Taky máte rádi zahrádky? Nemyslím tím ty nad autem, na převoz věcí, ani ty hospodské, kde čepují nejlepší pivo a dělají nejlepší presso ve vašem okolí, ale ty zelené, zatravněné, kytičkové, stromové, s grilem či bez, s pergolou, s posezením a nebo se záhonky zeleniny, jahod a - v mém případě zatím jen vysněné.
Naše rodina sice jednu zahradu má, u domu po babičce, kde teď přes léto vegetí můj táta. Takovou klasickou, ani moc velkou, ani malou, se stromy, dvěma záhony jahod a několika květinovými záhonky. A já k tomu všemu mám tři knihy o zahradách, zahradní architektuře, kytkách a stromech a hlavně s krásnými fotkami, na které se můžu dívat skoro neustále. Hlavně v zimě, když je pošmourno a nevlídno. 
Bohužel se na tu svou zahrádku nedostanu víckrát než jednou týdně, spíš jednou za čtrnáct dní. Strašně ráda totiž sázím kytky, přesazuji, okopávám, hrabu se v hlíně, ale ještě raději potom chodím a kochám se svými rostlinkami, rochním si, jak hezky rostou (nebo nerostou), hádám, jestli to, co na záhonku leze, už jsou zaseté kytičky nebo zas jen plevel, a nejraději si ovšem sedím v křesílku nebo polehávám na lehátku a těším se z toho nicnedělání. Škoda jen, že toho posledního je nejméně. Ke smutku mi přispívá skutečnost, že táta nesdílí mé zahradnické nadšení a jeho představa štěstí by bylo je zalít celou zahrádku betonem nebo vydláždit a nejlépe tedy zelenými dlaždicemi, aby byla zachována představa trávy (to proto, že se tam všemu tak daří, že to roste rychlostí světla a tak většinu času tam tráví se sekačkou a s myšlenkou, jak by bylo krásně bez té trávy). Odjakživa sním o tom, mít svou zahrádku. Ano, ale ne dalekou, vzdálenou, ale u domu, svou vlastní, takovou spíš menší, ale dost velkou na posezení s pergolou, grilem a nejméně třemi zákoutími s obrovskými balvany. Jsem totiž zatížená na kameny. Nejen malé polodrahokamy, které jsem nosila téměř pořád na krku, teda až do té doby, než se nám narodila naše benjamínka, protože teď už nemůžu mít na krku nic visacího. Bylo by to totiž trhací. Nebo spíš hned utržené.
Můj sen je mít k té zahrádce kuchyň s francouzským oknem, kterým by se vycházelo přes terasu na zahradu, od jara do podzimu bych tam snídala, popíjela odpolední kafíčko, kočárek se spící Gabčou by stál ve stínu nějakého krásně košatého stromu, já bych v jeho stínu seděla pod slunečníkem, s notebookem před sebou, a zatímco by dítě krásně spalo, já bych četla kudlanku. Jaká skvělá představa... To s tím notebookem, slunečníkem a kudlankou je možné, jen mezitím už dítko asi nebude spávat v kočárku, ale spíš bude lehce pubertální a bude mě trápit hlasitou hudbou ozývající se z pokoje nahoře v patře. Chtěla bych mít na své zahrádce dvě tři zákoutí s tůjkami, nějakými keříky a u každého bude jiný kámen. Miluji travertin, vypadá tak krásně kamenně a přesto lehce, křehce a vzdušně. Vždycky, když jedu kolem nějakého zajímavého a velkého kamene, tak vykřiknu, že ten bych jednou chtěla mít na zahrádce a Tom mě vždy uzemní praktickým odhadem, kolik ten kolos asi váží a že ho určitě ani do obrovského kufru našeho auta nedáme. Ani zázrakem. Jak říkám - nejdůležitější na té zahrádce (kromě záhonu jahod, ten tam rozhodně musí být) budou ty šutry... Krásné, velké a drsné kameny, šutřiska krásně asymetrická (asi metr široká, asi metr vysoká) a čím větší, tím lepší. Nevím sice, jak je na tu zahrádku přepravím, ale vím, že je tam určitě nějak dostanu. Tedy jestli opravdu budu mít ten vysněný dům s terasou a vysněnou zahradou. Tak bych se vás chtěla zeptat: jak jste na tom "s kamením" vy? Máte na zahrádce nějaké? Nebo doma? Vozíte si alespoň "památkové" šutráčky z cest? Pavla Vodoměrka
|