Jsem jaká jsem, ani černá ani bílá. Mám své klady i zápory. Ty první se snažím dobře prodat, ty druhé občas skrývám. Asi jako každý. Čím jsem starší, tím víc se poznávám, chápu a snažím se svou povahou a přirozeností pracovat. Co jiného taky zbývá. Někdy to bolí a největší boj, co musím svádět, je boj „sama se sebou". (Tohle už přede mnou řekl někdo mnohem chytřejší a slavnější, pochopitelně.)
Řeknu vám své pracovní trable. Vrátila jsem se po mateřské na poloviční pracovní poměr. Úkoly byly jasně rozděleny a moje kolegyně, která nastoupila při mém odchodu, mi musela předat (vrátit) pár svých povinností. A tady to začalo skřípat ... a kdyby jen malounko, spíš by bylo na místě říct, že to začalo dřít a to pekelně. Možná se ta kolegyně bála, že bych ji nějak ohrozila, zastrašila, možná má nějaký osobní problém, o kterém nic nevím, možná se jí maminka a tatínek v dětství dostatečně nevěnovali, nebo prostě a jednoduše v minulém životě byla pařezem. Fakt nevím a upřímně, na hrbu si svého (občasného) trápení nesu docela dost, takže mě ve finále zajímá míň než málo. OK, při nástupu jsem se těšila, že navážu tam, kde jsem před několika měsíci skončila. Chyba lávky. Dozvěděla jsem se od ní - kromě dalších špinavostí - že mě tahle firma nepotřebuje a nikdo o mě vlastně už nestál. Zamrzelo to, naštvalo. Nejdřív se mi chtělo brečet, pak jsem měla chuť dotyčné vyškrábat oči, vyrvat vlasy, ale nakonec jsem usoudila, že i tak si s ní matka příroda nepěkně pohrála. Ano, přiznávám, pár peprných jedovatostí na její adresu bylo nakonec lepších, než několik ležení na kanapi pana psychterapeuta. (Tak mi to odpusťte.) Nezbývalo, než to všechno přejít, sice trochu zaprotestovat, ale uzavřít vynucený mír a dělat svou práci. Neboť bohužel s ní musím spolupracovat. Nechce se, nechce, ale musí se. Vzduch se po několika týdnech míru zbraní vyčistil, dokonce jsme si dovolily vložit i nemnoho osobního do našeho jinak přísně profesního vztahu. S úlevou jsem zkonstatovala, že jsme si zvykly, že jsme se očuchaly, obě zjistily, že půda je bezpečná a není třeba zbytečně plýtvat municí. Ale moje úleva nebyla na místě, jak jsem se pak přesvědčila: nedávno jsem si dovolila jednu „velkou nestoudnost". Odmítla jsem své kolegyni vyhovět v jejím požadavku. Slušně mě požádala o pomoc a já jsem stejně slušně řekla „ne, promiň, ale nemám bohužel čas". Protože jsem opravdu, áááále opravdu, čas neměla. A tady jsem tvrdě narazila. Kolegyně si promptně odešla popovídat o mé nehoráznosti přímo s majitelem firmy. Jak jsem už psala, nejsem žádný svatoušek a nikomu nepřeji dostat se do spárů mých vytažených drápků, ale myslela jsem, že takovéhle věci se řeší „doma v kanceláři" a něčemu podobnému se říká žalování. Samozřejmě jsem byla naštvaným šéfem povolána na kobereček, abychom si všichni tři pohovořili o vzájemných vztazích. Schůzka to byla nepěkná a nakydaly se aspoň dva náklaďáky hnoje. Pan majitel jen tiše zíral, kolik nevyřčeného se mezi námi skrývá. Nikam jsme se nedostaly, neb ten třetí to odmítl pískat. Chvála bohu. Odešly jsme jako dvě spráskané fenečky. Bylo mi hanba, že jsem se nechala unést. Hanba, že mi chyběla grácie, sebevědomí a nadhled. Že jsem to dopustila a neobhájila se jen několika slušnými a jednoznačnými větami. Fakt škoda, že jsem neměla na lepší řešení. Ale rozhodla jsem se na sobě tvrdě pracovat - o nic tak zásadního možnái nejde, ale proč si špinit a zanášet žití takovými scénami, ne? Jak řešíte podobné problémy vy? Nebo máte jen samé báječné spolupracovníky? Paula
|