
Jsou různé druhu hrníčků i skleniček, některé se používají každý den, jiné občas, nebo taky vůbec. Ale to neznamená, že by je člověk neměl rád. Já mám z těch používaných v oblibě hrníčky bez nápisů, prostřední velikosti, elegantně tmavé modročerné s nápisem Dawson City.
Měla jsem velice ráda i ty z Las Vegas, ale bohužel - zub času a syn na nich zapracovali. Pak mám broušené sklenice, které se vyndavají jenom na vánoce a svátky. Ty jsou z červeného rubínového skla, které také milovali kluci, ale podařilo se mi je zachránit. Poslední jsou dva baculaté hrnečky s kytičkami. Na jednom je ozdobně napsáno „Eduard“ a na druhém „Terezie“. Ty se nepoužívají nikdy, ty jenom leží ve vitrínce. Jsou svatební, po mých praprarodičích, pro kluky tedy už prapraprarodičích. A mají svou historii: 
Terezka šla jako mladinká holka do Vídně, kde jako služebná pracovala u bohaté rakouské rodiny. Naučila se tam dobře vařit a ještě lépe šít - v tom naprosto vynikala. Tak, že ji její paní ani nechtěla pustit zpátky, ale Terezce se stýskalo po rodné Líšni (vesnice u Brna, dnes Brno-Líšeň). Když se vrátila domů, začala šít líšeňské kroje. Kromě toho měli doma hospodářství a když nadešla sezóna zabíjení krůt a husí, běhala s nimi na trh. Líšeňačky byly vždycky známé jako trhovkyně. . Jak ale nějaký Brňák slyší Líšeňačka, hned si představí ženu s nůší na zádech, která mele cihly do papriky, aby ji měla červenější. Celé moje mladí jsem tohle slyšela od všech kamarádů a to ani nevěděli, že prababička opravdu s nůší chodila. Později se seznámila s Edou, který pracoval na stavbách. Dali si slovo, ale než se stačili vzít, přišla první světová válka. Eduard odešel do války, ve které přišel o nohu. Ležel pak v nemocnici ve Vídni a myslel, že jeho život skončil. Psal prababičce z nemocnice, že je mrzák a pro ni bude daleko lepší, když si najde někoho jiného. Ale prababička se naštvala, odjela za ním do nemocnice a řekla mu, že srdečně kašle na to, kolik že má noh, ale ona si ho vezme… a tak se taky stalo. A happy end? Pradědeček dostal trafiku, babička šila kroje a kdyby neumřeli, žili by šťastně dodnes. Alena Polárka
|