
že to bylo na ZAČÁTKU soužití. Je to možná sobecké, ale tohle jsou hodnoty, které člověk ocení později a až po určitém vývoji a zkušenostiech. Jako mladé holce na začátku vztahu by mi to možná vadilo taky. Nevím, jak staré byly, Martine, ty Tvoje partnerky?
srpen 11, 2009 19:22
Zumiko : mia
pochybuji, že Tvůj manžel by se stejně choval před 22 lety, kdy jste spolu chodili. Mezi Vámi už je pouto na základě prožitých společných let. smilies/smiley.gif Jinak tady ještě může u tý holky hrát roli ještě jeden faktor a to zhruba takový - "půjdu do domu, kde mi nic nepatří, budu se starat o manželovy rodiče a nakonec stejně manželovi sourozenci, kteří přijedou na otočku z ciziny, budou ti nejlepší." Ono to tak bývá, že ti, co jsou doma a starají se, bývají ti nejhorší a při pozůstalosti sourozenci, kteří nehnuli pro rodiče kolikrát ani prstem si dělají nároky. /naštěstí to znám u cizích, ne z vlastní zkušenosti, mám skvělý vztah se sestrou/.
srpen 11, 2009 19:33
Já teda nevim, co je na Martinovi mamánkovitýho, : Krakonoš
a taky mi nejni jasný, kde se vzalo přesvědčení, že jediný nepatologický soužití je jednogenerační. Celý tisíciletí žili lidi vícegeneračně a žádný mamánci to automaticky nebyli. Tahle civilizace je nemocná, sobecká, s pokroucenejma rodinnejma vztahama. Jenže to nefunguje a je dost možný, že nás nouze (zhroucení sociálních států např.) donutí žít zase vícegeneračně. Na jednu stranu kdekomu připadá normální neustálý rvaní prachů do dospělejch "dětí", který pak nejsou vochotný začít žít zodpovědně sami za sebe, a na druhý straně když nějakej chlap, kterej vypadá, že je v pohodě, projeví zájem postarat se vo svý stárnoucí rodiče, je hned mamánek.
Martine, jestli ti rodiče pindaj do života, snažej se mít vliv na tvý životní kroky a jestli se neumíš rozhodovat bez konzultace s nima, jsi mamánek. Ale jestli jim chceš jenom pomoct a přitom si umíš žít svůj vlastní život a je v něm dost prostoru i pro tvou partnerku, jsi fajn chlap. Bohužel ty, co tak často fňukaj, že fajn chlapi už nejsou, to nějak asi nejsou schopný vidět smilies/wink.gif.
srpen 11, 2009 22:31
Krakonoši, díky! : Martin
Už jsem tu psal, rodiče mi v žádném případně vůbec do ničeho nemluvěj!!!
Nikam nelezou - bez zaklepání, ani se zaklepáním. To by už muselo být nevím co, fakticky.
Ale nechci se od nich stěhovat jen z důvodu, že to "vypadá blbě".
Pokud s někým chodím, je to zcela moje věc a je to tak, že se té dotyčné věnuju, chovám se docela normálně. Rozhodně neupřednostňuju nějak rodiče, co tu taky někdo psal.
Ale přeci se na ně proto nemusím vykašlat, protože by to asi "lepší vypadalo", kdybych bydlel někde dál od nich. No nic, uvidíme.
Každopádně díky všem za vaše názory, aspoň jsem si udělal pohled na to, jak to asi lidi berou.
srpen 11, 2009 23:36
Martine, : b2
taková sonda není k zahození, že :-)
Být tebou, tak si ze všeho napsaného vyberu Krakonošův názor. Má to v hlavě srovnané, umí to říct stručně a jasně, nepotřebuje tolik omáčky (jako já), a je to chlap. Tedy říká to, tak tomu věřím ;-)
Podstatné není kde a s kým žiješ, ale jak.
srpen 11, 2009 23:50
Krakonos : Polarka
ma pravdu! Jen tak mimochodem...co kdyz onemocni partner? Taky se na nej vykaslat? Ja jsem nemocna spoustu let a manzel se o mne vzdycky staral. O me i o nase dve deti, kdyz jsem nemohla....a vetsinou jsem nemohla. Ani do prace nemohl jit, nemeli jsme babicku, pribuzne, kamaradi se radeji na nas vykaslali protoze se bali, ze bychom od nich neco potrebovali.. Zvladli jsme to, ale lehke to nebylo. Teda...lehke to neni!
srpen 12, 2009 02:06
Nevím, proč mám pocit, že otázka jestli jsi nebo nejsi mamánek není v tomto případě ta nejpalčivější... : saffron
nevím, jestli se mi to podaří dobře vyjádřit...spíš v tom všem cítím skrytou obavu, jestli jsi schopen v takto nastavené situaci vypěstovat vážný partnerský vztah. Přemýšlím nad tím, co píšeš a jak se prezentuješ a můj dojem z toho není příliš optimistický. Dám stranou otázku péče o rodiče. Všichni Tě tady pochválili, jak děláš všechno dobře a ona dívčina byla divná - tak už víme kdo je v této pohádce dobrý a kdo zlý:-). Co si z toho máš ale odnést do dalšího seznamování? Že je nejlepší čekat na nějakou tu správnou, protože na Tvé straně chyba není? Vytváření partnerského vztahu má svoje zákonitosti a Tebou popsané jednání šlo proti těmto zákonitostem - pokud se to bude opakovat (jakože bude, člověk k tomu má tendence), musíš spoléhat na "štěstí", že narazíš na zlatokopku, která chce hlavně bydlet a ostatní je jí jedno - jiný typ žen asi takový začátek nevydrží. Začátek vztahu je o intimitě, o budování drobných tmelících rituálů - dva lidé se dobrovolně uzavírají pod pomyslný poklop, kam nechtějí nikoho pouštět - to až mnohem později. Spojují je společné kroky - např. i společné budování vlastního hnízda - proto i když přijdou k hotovému, chtějí to hotové přetvářet - jsou to naprosto zdravé reakce (pro vztah). Připadá mi, že partnerka tuto intimitu (ten pocit, že jste jen vy dva) necítíla a proto se stavěla na zadní a hrotila situaci - bála se budoucnosti, kam až to může vést. Možná bys měl energii věnovat tomuto tématu a místo přemýšlení nad mamánkovstvím, přemýšlet nad tím, jak podporuješ/bortíš nově vznikající vztah. Nelze to svést na péči o rodiče. Pokud nevytvoříš fyzický, ale hlavně citový prostor jen pro vás dva, vždycky to krachne na "malichernostech". Už jen douška ze života - stejně to mají jak muži tak ženy - můj táta takhle přišel "k hotovému" vícegeneračnímu bydlení (dokonce v době, kdy to bylo běžné) a dodnes umí v hádce mámě vyčíst, že to vlastně není jeho, tak co by se (např. o dům) staral.
srpen 12, 2009 07:21
... : Sandra.
Tak jsem nakoukla, co je tu dál za názory a - přestože Krakonoš má jistě pravdu- zkus se pozastavit spíše u příspěvku saffron, protože ten ti může pomoci se dopracovat k nějaké partnerce. Prostě přestaň řešit jestli jsi mamánek a to, že bydlíš u svých rodičů vem jako danou skutečnost. Užitečné ale je si uvědomit, že od tvé budoucí partnerky, která se k tobě nastěhuje, to bude určitá "oběť" a zkus se zamyslet nad tím, jak jí tu situaci ulehčit (např. tím nábytkem, nebo tím, že nikdy nebude mít pocit, že u tebe není ona na prvním místě- většinou to jsou spíše drobné, pocitové záležitosti, které tvoří celek.) Saffron to napsala moc pěkně.
srpen 12, 2009 07:41
Martine : mia
ale opět to samé. Tady Ti byly položeny konkrétní otázky, kolik bylo Tvým partnerkám, jak probíhaly tvé vztahy a Ty odpovíš jen jednou větou a zbytek se zas točí kolem rodičů. Jako bys ani řešit nic nechtěl, jen potvrdit, že děláš všechno správně a chyba byla na straně partnerek. Ono to tak nějak vyplývá z Tvých citací "uvidíme", "nějak to začalo drhnout." Ono nic nezačalo drhnout samo od sebe. S tímhle přístupem k řešení partnerských problémů Martine těžko vztah vybuduješ. Ale nechci jen kázat. Chci Ti říct, že tlačit na pilu a chtít mermomocí vztah je hloupost. Pokud jsi šťastný a spokojený, byť sám, tak to je všechno v pořádku, opravdu.
srpen 12, 2009 07:50
Bravo, Martine. : sinclaire
Tak už máš jasno, že jsi dobrej a jednička, že na tom, co děláš není nic špatnýho. Není, samozřejmě, péče o rodiče je něco, co tě šlechtí a dává plusový body. Už máš potvrzeno, že je to v pořádku, že baba, co chtěla přestavět tvůj kvartýr, byla potvora. No ale stejně na něčem tvé vztahy pořád ztroskotávají.
Tak někde sakra bude zakopanej pes, co? Ovšem otázkou soužití s rodiči to asi nebude. Chyba bude někde jinde, ale o tom mlčíš, i když ti tu pár lidí hodilo otázky k přemýšlení. No to ale budeš muset jít zpytovat svoje svědomí, svou duši. Svoje chování k ženám. Třeba neumíš dávat najevo svoje city. Třeba máš některý svý priority a hranice nastavený tak, že to většině nevyhovuje. Třeba máš na vztah moc práce, moc koníčků, moc kámošů, máš jiný stanoviska k sexu, co já vím. Třeba jsi chladný, málo emotivní, neumíš číst signály těla. Ale to slyšet nechceš, že jo? Vím, je to lepší, když to nevyjde, hodit na to, že bydlíš s rodiči a dnešní holky jsou blbé, že jim to vadí. Kdysi tu kdosi psal o zástupným problému a že pes je zakopanej jinde. Já bych to teď napsal tady.
Tak hodně štěstí při hledání té pravé.

Jo a Krakonoši, většinou člověk ze svý zkušenosti zná spíš patologický vícegenerační soužití. Ono to dřív chodívalo. Jo. Kdysi dávno. Ale tipl bych, že po druhý světový už to u nás nebylo ono. Sice spolu několik generací bydlívalo, to jo, ale že by to bylo jen růžový a příjemný, o tom žádná. Spíš se lidi - ženský - bály říct, že se jim to nelíbí, protože stejně neměly kam jít, byty nebyly, byly pořadníky, a když se v třípokojovým paneláku tísnila prababička, babička s dědou a ještě mladý se dvěma dětma, tak to muselo bejt docela maso. A neznám moc rodičů - matek - co by dětem nekrafaly do čehokoliv. Do výchovy, do obsahu lednice, do nakupování. Myslím, že v tý době vzniklo rčení TCHÝNĚ A UZENÝ NEJLEPŠÍ JSOU STUDENÝ. Něco jinýho je na dědině, kde byl grunt, staří ve výměně, mladí na druhý straně dvora a prababička v pokoji nad komorou. Každej měl svý, každej ve svým královstvíčku a děti měly vždycinky kam jít, u koho klofnout kus koláče nebo s kým si popovídat. Jo, to bylo o jiným. Nakonec je stejně všechno v lidech a není nic zlýho, když si mladí chtějí bydlet samostatně.
To, cos napsal, jsi napsal dobře. Jenže stejně tu zůstává problém, ať už Martin je či není mamánek, proč mu ztroskotávají jeho vztahy s ženama. Že chyba bude jinde. Že rodičema to teda nebude.
srpen 12, 2009 08:15
Souhlasím : kim
s tím co napsala mia.Každá si bude u Vás připadát jak páte kolo u vozu.Je normálni,že to chtěla partnerka předělat k obrazu svému.Myslela to totiž vážně a chtěla s tebou žít.Hned jsi ji dál najevo, aby se neroztahovala, tak šla.
srpen 12, 2009 08:55
Nesouhlasím : Ouvej
Chlapa ze sebe neudělá ten, kdo se vykašle na rodiče, protože nové partnerce to nejde pod nos, který mávnutím proutku začne plnit všechna, i hloupá a sobecká, její přání. Chlapem je ten, kdo své životní názory nemění podle toho, jak právě vítr zafouká. Chlapem je ten, kdo je připraven pomoci svým blízkým, což jsou stejnou měrou, to zdůrazňuji, stejnou měrou, rodiče i partnerka. Potíž nastává, když partnerka neunese pocit, že pro muže není ona jedinou na světě, že existují i jiní, jemu blízcí lidé, kteří jí osobně jsou cizí a lhostejní. Takový chlap se velmi těžko ovládá, ona cítí únik jeho peněz a jeho času, na což si bezpodmínečně chce dělalat nárok jen ona sama, a s tím se leckterá nedokáže vyrovnat.
Martine, máte mé plné sympatie. Chyba není ve Vašem přístupu k rodičům. Je ale nutné, aby si Vaše partnerka ihned zpočátku uvědomila, že dokud budou Vaši rodiče naživu, budou součástí Vašeho života a na tom nehodláte změnit ani vlásek, právě proto, že jste čestný a rovný chlap, který si nenechá diktovat. Jestliže ovšem partnerka potřebuje snadno ovladatelného, manipulovatelného bačkoru, pak budete mít opět smůlu. Já Vám však říkám, že tahle smůla bude vždy Vaší výhrou. Protože co s takovou ženou? Tohle ovšem zcela beze změny platí i v opačném gardu. Co s mužem, který by od ženy vyžadoval poslušnost a rezignaci na její dosavadní citové vazby?

srpen 12, 2009 09:45
Martine, : Míša šíša
musíš si položit základní otázku: upřednostnil bys rodiče nebo partnerku?
Tj. kdyby třeba tvoje partnerka měla svůj byt nebo dům vzdálený dejme tomu 100 km od tvého dosavadního bydliště a chtěla, aby ses k ní přestěhoval, že budete spolu žít tam - co bys udělal?
A až si na tohle odpovíš, bude vše jasné.
srpen 12, 2009 09:53
ouveji : mia
a kde bereš tu jistotu, že Martinovy vztahy ztroskotávají jen na jeho péči o rodiče? To si myslí on, ale sám píše, že jeho partnerky proti rodičům moc výtek neměly, takže zakopaný pes bude jinde. Jenže o tom Martin účelově mlčí.
srpen 12, 2009 09:55
... : Sandra.
Ouvej, já zase nesouhlasím s názorem, že by dospělému člověku měli být rodiče stejně blízcí jako jeho manželka a děti. Tak to prostě nefunguje a lidé, kteří to tak mají, tak nejsou schopni navázat normální partnerský vztah. (Teď nemluvím o Martinovi, myslím, že toto není jeho případ.)Jasně, člověk má pořád své rodiče rád a když potřebují, tak jim pomůže, ale pokud bude své partnerce dávat najevo, že je pro něj na stejném místě jako maminka, nebo až za maminkou, tak to k jeho rodinnému štěstí nepovede. Ve zdravé rodinné konstelaci by partnerský vztah měl být ten nejsilnější, ze všech rodinných vazeb, ani vztah k dítěti, či k rodiči, sourozenci, by neměl být silnější.
Což pro Martina neznamená, že se má odstěhovat od rodičů, nebo jim přestat pomáhat. Na druhou stranu každý vztah je o kompromisech a pokud jeden přijde s tím, že se "nehodlá změnit ani o vlásek" bude se mu partner hledat asi dost těžko. Jde o to oddělit to pro něj podstatné (bydlení u rodičů kvůli výpomoci) a z toho neustupovat a pak to, co se dá oželet a v tom ustoupit partnerce (nábytek?).
srpen 12, 2009 10:15
mio : Ouvej
Kde berete jistotu, že Martin o nějakých věcech účelově mlčí? Já odpovídám jen na jeho jasný dotaz. O jiných skutečnostech ani zakopaných psech nic nevím, nedohaduji se.
Míšo, jestliže se ptáte takhle, co by dělal, kdyby si ho partnerka chtěla přesunout 100 km k sobě a tím mu zrušit možnost pomáhat rodičům, tak jediná jeho odpověď musí být: "Ne, rodiče mě teď potřebují. Až jednou nebudou, tak ano. Ber mě buď se vším, co ke mně patří, nebo nech být!"
srpen 12, 2009 10:17
Sandro, pro mě byly, jsou a budou na prvním místě mé děti. Až za nimi následoval partner. : Myška
A pak moji rodiče, sestra. Maslím, že mít na prvním místě děti je pro ženu přirozené.
srpen 12, 2009 10:33
Maslím - znamená Myslím. : Myška
Překlep...
srpen 12, 2009 10:34
... : Sandra.
Myško, když jsem dělala na Lince Bezpečí, tak tam nám to paní psycholožka Špaňhelová takto vysvětlovala a když se podívám na nějaký dlouhodobě fungující vztah, třeba mých rodičů, tak si myslím, že to tak je a že je to tak správné. Nejedná se o nějaké mezní situace jako např. můžu zachránit život jen partnerovi, nebo dítěti (ačkoliv i na toto jsem četla průzkum a překvapilo mne kolik lidí by raději zachránilo partnera, než dítě- dokonce ani doma jsme se na tom neshodli, já říkala dítě a manžel partnera) jedná se o běžné situace, které se v praxi projevují tak, že spolu rodiče drží basu, jak se lidově říká.
srpen 12, 2009 10:43
Ouvej : kim
Jsi citově závislý na rodičích.Chtělo by to názor Tvé partnerky.Jsou chlapi kteří neumí vyletět z hnízda, tak ty radějí nechat tam.
srpen 12, 2009 10:44
milý Martine : kolemjdoucí
Myslím, že jsi docela správný chlap, jakých je už dneska dost málo. A docela určitě mamánek nejsi. A máš vlastně štěstí, protože to jak se chováš působí jako velice účinný filtr při hledání partnerky. Takže moje rada zní: neslevuj ze svých zásad. Ty slepice za to nestojí. Užívej si života svobodného mládence, ona se ta správná časem najde. Technická poznámka: musí to být češka?
srpen 12, 2009 10:48
Ouvej, : Míša šíša
ne, tím není zrušena možnost pomáhat rodičům.
srpen 12, 2009 10:49
Ouvej... : Vodoměrka
Míšo, jestliže se ptáte takhle, co by dělal, kdyby si ho partnerka chtěla přesunout 100 km k sobě a tím mu zrušit možnost pomáhat rodičům, tak jediná jeho odpověď musí být: "Ne, rodiče mě teď potřebují. Až jednou nebudou, tak ano. Ber mě buď se vším, co ke mně patří, nebo nech být!"


No a co kdyby ta partnerka chtěla jen to samé, tzn. neodejít od rodičů, aby jim mohla pomáhat? Házeli by si kostkou nebo sepisovali body, kteří rodiče jsou více nemohoucí?
Myslím, že ani samotní Martinovi rodiče by se určitě nechtěli stát mezníkem v oblasti jeho partnerských vztahů a spíš by chtěli, aby se jim tolik neobětoval a hledal si partnerku... aspoň já bych to od svých dětí nechtěla... vždycky se to dá zařídit i jinak... nikdo není nenahraditelný...
srpen 12, 2009 10:53
... : Sandra.
Míšo, tak pochop, že když by se přestěhoval 100km daleko, tak těžko může k rodičům denně zaskočit, aby zjistil, jestli něco nepotřebují. Nebo, pokud by to dojížděl, tak by zase asi jeho nová rodina nebyla spokojená, protože by jel z práce k rodičům a pak teprve domů a přijížděl by domů pozdě večer. Ale tento příklad je extrém, lepší otázka by byla jak by reagoval, kdyby si našel partnerku, která by mu řekla- vím, že se musíš starat o rodiče, ale já u vašich bydlet nechci, pojď koupíme/pronajmeme si tady byt/dům o dvě ulice vedle/ v sousední vesnici.
srpen 12, 2009 10:54
Zajímavé.... : Martin
Ptal jsem se na "A", odpovídáte mi (někteří) na "B". smilies/wink.gif
Tak se pokusím nějak odpovědět na vaše otázky:

a)
Neříkej mi, že tě doma nečeká nějaké papu hamu, když se přihasíš odněkud.
Ne, už jsem psal, že jsem samostatný a soběstačný, bydlím, stravuji se atd. zcela dle svého, u rodičů nejím.
b)
ohledně těch "přestaveb"
Pochopitelně počítám s tím, že to všechno ve svém bytě změním, resp. změníme, ale PO DOHODĚ, ale ne tak, že přijdu z práce a nepoznám to tam. Rád bych o tom věděl dopředu, debatoval, spolurozhodoval. Ta příhoda, kterou jsem tu zmínil, jen vlastně odstartovala další neshody, které jsme měli. Ono když spolu chodíte, tak se nepoznáte tak, jako když spolu žijete. Prostě někdo je jen do pohody. Uznávám, že tahle přítelkyně nebyla pro mne (nebo já pro ni) to správné.
c)
Tady Ti byly položeny konkrétní otázky, kolik bylo Tvým partnerkám, jak probíhaly tvé vztahy a Ty odpovíš jen jednou větou a zbytek se zas točí kolem rodičů.

Kolik jim bylo? Většinou tak o dva až čtyři roky méně. A jak to probíhalo: Další vztah ztroskotal na tom, že se dívka rozhodla odjet na práci do zahraničí a požadovala, abych jel s ní. Vzhledem k tomu, že tu mám už určitou zavedenou práci (jsem společník ve firmě), tam bych musel začínat od nuly, partner by měl z mého odchodu velké potíže - prostě to nešlo. Kdežto ona chtěla "znovu začít jinde". Přiznávám, že jsme byli jako oheň a voda, jako den a noc, ale na střídačku. Snad proto to bylo báječné, ale nakonec to nevyšlo. Dokud to bylo chození, šlo to, ale na pevný vztah ne. Tady jsem byl dost zklamaný, hodně.
d)
Třeba máš na vztah moc práce, moc koníčků, moc kámošů, máš jiný stanoviska k sexu, co já vím. Třeba jsi chladný, málo emotivní, neumíš číst signály těla. Ale to slyšet nechceš, že jo?
No, myslím, že jsem úplně normální, rozhodně nejsem chladný atd. Pracuju hodně, ale nejsem zas workholik. Koníčky? Trochu sport, ale zas nic extra, asi tak, abych neztrouchnivěl. Kámoši? Mám kamarády, ale spíš "na dálku", když už tak víceméně pracovní prima vztahy. Jinak jsem volný čas většinou věnoval přítelkyni, stačí? Rozhodně nejsem zamindrákovaný úchylák, sinclaire smilies/grin.gif

Ale znovu se vrátím k tomu problematickému bydlení: Současná partnerka mi víceméně dává (i když to tak kategoricky nestaví) ultimátum: koupíme si svůj byt a rozhodně někde ve městě, ne sídliště, ne okraj.
Ona má dost nepříjemné zkušenosti ze svého domova a asi proto odmítá jakékoliv kontakty s jakýmikoliv příbuznými. Svými i mými. Její rodiče a širší příbuzenstvo jsou ze Slovenska, žádní chudáci, příjemní lidé, drží pohromadě. Dodnes jsem přesně nepřišel na to, proč je odmítá (ale nijak zjevně, byli jsme u nich, tam vše fungovalo). Ale nevolá si s rodiči, nepíše s nikým, ani se sourozenci (má dvě vdané sestry). Prostě jako když je sirotek... Od studií je v Čechách a spíš má plno známých všude možně, i po světě. Má svůj podnájem.
Psal jsem současná partnerka, ale už asi pět neděl se moc nevídáme.
Asi proto jsem sem napsal. V podstatě jí vadí moje "zápecnictví", i když ten termín dost nechápu. Chodíme do divadel, dost často do restaurace, stýkáme se se společnými známými. Ale když já bych rád byl i někdy jen doma, kdežto pro ni je večer, kdy se nic neděje, promarněný. Ovšem, zase si nemyslete, že se nějak hádáme, jen vidím, že jí to nesedí.
Ještě naposledy k mým rodičům - nechová se k nim zle, to ne, ale vidím, že to je pro ni taková povinnost, "kterou tedy splníme a už abychom byli pryč". (Vzal jsem ji k našim dvakrát za roční vztah.)
Tak nevím, stačí?
srpen 12, 2009 10:57
Sandro, : Míša šíša
měli jsme babičku, která od nás bydlela 174 km. Když jí bylo už přes osmdesát, chodila o holi, přesto byla docela soběstačná. Rodiče k ní jezdili o víkendech (ne o všech), pak samozřejmě o vánocích, prázdninách atd. Vždy ji přivezli velký nákup (ten drobný jí obstarávala sousedka), vyprané prádlo, udělali drobnou údržbu na domě (např.mytí oken), případně drobné opravy. Ona se k nim přestěhovat nechtěla, oni zase nemohli jít bydlet k ní, když měli svoji práci, kterou by v babiččině místě dělat nemohli - takže co jiného.

Denně určitě není nutno k rodičům zaskakovat, to by musely být úplně imobilní. Moje kolegyně z práce měla taky tatínka, který při cukrovce přišel o obě nohy a skončil na vozíku. Oba rodiče bydleli od ní cca 70 km, taky se k nim hned nenastěhovala, aby jim každodenně pomáhala, ale jezdila za nimi, co to šlo.
srpen 12, 2009 11:11
... : Ouvej
kim: Doporučuji Vám jediné: Neplácejte svá moudra o lidech, o nichž nemáte ani páru.
Míšo: 100km vzdálenost tuto možnost prakticky vylučuje.
Vodoměrko: Kdyby na tom byli stejně, museli by najít kompromis. Možností, jak nezanedbat jedny ani druhé, by bylo jistě víc. Kdo chce najít, hledá.
Martine: Každý máte jinou náturu. Tohle přeci nemá smysl. Probuď se!
srpen 12, 2009 11:25
Ouvej, : Míša šíša
nevylučuje - viz můj příspěvek výše. A jinou formu pomoci, než jak jsem ji popsala já, Martin svým rodičům neposkytuje (podle jeho komentářů).


srpen 12, 2009 11:29
.. : kolemjdoucí
rozhodně někde ve městě, ne sídliště, ne okraj


quote]. Ale když já bych rád byl i někdy jen doma, kdežto pro ni je večer, kdy se nic neděje, promarněný.

to už by přeci mělo stačit na pochopení, že se vy dva k sobě vůbec nehodíte....[
srpen 12, 2009 11:39
... : Ouvej
Znovu! Ano, když se něco zvrtne, tak se to pak řeší a nejde to vždy optimálně.
Jenže to přeci není Martinův případ. On tam bydlí odjakživa a jenom to nechce změnit. A co je nejdůležitější, není ani sebemenší důvod aby to měnil, kromě rozmaru jedné slovenky, která o svůj vlastní domov nejeví pražádný zájem. Je tedy celkem pochopitelné, že Martinův vztah není schopna vůbec pochopit. Martine, pryč s ní!
srpen 12, 2009 11:43
... : Sandra.
No, Míšo, to máme asi každá jinou zkušenost. Moji rodiče mají svoje rodiče takhle daleko a vidím, jak jim nestíhají tak moc pomáhat jak by bylo třeba a jak by sami chtěli. Jenže něco jiného je, když bydlíš v jiném městě 25 let a pak ti onemocní rodiče a musíš dojíždět/ nemáš na vybranou/ a něco jiného je si na sebe uplést dobrovolně bič v podobě dojíždění už na začátku, kdy je jasné /v Martinově případě/ že je rodičům potřeba pomáhat už teď.
Ale každopádně je to jedno, protože jak v předchozím příspěvku Martin objasnil, tak on už řeší jednu konkrétní slečnu a tím pádem jsou spekulace typu: co bys dělal, kdyby ti jednou nějaká slečna řekla... mimo.
srpen 12, 2009 11:44
Sandro, : Míša šíša
jen jsem tím chtěla poukázat na to, že TO jde i při takové vzdálenosti. Nic víc za tím není třeba vidět. Pokud je těch 100 km ale tak velká vzdálenost (např. z našeho města někteří dojíždí 100 km denně do práce), tak je možno si dosadit 10 km nebo 5. Otázka zněla, zda by Martin upřednostnil rodiče před partnerkou nebo naopak.
srpen 12, 2009 12:02
Já mám pocit, že tahle slečna se k tobě velmi nehodí : alena puntíkovaná
ty se chceš usadit, ona chce zažít dobrodružství. Je mladá a radikální a chce měnit svět - ty holt ne, jseš rád, že je aspoň takový jaký je.(že to není horší)
Určitě se máte rádi, ale určitě si pod tím představujete něco jiného. O nějakém zařizování a nábytku byste se měli bavit, až se rozhodnete opravdu spolu žít, případně pro svatbu a děti. Na bytového architekta se vykašlete - já vím, je to teď móda - ale je to váš domov a měli byste si ho zařídit tak, abyste se v něm cítili dobře oba. To vám žádný architekt neudělá. To musíte sami, chodit po obchodech, koukat do časopisů, třeba se i s architektem poradit, che to do toho vrazit /mimo peněz/ trochu vzájemné spolupráce, energie a lásky. Jinak byt ve stejném domě jako s rodiči má své výhody i nevýhody. Já bydlela ve stejném domě se svou mámou /ona o patro výš/ - ježíš, kolikrát mi to lezlo na nervy, ale moje děti byly šťastný. Babičku nesmírně milovaly a měly u ní zázemí. A když jsem někam šla já (byla jsem rozvedená), tak jsem měla jistotu, že nejsou samy a že jsou pod dozorem. Babička v dom ě je pro děti požehnání.Měl bys navštívit její rodinu, abys viděl, do čeho jdeš. Protože každý, úplně kařdý si ze své rodiny přináší určité stereotypy a ty bys měl vědět, z čeho vyšla, jako by ona to měla vědět o tobě.No uvidíš, třeba se to časem nějak zklidní.
srpen 12, 2009 12:25
Martine, : lp
mi to připadá, že si snad záměrně volíš partnerky nezávislé, atraktivní, ale s rodinným životem, jaký by sis přál Ty, asi těžce zkloubitelné. Asi si nevybíráš ty správně vody, měl bys změnit rybník smilies/cheesy.gif. Jenže v životě to tak většinou chodi, ty pohodové holky nejsou často tak IN a naopak ty atraktivní dračice jsou těžce zkrotitelné v normálním životě. A platí to samozřejmě i naopak a tam ještě častěji. Být Tebou, tak spíš budu fakt uvažovat o změně rybníka! Přeji hodně štěstí v lovu ;-).
srpen 12, 2009 12:30
jo, teď dávám puntíkatý bod. : toulavej
Jenom pořád nechápu, proč mají s tím generačním bydlením především problém ženy. A to jak ty mladý – snachy, tak ty starý – tchýně a proč chlapům to většinou nevadí. Neměly by ty ženský se nad sebou zamyslet, aby tolik neblbly? Být trochu vstřícnější, pokornější, tolerantnější, nestrkat nos do věcí, do kterejch jim nic není, nepoučovat, hledět si svýho, chápat, že pomáhat rodičům partnera, když potřebují, je normální. Pochopitelně, když je ti 20, jsi ještě hloupej a nemáš vo životě páru. Ale, vod 30ti nahoru, už by tomu měl každej porozumět.
srpen 12, 2009 12:46
Martine : mia
dík za příspěvek, z kterého už se dá konečně udělat nějaký obrázek. A popravdě řečeno teď už se moc nedivím, že máš problémy. Ten výběr partnerek je velmi nešťastný. Jak chceš po holce, která Tě nazývá zápecníkem a jediný večer nechce trávit doma, aby se vžila do potřeb a pocitů tvých stárnoucích nemocných rodičů? Vždyť ona se nemusí teď ohlížet na nic a na nikoho. Ale je otázkou. zda holka nebo rozvedená žena s dítětem a určitou mírou vcítění se by Ti imponovala a přitahovala Tě.
srpen 12, 2009 12:57
Společné bydlení : mamča
dvou generací, zejména tchýně a snachy, bývá tvrdý oříšek. Ale jestliže má Martin samostatný byt v domě rodičů, je asi blbost shánět si drahé bydlení pár metrů (kilometrů) od nich, jen aby se tedy nebydlelo pohromadě.
Chce to trochu ohleduplnosti, vstřícnosti a pokory na obou stranách, a mělo by to fungovat.
Jen se asi Martine pohybuješ ve "velkém světě", kde si hledáš své partnerky. Přes všechno vzdělání a pracovní společenské zařazení, jsi zůstal založením a duší pořád tím venkovským klukem, s vazbami na rodinu.
Z toho bys měl vycházet, a poohlédnout se v sousedství po nějaké té "Marušce" nebo "Lidušce", a s ní založit šťastnou rodinu.
S těmi sebevědomými dravými "Patriciemi" a "Denisami", které žijí jen vlastní kariérou a užíváním výhod svobodného života, se Ti to asi nepodaří. (Já vím, že to není v těch jménech, jen jsem chtěla naznačit ten "obecní rybník", ve kterém se nacházejí ty správné rybky).
srpen 12, 2009 13:16
... : b2
Podle mne Martin už všem mírně o něm pochybujícím tazatelům (mia, saffron, sinclaire) vysvětlil oč u něj jde. Myslím, že nemá smysl dál zpochybňovat jeho schopnost empatie, partnerského zaujetí atd. Nikdo z nás taky nepochybuje o tom, že soukromí je důležité. Nemá smysl rozvádět bydlení s tchýní za zády apod., když se jedná o dva samostatné byty v jednom domě. Nakonec dospějete k tomu, co Martin sděloval už na samém začátku - jde o dva jinak založené lidi, kteří mají zcela rozdílný náhled na soukromí, jiné hranice intimity a jiný pohled na samostatnost. Martinova současná, možná spíš už bývalá, partnerka má potřebu se od rodiny odpouta úplně a žít jako zcela samostatná jednotka, která občas k rodině vyšle komunikační signál. Cokoli nad tento rámec by pro ni bylo příliš intenzivní. Martinovi k pocitu samostatnosti stačí to, jak žije, a necítí potřebu se ještě víc svým rodičům vzdálit.
Může to být i tím - a tím neříkám, že to tak je, jen mne to napadá jako jedna z možností - že Martin je hotový, dospělý člověk. Zatímco ona ještě dozrává, dospívá a trochu se hledá a potřebuje k tomu úplné odpoutání od rodiny, jak své, tak partnerovo, aby je tyto vazby "nerušily". Rozumím oběma, tím čím ona jsem si prošla někdy v 18 - 22. Teď už tu potřebu tolik nemám, ovšem s mámou za zády, a v budoucnu ani s dětmi za zády, bych trvale být nechtěla. A souhlasím se Sandrou, že v normálním, tj. zdravém, partnerském vztahu, v hlubokém partnerském vztahu, by si ti dva měli být tím nejdůležitějším člověkem a pro ně společně tím nejdůležitějším jejich děti. Nemluvím o patologickém vztahu.

Ti dva, Martin a jeho přítelkyně, se setkali v jednom bodě, ale každý na jiném úseku své životní cesty.
srpen 12, 2009 13:17
U nás v příbuzenstvu : mamča
máme dva odstrašující příklady nevhodného výběru partnerek. Oba muži (generačně vzdálení) si přivedli domů ženu krásnou, vzdělanou, chytrou a bohatou. Přesně podle hesla : Aby všichni čuměli !
Po pár letech bouřlivého soužití byli nakonec oba ti jediní, kdo opravdu nestačil čumět. Jenže se jim už mezitím narodily děti, kvůli kterým údajně v těch nevyhovujících vztazích zůstávali. Děti a jejich partnerské vztahy to docela nepěkně poznamenalo na zbytek života.
Proto si myslím, že partneři by měli pocházet z poměrů co nejpodobnějších, aby nedocházelo ke zbytečným střetům.
srpen 12, 2009 13:25
mamčo, naprostej souhlas : toulavej
problém je ten, že o tomhle mladej člověk nepřemýšlí, nezajímá ho to, není to pro něho podstatná věc. A zamilovat se člověk může do kohokoliv a neovlivní to, že se to stalo i když to nebylo vhodný pro budoucnost.
srpen 12, 2009 13:39
3 generace : Ling II
Martine, nic se neboj.. muj bratrances bydli v domku, prvni patro prarodice, druhe patro rodice, treti patro on s pritelkyni. Trvalo to, nez si nasel tu spravnou, ktere tyto veci nevadi, naopak je vita. Jak tu rekli jini, je to tim, ze pochazi z podobneho zazemi a ma podobne priority jako on.
A jak je tak obcas navstivim, vypadaji moc spokojene, takze si myslim, ze nejen dvougeneracni dum i trojgeneracni se da zvladnout smilies/smiley.gif drzim pace, at potkas tu pravou..
A nemusi to byt jen holka z velke rodiny, co ti porozumi. Moji kamaradce umreli rodice, vdala se hodne mlada a rodice sveho muze ji jsou ted blizci jako jeji vlastni. Nyni bydli daleko od sebe, ale setri a planuji se k nim (tem rodicum) prestehovat (postavit si dum v sousedstvi).

srpen 12, 2009 14:33
na druhou stranu : Ling II
kdyby mi pritel rekl, ze bydli u rodicu a menit to nehodla, takze bysme tam bydleli vsichni spolu, v prvni chvili by me to hodne vydesilo. Je to jen na tobe, partnerce ukazat, ze tvoji rodice jsou fajn a nebudou vam strkat do niceho nos a udelat to tak, ze u vas bude bude citit doma.
srpen 12, 2009 14:38
Jsi mamánek : Jíťa
Jsi mamánek.Mám taky takového.U mně přespává,ale bydlí v domě s matkou.Dokonce s ní odjel na dovolenou k příbuzným.Já musela do práce,ale to ho nijak netrápilo.Jeho výplata patří jí a musí se dovolovat,jestli si může koupit boty od vietnamců.Je mu 40 let.
srpen 17, 2009 19:39
chudák Martin, : b2
teď odnes i to, že Jíťa chodí s bytostí, která ve svých 40 bydlí s maminkou a dovoluje se u ní o kapesné na boty.

Jíťo, pokud jsi skutečně četla vše, co Martin napsal, tak si porovnej, zda někdo, kdo žije v jednom ze dvou oddělených bytů, stravuje se sám, sám si vše financuje a občas vypomůže matce, která se stará o otce na vozíčku, je stejný, jako tvůj...kdo vlastně, partner to asi nebude. Tak proč s ním vlastně jsi, že. Čím déle s ním budeš, tím víc budeš alergická na jakýkoli kontakt tvého partner s rodiči.
srpen 17, 2009 19:59
... : Ouvej
Jíťo, mamánka máš doma! Takového blbečka jsi musela dlouho hledat. Není divu, když neumíš ani číst.
srpen 18, 2009 15:07
Společné bydlení : Sophie
Ahoj Martine,

Nejsi mamanek! Proste jsi mel moznost bydlet pobliz svych rodicu a tuto moznost jsi vyuzil, protoze jsi chtel. Tak se ti to libi a mel by jsi hledat cloveka, ktery to bude respektovat. Je mozna take pravda, ze my zeny, i kdyz se nam neco nelibi, tak do toho jdeme, protoze si myslime, ze se to casem zmeni, no preci kvuli nam. Ale cloveka nelze zmenit a kvuli nekomu bys nemel menit sve nazory a city. Z vlastnich zkusenosti a podle meho nazoru mohu rici, ze muzi jsou vice zavisli na svych rodicich nez zeny. Zrovna resim stejnou otazku, jestli zrovna ja doma nemam mamanka. Zijeme podstate hodne daleko od pritelovych rodicu, ale vola jim denne domu a to me nekdy poradne vytaci. Mame oba dva narocnou praci, takze mame problem naplanovat si spolecne dovolenou. Ja to kombinuji jeste se skolou. Kdyz muze on tak proste nemohu ja. Takze vzdy jede a travi dovolenou s rodici ( je pravda ze ma take dvakrat tolik dovolene co ja ). Neustale neco planuji spolecne a zacinam mit pocit, ze ja jsem ta, ktere se nikdo nepta na nazor, jestli s nimi nekam chci jet nebo ne, nebo jestli chci jet zrovna tam co oni... smilies/angry.gif Podle toho, co jsi psal, tak tva pritelkyne nemela duvod zarlit na tve rodice. A to jestli rodicum nakoupis, tak to je tva vec a ja to beru za samozrejmost, jestlize jdu sama na nakup. Tva partnerka by se mela sama nabidnout a zajet jim nakoupit. Ale to je muj nazor. Kdyz se jde na nakup, tak se ani rodicu neptam a koupim jim to, co vim, ze pravidelne nakupuji. A myslim, ze je to normalni. A to mym rodicum jeste nebylo ani 50! Co se tyce prestavby tveho domu, tak k tomu bych asi mela take tendenci. Zena se do vseho snadno nadchne, obzvlast v zacatku vztahu. Zacinate spolu bydlet, jeste se poradne neznate, protoze partneri se poznaji az kdyz spolu zacnou zit, a ona si chce vybudovat sve hnizdecko. Chce s tebou tvorit rodinu.


Takze hlavu vzhuru a hodne stesti.


Take myslim, ze vyhledavas nevhodne partnerky, moc nezavisle, ktere maji jine hodnoty a predstavy o zivote.smilies/undecided.gif


S.
srpen 25, 2009 11:03
No.... : Bubi
co dodat? Řekla bych, že všeho moc škodí, žádný extrém není dobrý. Z vlastní zkušenosti vím, že bydlení pospolu zkrátka NEFUNGUJE, i když se obě strany snaží. Když jsem začínala chodit se svým bývalým partnerem, nepřikládala jsem jeho vztahu k rodičům takovou váhu, nicméně...pak mě to praštilo do očí. Rok se jezdilo JEN S NIMI na chalupu, která už pak probíhala tak, že jsem tam pomáhala se dřevem, šťourala se tři hodiny v záhonku, vařila jídlo, hlídala vnuka, myla nádobí, poklízela dům - načež "maminka" si jezdila na kole po šumavských kopcích. V Praze jsme předělávali byt po prarodičích v jejich rodinném domku. "Tchán" neustále obcházel kolem, radil, měl připomínky, "tchýně" to samé. Dali "doporučení", ale jakmile nebylo po jejich, nafoukli huby a bylo zle. Veškerý volný čas se v podstatě podřizoval jim, když jsme si něco naplánovali, přišel jeho otec, že něco potřebuje a bylo po srandě. Rok jsem toto vydržela, byt jsme ani nedobudovali. Řekla jsem partnerovi, že pokud nemám skončit na psychiatrii, měli bychom najít něco společného jen pro sebe. Našli jsme tedy podnájem, partner si přestěhoval věci - tedy..přesněji jen část, stejně polovinu věcí nechával u rodičů, kteří od nás byli vzdáleni patnáct minut cesty busem. Když měl možnost, přespával u nich a já tady byla velmi často sama. Jezdil pomáhat, jezdil s nimi na chalupu - já jsem od nich odešla, od té doby mě začala jeho rodina z duše nenávidět a partner tedy vesele jezdil beze mě. Opravdová opora. O jeho dominantním bratrovi a sestře raději nemluvit. Jeho sestra má potřebu vybírat a schvalovat partnerky a nechci už nikdy zažít, aby se ke mně někdo bez většího důvodu choval s takovým despektem tak, jak to udělala ona. Chránila přeci mladšího bratříčka a chtěla jen to nejlepší, ne? Denně telefonáty jeho bratra, že něco potřebuje, ať jde do hospody, že chce koupit cigára atp. Neuměl se mě nikdy pořádně zastat, pakliže se do mě někdo z rodiny navážel. Vrchol byl, když odjel na dovolenou se svým bratrem a já zůstala doma, přestože jsem léta u moře nebyla a vzhledem k zdravotnímu stavu bych to více než potřebovala. Jeho bratr řekl, že si mě tam nepřeje...to byla víceméně tečka za společným bydlením. Jen dodám, že na společné dovolené jsme v podstatě nebyli. Jediná akce byl týden v Itálii u jeho sestry a to byl v podstatě terror z její strany. Mám ho ráda, je to na druhou stranu i fajn chlap, ale tohle jsem neunesla. On to nevidí, nepřipustí si, že vztah skončil právě z veliké části kvůli tomu, že jeho vztah k rodině je patologický. Je mu 29 a momentálně je opět u rodičů, zatímco já hledám bydlení pro sebe.
Uf..to jsem se rozepsala. No...a k věci...je potřeba dojít k rozumnému kompromisu a je hodně důležité, aby se partnerka necítila odstrčená. Pomáhat rodičům je fajn - zvlášť, když je jeden z nich nemohoucí..ale obětovat rodičům a rodině jinak fungující vztah - je blbost...Za sebe říkám, že už bych do takového vztahu neměla sílu jít. Rodiče občas navštívit, občas s něčím pomoci - a pak zase do svého.
srpen 28, 2009 22:01
každý má svů názor : Karolína
Ahoj Martine,sice reaguji se zpožděním,ale na tyto stránky jsem se dostala právě kvůli podobnému problému. Odpovídaly ti jiné dámy, středního věku, které to braly dle své pozice-pozice matky "od syna". Můj názor? Mamánek jsi i nejsi. Bohužel jsou věci,které třeba ani nevnímáš, které ti příjdou samozdřejmé,ale partnerka to těžko zkousává. Můžeš bydlet vedle svých rodičů a tvrdit,že ti do ničeho nezasahují. Ale i jenom to,že se třeba "svěřuješ" o svém soukromém životě rodičům může být velký problém. Ono stačí párkrát "nevhodně" zaskočit o patro níž, při nákupu zapomenout koupit věci domů,ale mamče vše...Nemůžeš vědět,jestli tvé partnerce máma něco nevyčte v tvé nepřítomnosti, myslím něco z vašeho vztahu, z vašeho soukromí... To jsou pro tebe maličkosti,ale partnerka to může brát jinak.Nemůže tě tady nikdo kritizovat, neznáme tebe ani tvojí partnerku. Jen bych se zamyslela , že třeba možná bude někde malinkatá chybička v tobě, v tvém chování, když takhle "ztroskotáš" u každé dívky.Každopádně opravdu není dobré bydlet v těsné blízkosti rodičů, ať si to připustíš nebo ne, soukromí není.Ze své vlastní životní zkušenosti ti můžu říct,že bych se k tobě nenastěhovala. Tvé bývalé partnerce skládám hold,že do toho šla, to že chtěla nakoupit nový nábytek...chápu, chtěla žít ve "vašem" né v "tvé" a "tvých" rodičů. Z druhé strany, to že pomáháš rodičům je z pohledu mě jako matky krásné. Ale myslím si, že vzhledem k tomu,že ti je teprve 35 let,pravděpodobně budeš nebo jsi měl mladší partnerku, nemůžeš očekávát,že to bude některá chápat. Pomoc rodičům v podobě všech nákupů bych pochopila, kdybych byla s tebou vdaná 20 let smilies/undecided.gif Né jako mladá partnerka,která chce budovat vztah, vztah s tebou, založit v budoucnu rodinu a né vztah s rodiči.
Měj se hezky a ať ti to v životě vyjde smilies/smiley.gif
září 18, 2009 14:58
co dělat : JitkaB
Ráda bych reagovala, protože Martinův příběh mi připomíná mojí situaci. Jsem s přítelem 2 roky (jemu je 35 let, mně 33). Já bydlím ve svém bytě, kde jsem vlastní paní, mám ho pěkně zařízený a jsem v něm naprosto spokojená. Přítel bydlím v 2-generačním domě, kde žije s otcem (matka žije v jiném městě, ač rodiče nejsou rozvedeni). Přítel trvá rozhodně na tom, že chce v domě zůstat, což chápu, protože můj byt je maximálně pro pár, ne pro rodinu, a my oba rodinu brzy chceme. Po první návštěvě u něj jsem se ale zhrozila toho šílenýho chaosu a nepořádku, prostě 2 chlapi v chalupě, žádný dotek ženský ruky. Asi od doby, co skončil přítelův minulý vztah. Zařízení nemoderní, v podstatě nic podle mýho. Vše bych předělala. Ztropila jsem scénu a řekla, že dokud se to aspoň trochu nezmění, hlavně, co se týče pořádku, nevkročím tam. Bohužel veškeré práce na úpravě jeho bytu probíhají velmi velmi pomalu. Navíc je tam ten úzký vztah otec a syn. Otec, nyní krátce v důchodu, se nudí, jelikož je tam sám, manželka žije jinde. Proto jsou velmi často s přítelem v kontaktu. Denně si volají. Mně to už vytáčí, jsem na jeho otce alergická, i když mě osobně nic neudělal. Neumím se zdržet po telefonátu ironických poznámek.Přítel je u mě pár dní v týdnu, pak frčí domů. Chce, abych tam s ním občas byla, ale mně se tam vůbec nechce, alespoň ne do doby, než s tím chaosem něco udělá. Začala jsem s kritikou, ale nutno říct, že mám přítele ráda, jsou věci, které na něm oceňuju. Jezdíme spolu na dovolený, cestujeme, baví nás si spolu dlouze povídat, cítím se s ním uvolněně. Když neřešíme společné bydlení, je vše fajn. KDyž ho řeším, lítaj hromy blesky, prostě se neshodneme. Plánovali jsme spolu i dítě, já už po něm hodně hodně toužím, je mi čerstvých 33let, chci se vdát, mít rodinua žit pohodový život. Nechci se v tomhle věku rozcházet a muset hledat někoho jinýho, to mě dost děsí. Ale děsí mě i představa, že budu bydlet v domě, kde se nebudu cítit jako doma, kde bude většina věcí jinak než chci, navíc tam bude všudypřítomný tchán, který je zvyklý, že měl syna jen pro sebe a teď mu někdo jinej chce vzít a navíc chce dělat v domě velký změny. Samozřejmě jsme na toto téma v přitelem už mnohokrát hovořili, slíbil, že se pokusí mi vyjít vstříc, ale všechno se tak strašně vleče....jemu, jak on sám přiznal, na bydlení až tak nezáleží, ale já si chci vybudovat svoje vlastní hnízdo podle mých představ, kde se budu cítit dobře. Brečím doma do polštáře, jsem hysterická a zaboha nevím, jak se rozhodnout. Když mu řeknu - buďto něco konečně uděláš s tím domem a omezíš styk s tátou, nebo rozchod, odpoví, že je to vydírání, na které on rozhodně nepřistoupí.
září 28, 2009 13:36
JitkaB : Zdena1
Ahojky Jitko,
vůbec ti tuto situaci nezávidím, já bych řekla,že je to tak trošku vydírání ze strany tvého přítele. Co zvolit kompromis? Bydlet ve tvé a až budete mít rodinu,koupit něco většího a baráček s otcem mít jako chalupu?
září 29, 2009 17:24
pro JitkuB : ax
Ahoj, rozumím ti, že tě tato situace vytáčí. Souhlasím se Zdenou1, že nejlepší by bylo nastěhovat se alespoň ze začátku do tvého bytu. Viděla bys, jak by se k tomu přítel postavil. Vydírání to není od tebe, ale od přítele a od jeho otce. Otec je sobec, když po synovi chce, aby se vzdal možnosti mít vlastní rodinu a syn je tele, když na takové chování přistoupí.
A co se týče jejich domu, tak bych tam sama asi začala dělat drobné úpravy - úklid, vyhazování starých krámů apod.
prosinec 01, 2009 10:27
pro autora článku : ax
Zeptám se tě - kdo ti pere, žehlí, uklízí, vaří apod.?
Nedivím se tvým partnerkám, že s tebou nechtěly žít s rodiči, taky bych to nechtěla. Z vlastní zkušenosti totiž musím říct, že tím, že muži - třicátníci žijí s rodiči, většinou není pomoc rodičům, ale vlastní pragmatismus - nemusí platit nájem, ušetří za energie, někdo mu vypere ... Pětatřicetiletý chlap, který žije s rodiči (byť ve dvougeneračním domě) by mi taky nepřišel jako žádné terno. Na jednu stranu píšeš, jak doma pomáháš a pak napíšeš, že se někdy ani pár dní nevidíte - tak co teda?

A k té bývalé partnerce, které už první den po přestěhování chtěla všecko měnit. Osobně si myslím, že to trochu přepískla s tím bytovým architektem, ale jinak její chování chápu. Když jsem se stěhovala ke svému příteli, taky jsem mu z bytu vyházela půlku věcí a oba společně nebo já sama jsme tam nakoupili nové. A neřekl nic, byl rád, že se jeho domov bude NÁŠ, a to i za cenu, že kdybychom se rozešli a já si ty věci odnesla, nebude si mít ani na čem ohřát párky. Žít s někým neznamená, že si ten někdo přinese svůj hrnek a bude si u svého protějšku připadat jako na návštěvě.

Takže co ti říct závěrem - po několika předchozích zkušenostech jsi opakovaně zjistil, že žít u rodičů ženám vadí. A to většině, ne jedné nebo dvěma. Takže teď máš dvě možnosti - buď odstřihneš pupeční šňůru, nebo se smiř s tím, že zůstaneš sám, popř. budeš dál hledat.
prosinec 01, 2009 10:54
Napsat nový komentář

    Upozornění: Redakce si vyhrazuje právo mazat příspěvky nevhodné, vulgární a obsahující neplacenou reklamu

quote
bold
italicize
underline
strike
url
image
quote
quote
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley


Tyto znaky opište


busy
 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]