Nastalo jaro, i k nám na Valachy se prodralo slunko. I když jsem tomu už místy nevěřila. Sníh se rozpustil rychlostí téměř závratnou a stejně tak i teče do potoků i řek z těch nejnepřístupnějších míst horských kotárů. Jak říká jeden můj kamarád: „Zimní deprese se proměnila v jarní únavu".  Něco na tom je. Pověstný jarní úklid jsem prozatím pověsila na hřebík, stáhla žaluzie a čekám, až se mi třeba bude chtít.

     Říkám si, třeba se to stane... Třeba. Jakákoliv změna i takhle příjemná, má i své nepříjemné stránky. Ne tak pro moje miminko. Kryštofovi před necelým měsícem udeřil přesně jeden rok a teď konečně nastala ta chvíle, kdy dostal své první botičky, byl uvolněn z pětibodového upínání svého kočárku a volně vpuštěn do obrovského prostoru.

     Stejně obrovská byla jeho radost a údiv naprosto nad vším. První si to schytala kočička u rodičů na zahradě. Svá nejlepší léta už má za sebou, tak si užívá odpočinek a v klidu na zápraží si vyhřívá staré kosti. Kdyby tušila jakékoliv nebezpečí, nejspíš by se odklidila do bezpečné vzdálenosti, ale chlapeček vypadá na první pohled velmi nevinně. Nejdřív ji nahlas obdivoval, křenil se na celé kolo a něco vykládal, nevím co. Zatím mu moc nerozumím.

     Pak si chtěl na kočičku šáhnout. Ukazovala jsem mu, jak se dělá malá malá, ale spletl si to s jeho nejoblíbenější hrou," jak vytrhnout spící mamince co nejvíc vlasů".

     Chytl kočičku pevně za kožich a nepustil, dokud se mu v ručičce neobjevil strakatý chomáček jejích chlupů. Kočka zaječela a utekla. Nečekala takovou zákeřnost. Pokračovali jsme dál. Ven ze zahrady na cestu. Uchvátilo ho cokoliv. Volně vysypaný štěrk u sousedů, kamínky na cestě, stará škodovka, hrouda hlíny - u té jsme se dokonce na pár minut zastavili.

     Obdivoval všechno a pěkně nahlas. Tolik zajímavých věcí je kolem na světě. Jakmile uviděl něco, třeba kontejner na haraburdí, už mu v jeho roční hlavičce začalo šrotovat něco jiného a rozběhl se dalším, naprosto nepředvídatelným směrem.