O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

HODINY KLAVÍRU PDF Tisk E-mail
Pátek, 20 duben 2007

 Jako malá jsem byla strašně aktivní dítě. V pondělí výtvarka, v úterý klavír, ve středu taneční a výtvarka, ve čtvrtek sbor a v pátek dramaťák. Bylo mi deset a chtěla jsem dělat nelépe všechno. Domů jsem chodila kolem čtvrté odpoledne. Učení mi šlo, takže nebylo nutné ubírat mých zájmů. I když až tak moje zájmy to nebyly. Do většiny kroužků jsem chodila proto, že tam chodily moje kamarádky.



     Na klavír jsem se ale přihlásila, protože jsem měla doma takové ty malé dětské klávesy a uměla jsem na ně zahrát maximálně "Ovčáci čtveráci". Rodiče mi, když jsem jim řekla, že bych chtěla chodit na hodiny klavíru, koupily velké klávesy a přihlásili mě k místní učitelce. Paní Suchá učívala na základní škole ve vedlejší vesnici hudební výchovu. Učila i mého tatínka a jeho sourozence a oni ji neměli rádi. Docela jsem se bála, protože mě strašili s tím, co jim všechno dělala, když je učila.


     Na první hodinu jsem šla i s tatínkem. Samou nervozitou jsem si rozkousala ret. Zazvonili jsme. Hned ve dvěřích na nás vyletěl jejich pes Jonáš. Byl to kříženec snad malamuta s pudlem. Byl to hrozně moc ošklivý pes. Paní učitelka nás vedla tmavou chodbou a po schodech nahoru.  Skončili jsme v malém pokoji s piánem a obrazem Tomáše Garika Masaryka. Byla to stará zašedlá fotka. A všude byly knihy. V celém jejich domě bylo ohromné množství knih, které mě fascinovalo. Nejprve si paní učitelka zkoušela mou rytmiku. Musela jsem vytleskávat slova. Vzpomněla jsem si, že stejným způsobem jsme se učili ve škole učili rozdělovat slova na konci řádku. Šlo mi to. Tatínek se dmul pýchou. Přitom tohle by snad zvládl každý. Když jsme končili, dala mi stoh not, ať si je u někoho nechám okopírovat. Tak jsem začala chodit do klavíru...


     Z počátku to byla opravdu zábava. Strašně mě to bavilo. Jenže etýdy byly čím dál delší a složitější a nudnější. Chtěla jsem se naučit hrát skladbu Pro Elišku, ale nedostala jsem se k tomu. Bylo to už skoro rok, co jsem každé úterý vyšlapala ten strašný kopec k jejich domu. Nechápu, jak tam mohli žít. Paní učitelka a její sestra a sestřina dcera a její manžel. Byla to šílená domácnost. Paní učitelka byla korpulentní dáma. Nebyla moc vysoká a měla nemocné nohy. Teda ona byla celá nějaká nemocná a díky tomu byla tak tlustá. Její sestra byla skoro jako její dvojče. Měla dlouhé vlasy až po pas, vlasy, kterým stáří ubralo na kráse. Obě dámy nosily drdol. Nepamatuju si, že bych někdy viděla jejich vlasy upravené jinak než v drdolu.


     Jako dítě jsem byla strašně zapomnětlivá. Věčně jsem zapomínala zpěvníky a noty, peníze za hodiny, penál ... ale  paní učitelce to nikdy nevadilo. Říkala mi, že když byla malá, byla úplně stejná. Asi ve mě viděla sebe samu před šedesáti lety. Moje prohřešky a chyby mi vždycky bez mrknutí oka promíjela a mě strašně mrzelo, že mě ty hodiny přestávají bavit. Nechtěla jsem dělat něco, co mě nebaví. Nevěděla jsem, jak to říct rodičům, jak to naznačit paní učitelce. Nemohla jsem se vymluvit ani na toho jejich ohavného psa, který po mě pokaždé vyjel, sotva jsem vstoupila do dveří.


     Jednou jsem přišla na hodinu. Paní učitelka byla v kuchyni a chystala svačinu pro svou sestru, která byla zrovna nemocná. Šla jsem rovnou nahoru, sedla si za klavír, vytáhla noty a začla hrát. Uslyšela jsem kroky na schodišti a za chvíli se ve dveřích objevila paní učitelka. Sedla si vedle mě a pozorovala, jak mi prsty kmitají po klávesách. Chvíli tam jen tak seděla a nic neříkala. Pak najednou upadla hlavou na stěnu piana. Lekla jsem se a přehmátla se o dvě klávesy. Zvuk, co vyšel z piána, by zvbudil snad i mrtvého, ale ona stále ležela. Chvilku jsem na ni jenom tupě koukala a přemýšlela, jestli je opravdu mrtvá. Nevěděla jsem co dělat, a tak jsem pokračovala v rozehrané etýdě. Když se nic nedělo, začla jsem mlátit do kláves s tím, že  to ji snad probudí. Probudilo.

 

      Oddechla jsem si že není mrtvá, že žije a jenom usnula. Zvedla se a šla si udělat kafe a já se zvedla, šla domů a už se tam nikdy neobjevila.

 


Tak skončily moje hodiny klavíru, které jsem měla tak ráda.

 

MADDEAN

 

Komentáře (25)add feed
... : Dáša
Také já jsem chodila do klavíru. Jenže já to měla povinně nařízené od přísné matky. První rok byl pro mně zajímavý, ale výsledek nulový. Učila mně paní, která nesmírně žárlila na svého manžela a tak se neustále hystericky hroutila a s kamarádkami probírala své problémy. Mně to zase tak moc nevadilo. Ovšem matka zjistila, že vůbec neumím noty, natože nějak brnknout do kláves a tak mně přihlásila k jiné učitelce. To byla pro změnu stará dáma,nesmírně milá, ale také si strašně ráda zdrbla s kamarádkami. Takže moje hodiny vypadaly tak, že mně nechala něco brnkat do klavíru, zatímco si kamarádkami u kafíčka svěřovaly nejnovější novinky. Koncem roku matka zjistila, že ještě pořád neumím noty. Přihlásila mně k další učitelce. Ta se zhrozila, když zjistila, že jsem naprostý hudební analfabet a vzala mně do parády. Noty, stupnice, neustálé omílání etud mně pěkně štvalo. Ale pak se to zlomilo. Jakmile jsem se skutečně naučila noty a začala jsem hrát skladby, které mně už samotnou zajímaly. Tehdy se asi zrodil můj zájem o vážnou hudbu i když tehdy jsem si to ještě nepřipouštěla. To až mnohem později. Chodila jsem k této paní do klavíru až do svých 17 let. Nakonec jsem hrála Fibichův Poem se všemi křížky a béčky. A dodnes jsem této paní, která už dávno nežije moc vděčná.
duben 20, 2007 03:19
já jsem velice : AlenaT
toužila naučit se hrát na nějaký hudební nástroj - leč však to mělo jednu závažnou chybu - měla jsem a dosud mám tzv. volšový ruce. Což lze i nyní po létech poznat z počtu překlepů v mých příspěvcích a to se tím čtyřicet let prakticky živím. (Proto jsem taky pořád v deficitu).Takže jskmile jsem své pracny položila na nějaký nástroj, hudebnímu pedagogovi bylo vše jasno a od drahého nástroje mě hnal svinským krokem. Můj poslední pokus o hraní na kytaru skončil naprostým fiaskem,Bylo mi šestnáct a měla jsem dědečka, který hrál naprosto na všechno a tak jsem ho požádala o výuku hry na kytaru. Skončilo to tak, že mě honil po baráku a tou kytarou mě mlátil, až mě babička musela zamknout na půdě,aby mě nezabil. Možná jsem se neměla nechávat zastrašit, sice bych se nikdy hrát nenaučila, ale byl by ze mě dobrý kritik a teoretik. Ještě teď poznám kdy kterej nástroj "ujede" nebo nastoupí o fous později.Dokonce jsem udělala zkoušky na Lidušku, ze které mě po první hodině zas vyrazili. Ale u té zkoušky jsem měla zazpívat - to mi šlo, pak vytleskávat různé rytmy - no to mi šlo taky a poznat kterej ze tří tónů tam nepatří - no to by poznal i hluchej. Jo. je to škoda....noty jsem se nenaučila, hrát na něco už vůbec ne a hlas už taky nemám. Byla mi osudem prostě určena jiná dráha- ale na hudbu jsem rozhodně nezanevřela.
duben 20, 2007 04:08
... : Ráček
Já jsem taky chodila do klavíru, učil mě ze začátku starý pan učitel, byl to nervózní senilní dědek a když jsem se spletla v notách, tak mě nechal napsat třeba 150- krát větu nezná noty a pak to roztrhal, dlouho jsem k němu nechodila, byl to tyran !! I když o mrtvých jen dobře, že ano !:-)
A pak jsem přešla k hodné pí.učitelce, u ní jsem vydržela dost dlouho a hrála jsem prakticky do dospělosti, i když pak už jen prakticky pro radost.
Nedávno jsem svoje piáno půjčila k učení malému klučíkovi a už teď se mi po něm stýská smilies/wink.gif
duben 20, 2007 11:53
Můj otec byl učitelem hudby : Ariana
a tak jsem musela začít s klavírem v 6 letech u něj. Nejhorší varianta, jaká mohla nastat. Musela jsem denně cvičit, když jsem dělala chyby, padaly facky a slzy kapaly do klávesnice, nenáviděla jsem klavír, otce i hudbu. Po roce mu došlo, že tudy cesta nevede a tak mě předal své kolegyni, úžasně milé a hodné paní učitelce. Díky ní jsem na vážnou hudbu nezanevřela a vydržela u ní dost dlouho, až do 18 let. Paní učitelka byla tak hodná, že ani nepostřehla, že doma prakticky necvičím a na hodině hraju z listu. Vkládala ve mě velké naděje, že budu absolvovat jako jedna z jejích dřívějších žaček klavírním koncertem za doprovodu školního orchestru. No, zklamala jsem ji. Nejdál, kam jsem se dostala, byla čtyřruční hra Dvořákových Slovanských tanců s jednou spolužačkou. To mě bavilo, když jsme hrály v hodinách, ale běda, když bylo vystoupení. Byla jsem trémistka a tak to byl vždycky horor.
Otec se pak snažil k hudbě přivést i mého mladšího bratra a nechal ho učit na violoncello, ale brácha nenáviděl violoncello ještě víc než já klavír. Doma schválně cvičil strašně falešně. Když to nepomohlo, vyřešil to brácha svérázně, narafičil violoncello na židli, kam si náš nevidomý otec chtěl sednout a bylo po violoncellu i po výuce.
duben 20, 2007 12:15
odmalička jsem moc toužila hrát na kytaru, : Inka
byla jsem odjakživa akční človíček a sama jsem se ve 2. třídě vypravila autobusem do hudební školy, která byla v zámku na Buštěhradě. Tam mě vyzkoušeli a prošla jsem, ale na kytaru mě nevzali, byla jsem malá a měla malé ruce a tak jsem začala hrát na zobcovou flétnu, hrála jsem asi dva roky, učil mě starý, slepý pan učitel, byl hodný. Pak jsem toho nechala, protože to přece jen nebyla ta vytoužená kytara. Když jsem měla dceru do 1 třídy, moc chtěla chodit na balet a na piáno. Na piáno jsme neměli místo a ani peníze byla to tehdy poměrně drahá záležitost, tak začala chodit hrát na zobcovou flétnu, byla vytrvalejší než já, chodila 7 let, později hrála, na tenorovou, altovou i pikolku a končila příčnou flétnou, pak toho nechala, bylo mi to docela líto hrála kouzelně. Synek ve druhé třídě začal též chodit hrát klasickou kytaru a já konečně po 30ti letech začala s ním. Měl prima paní učitelku, učila nás všechny najednou (nakonec chodil i můj dospělý bratr, který hrál do té doby na trubku a hráli jsme všichni dohromady). Paní učiteka se stala takovým členem rodiny, už nikdo z nás dávno nehraje, ale s paní učitelkou se kamarádíme, dokonce jsem teď zjistila, že bude bydlet ve vedlejší vesničce až já se přestěhuji, tak tu výuku možná obnovíme, asi budu tím nejstarším žákem co kdy měla. Občas se všichni sejdeme, uděláme táborák a hrajeme a obzvláště zpíváme s velikou láskou, asi máme to v krvi. Jsme ze čtvrtého kolena Komochova rodu. Táta byl také ohromný zpěvák a hrál úžasně na harmoniku. A strýc Standa hrál v Olympicích, když začínali.
duben 20, 2007 13:20
Děti, děti : wendy
můj táta hrál ve filharmonii na housle a já hraju na co - no občas možná někomu na nervy...Jo, na bubínek. Kdo to doma má, učitele zadara. Kdybych aspoň uměla zašmidlat o vánocích koledu. Ale to já nic. A teď mě to mrzí. Takže pamatujte - buďte na své děti přísní a důslední, ať vám to pak třeba nevyčítají. smilies/tongue.gif
duben 20, 2007 13:32
Inko Kmochová : wendy
osvěž prosím moji paměť - jak se jmenoval Standa z Olympicu příjmením ? Kmoch asi ne, viď.
duben 20, 2007 13:41
no já děti nikdy nenutila, : Inka
chtěli hrát sami, nechtěla jsem jim to nijak zošklivit. Můj malej synoveček Matěj (6 let) teď začal hrát na housle, děsně si to přál, kde na to přišel nikdo netuší, celá rodina nechápala ani brácha a nakonec brácha začal hrát s ním. Matěj je na to děsně hrdej jak fidlá a malí bratříčkové (2 4 roky) mu to moc závidí a chtějí hrát taky, Kuba povídal, že bude hrát na buben, je to děsně legrační, když přijdeme, musíme povinně vyslechnout co zase umí nového, ale začátky jsou těžký nejen pro ty kdo se snaží, ale občas i pro ty co to musí posloucht. :-))))
duben 20, 2007 13:48
učitelčehokoli zdarma doma : zmatenaalena
je t nejhorší eventualita, kteá vás může potkat. Mně kdysi doučoval matiku - dodneška se osypávám, když vidím čísla a zapamatovat si vlastní číslotelefonuje pro mě nadlidský úkol.
duben 20, 2007 13:49
do klavíru jsem nikdy nechodila, : Jana
tam v první třídě chodila moje o rok starší sestra a byla to bída a utrpení, nebavilo ji to, tak jí to nešlo.

až mnohem později mě začala lákat kytara - mamka měla jednu doma, tříčtvrteční, co dostala kdysi k patnáctinám, tak jsem na ni zkoušela brnkat... ale do hudebky jsem začala chodit, až když jsem byla na gymplu. jenže: to, co jsme se učili, mě nebavilo, paní učitelka nebyla asi z nejlepších (kytara, kterou nám doporučila coby "výhodnou koupi", se při jednom razantnějším hraní prostě rozpadla... a tak), prostě jsem odtamtud utekla. a pak si občas brnkala nějaké písničky s jednoduchými akordy podle zpěvníků a později ani to ne, jediná hraníschopná kytara se odstěhovala i se sestrou.

no a vloni v létě jsem si řekla, tak dost, chci se to naučit pořádně. rozhodla jsem se, že si koupím kytaru, s výběrem mi pomohl můj tehdy budoucí učitel, od kterého jsem se pak naučila strašně moc - jak co se techniky hry týče, tak hudební teorie... a hraní je pro mě radost. nakonec se naše cesty začaly rozcházet, ale věřím, že se zas někdy potkají. nejenom proto, že jiného tak vynikajícího učitele bych těžko hledala.
duben 20, 2007 14:34
Inko, : Ariana
který pan učitel Tě to učil na flétničku v Buštěhradě? Nebyl to pan Kindl? Toho jsem znala, ale nejsem si jista, zda učil flétnu.
Wendy, to máš těžké, doma není nikdo prorokem, natož učitelem zadarmo.
duben 20, 2007 15:20
Ariano, víš že máš pravdu pan učitel Kindl, : Inka
já si nemohla vzpomenout, už je to přece jen moc dlouho. Ty ho znáš? Byl moc hodnej, ale pěkně přísnej, neviděl, ale všechno slyšel (ten zámek byl děsně starý a všude tam děsně vrzaly prkna jak ses jen pohnula) a pořád mi ťukal do rytmu a děsně s tím rozčiloval. Když jsem poprvé přišla, sahal si na mě na obličej, jak vypadám, jak mám velké ruce a jak jsem veliká, bylo to moc zvláštní, ale byl hodnej já totiž moc netrénovala.
duben 20, 2007 15:37
Inko, : Ariana
protože můj táta je nevidomý, tak znám jeho kolegy z branže a pan Kindl patřil mezi ně. Občas se u mě zastavil v práci, aby si vyzvedl noty, které si s mým tátou vyměňovali, ale to už je takových 25 - 30 let. Obdivovala jsem ho, že z Buštěhradu jezdil sám do Prahy a po Praze se taky suverénně pohyboval sám. Dokonce si prý i sám opravoval auto. To můj táta takovou orientaci nemá, vždycky sebou potřebuje průvodce. Jen do té školy se naštěstí po letech naučil chodit sám, měl to dva bloky od domu. Hudba pro něj vždy byla a je vším, letos končí s učitelováním a to je mu 77 let. Neumím si představit, jak to bez svých žáků zvládne. Ale oni naštěstí za ním rádi chodí, i když už jsou dospělí.
duben 21, 2007 10:21
nevidomí lidé mají úžasný sluch, : Inka
no jo to bude víc jak 30 let, co jsem tam chodila, byla jsem malá tolik věcí jsem o něm nevěděla, pro mě to byl pan učitel, ale respekt tedy měl. Bydlela jsem na vesničce mezi Prahou a Buštěhradem. Noty a flétnu na kterou jsem hrála mám ještě doma. Ale vůbec na nic už nehraju, nějak není čas. Ono panu Kindlovi už asi také bude hodně let, mě připadal starý už tenkrát, ale myslím, že nebyl, to jen ten pohled dítěte byl takový zkreslený.
duben 21, 2007 12:24
Inko, : Ariana
s tou klasickou kytarou jsem si vzpomněla taky pozdě, bylo mi 17 let, když jsem na ni začala hrát, ale hrozně mě to bavilo, byla jsem schopná cvičit i 3 hodiny denně. Vydržela jsem i v době, kdy už jsem pracovala. Naposledy jsem si zahrála na jednom koncertě a to dokonce v kvartetu profesionálů - učitelů na flétnu. Bylo mi 26 let a už jsem čekala dcerku. Byla to má labutí píseň, kytara se mi přes kulatící bříško sotva vešla do klína. Po té jsem kytaru uložila a jak člověk necvičí, tak zapomene. Před několika lety jsem ji raději prodala, byla to metallka, ruční výroba a sběratelský kousek.
Pan Kindl, jak jsem se ptala otce, je o něco mladší než on, takže mu může být tak 75 let.

duben 22, 2007 11:04
:-) : Pína
Učila jsem se na housle od druhé třídy. Moc jsem chtěla, sama, bylo to něco jiného... Jasně že po pár hodinách mi bylo jasné, že to SAMO nepůjde; že to chce hodiny týdně cvičit, docházet do nauky, souboru... místo pobíhání venku.
Naši však nepovolili - sama jsi chtěla, my ti vyšli vstříc - tak to prostě dokončíš!
Vzpomínám, jak jsme chodili všichni od učutele XY s červeným pravým uchem... Poznali jsme se už z dálky. Stál zprava od nás a za každý falešný tón nás zatahal, aby jsme si byli vědomí :-)
Dnes jsem ráda, že mě naši přinutili to dokončit. Dokonce si občas vrznu :-DDD
duben 22, 2007 16:00
jak říkám : AlenaT
byla bych báječnej teoretik.My měli doma jak španělku tak gibsonku, loutnu, manddolínu, bizernici i bráč - jetlipak někdo víte co to je? Můj děda na to denně cvičil, neboť hrával na tyto nástroje v souboru tamburášů v Krásném Březně. Já jsem ty zvuky milovala..ale holt jsem se nějak nepovedla....no a mám synka, kterej na kytaru hraje a má doma různý i lekektický, co si sám koupil a obávám se že nezná ani notu, neboť odmítl do jakékoli další školy chodit....takže ty geny se děděj nějak podivně....
duben 22, 2007 20:46
elektrický : AlenaT
bůhví po kom jsem ty pracny levý podědila..jo a měli jsme i kastaněty a tamburínu. Ani nevím, kam se to všechno podělo-
duben 22, 2007 20:47
Kastaněty i tamburínu znám, ale bizernice a bráč - to bych si myslelal že je to něco k jídlu-- tak co ? : wendy
Soubor tamburašů říkáš ? To jsou kytary a mandolíny, nebudou to nějaké drnkací nástroje ?
duben 23, 2007 08:17
jo drnkací : zmatenaalena
bizernice je takovájako malilinkatá kytarka a bráč je něco mezi mandolínou a benžem
duben 23, 2007 10:10
Nikdy jsem do hudebky nechodila : Zdena
ale náš staříček skvěle hrál na heligonku. Vždycky při nějakých rodinných sešlostech vyndal fňuknu a to se to pak rozléhalo po vsi. A tak jsem jednou fňuknu vzala do ruky sama a začala jsem s ovčákama a nakonec jsem se naučila všechny odrhovačky, ale všechno podle poslechu, vůbec jsem neznala noty - staříček taky ne. Po čase jsem se jakž takž v notách vyznala, ale všechny písničky co jsem uměla, jsem se nejdřív musela naučit, podle not to nešlo. Když už jsem byla vdaná, jeli jsme s rodinou ke známým na chatu - na Skalku u Chebu. Tam zábava a majitel vyndal taky fňuknu - jenže klávesovou chromatiku a začalo se s písničkami. Tehdy už jsem nehrála - heligonka vzala za své a já ztratila zájem. Ale tam jsem se po harmonice zase sápala, jenže ouha na heligonku se hraje trochu jinak. A tak se rozběhlo pár žádostivců po osadě, přitáhli starou ohranou heligonku a po chvíli zácviku už jsme jeli ve dvou. Od té doby už jsem si nikdy nezahrála a asi s tím už na starý kolena nezačnu.
duben 23, 2007 10:19
chtela jsem vzdy chodit do klavíru : kiki
ja jsem vzdycky chtěla chodit do klavíru ale nikdy jsem nechodila prý to stojí hodně peněz a my ani nemáme klavír tak jenom vzpomínám na to jak hraje moje sestřenice.jsem z toho smutná i pan klavírysta říkal že mám sluch tak jsem si to vynahradila kytarou a jsem spokojená.Vaše Kiki
březen 24, 2008 17:41
Moje přání : Beebe
Vždy bylo mým snem chodit se učit hrát na nějaký hudební nástroj k soukromníkovi, nejlépe starší a hodné paní. Vždy jsem si představovaa, jak budu hrát krásnou vážnou hudbu, která se bude rozléhat jejím starobylým domem a když ohraji, paní učitelka mě pochválí a nalijemi čálek čaje, nabídne malé pohoštění.
Místo toho již téměř deset let hraji v ZUŠ u nepříjemné ženy středního věku na příčnou flétnu, která hned po prvním setkání rozpustila moje představi. Nestěžuji si. Hraji myslím dobře a ráda, i známější skladby s větší náročností, cvičím pravidelně, le pochvaly a šálku čaje, jak jsme si dříve přestavovala, se asi už nikdy nedočkám.
březen 07, 2009 11:30
omluva : Beebe
omlouvámse za chyby, zapoměla jsem sito po sobě přečíst smilies/wink.gif
březen 07, 2009 11:31
... : Anna19
Dobrý večer, nevíte náhodou kde by dnes pan Kindl mohl být? smilies/smiley.gif
červenec 30, 2014 23:02
Napsat nový komentář

    Upozornění: Redakce si vyhrazuje právo mazat příspěvky nevhodné, vulgární a obsahující neplacenou reklamu

quote
bold
italicize
underline
strike
url
image
quote
quote
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley


Tyto znaky opište


busy
 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]