Záleží na tom, jaký máš k tomu klukovi vztah a jak moc ti jeho budoucí blaho leží na srdci... Já bych na tvém místě s ním řešila jen věci, které se tě bezprostředně dotýkají- tj. bydlíš u nás, tvojí povinností je vykonávat ty a ty domácí práce a respektovat tyto pravidla- a na tom bych důsledně trvala i za cenu hádek. Přeci jen, sledují to tvoje děti a odnesou si z toho vzor do života- pokud uvidí, že "bráchovi" všechno prochází, ikdyž si dělá co chce, může být, že vám za chvíli začnou přerůstat přes hlavu také. Jeho školní záležitosti bych s ním vůbec neřešila- tím nemyslím mu nepomoct, když přijde s prosbou, či dotazem, ale proč ty se máš vyšťavovat tím, že se budeš dohadovat s problémovým klukem, jehož ti jeho vlastní rodiče hodili na krk (a je jedno jestli schválně, či neúmyslně) Navíc pro něj je snadné být na tebe hnusný, protože z jakého titulu ty- de facto cizí osoba- kontroluješ jeho- plnoletého člověka- jestli má do školy hotovo?
Ostatně- i kdyby došlo na nejhorší a vyhodili ho ze školy- tak holt půjde na rok někam makat (kam, to záleží na míře a způsobu postižení, ale nějaké místo skladníka, hlídače, či vím já co, se vždycky najde) a ono mu to dojde... měla jsem takového kámoše, učit se nechtěl ani za nic, pak šel na tři roky dělat skladníka do Tesca... a letos bude končit právnickou fakultu:-)
Máš svoje dvě děti, tak si šetři čas a energii pro ně...

Vztah - vždycky jsme měli relativně hezký vztah, ale těmi hádkami a spory to jde dost z kopce. Nedělám rozdíly mezi dětmi navzájem, to nemá cenu, oni to vidí a vnímají víc než my. Z domácích povinností má jenom odpadky a svůj pokoj udržovat v jakž-takž slušném stavu. Pokud se vykašlu na jeho školu, propadne minimálně z matiky možná z více předmětů = budu se s ním muset učit celé prázdniny aby to udělal nebo bude opakovat ročník = další rok problémů navíc.

toho by měl pořešit především jeho fotr, ne? Jestli to nezvlává von, tak co s tím chceš dělat ty? Prostě fotr ho musí zmačknout tak, že bude sekat dobrotu i ve chvílích, kdy je doma jenom s tebou. A jestli to nejde, tak plnoletej brouček může taky letět svítit do jinejch zahrádek, ne? Když si bude chlapec vopakovat, že hodný broučky mám pánbu na starosti, ani se nemusí bát nějaký vošklivý budoucnosti, žejo. Ale klíčem k broučkovi je dycky vlastní fotr, nikdy nevlastní máti.

Tak možná by bylo dobrý začít s tím, že si synek uvědomí, že se s ním nikdo učit nebude, protože to není tvoje povinnost. Prostě za něj přestaň řešit jeho průsery a život, protože tím mu fakt nepomáháš.

Katko, budeš ho honit do školy, snažit se a stejně nakonec budeš ta špatná, ať to dopadne jak chce. Krev není voda a to že je kluk u vás nevidím tak, že to matka nezvládala, spíš se synáčkovi hodilo to na matku hodit, chvíli sekal dobrotu a teď je zpět ve svých kolejích. Jen ty jako nevlastní matka se ovládáš.........tatík na to jak vidíš háže bobek.
Sama píšeš ---- "Kdykoli po něm chci, aby se např. učil, nachystal si věci do školy nebo vůbec něco do školy dělal - začíná opět lhát a podvádět, chová se ke mně opravdu dost ošklivě. Většinou pouze sedí u počítače na chatu nebo ICQ a nevnímá nic okolo. Nedej bože, že by ho někdo vyrušil a něco po něm chtěl... Je docela zlý a sprostý - na mne. Na otce si nedovolí. " --- Řekla bych že podobně se choval ke své mámě a ještě ji vyhrožoval že uteče k otci. Proto nic neřekla.

já tohle všechno vím, jenomže ten kluk se rukama neuživí (má jenom jednu), není blbej ale je hroznej flákač. Cítím jako svoji povinnost (nevím jestli morální nebo jakou) ho tu školu donutit dodělat. Táta ho zvládá, on se potom přijde i omluvit, ale nálada je zkažená, slova zpět vzít nejdou...
Je to všechno hezký, ale takhle to asi řešit nemůžu. (nemůžeme)

Pokud se mu nebude schopen věnovat otec, půjde chlapec hezky zpátky k mamince.
Záleží na tom, jestli se mu veget u mámy nelíbil víc, než "buzerace" od "macechy".
V tomhle věku si ještě neuvědomuje, že kdo je na něj přísný, myslí to s ním dobře. Ustupování jeho rozmazlenosti nepomůže ani jemu, ani vám.
Nevím Katko, proč si na sebe dobrovolně bereš takovou zodpovědnost. Máš svoje vlastní děti, za které jsi zodpovědná. Péče o tohohle manželova problémového syna, je JEN Tvoje dobrá vůle, a ta by se neměla donekonečna zneužívat.

to víš že se mu veget líbil víc. Jenomže u mámy to má trochu horší problém v tom, že je hysterická osobnost, která vydrží křičet a nádávat (komukoli) pár hodin v kuse. v tom se špatně žije. On synáček by nejdraději bydlel u nás - má tam ticho, ale musí makat, a to bylo zase lepší u mámy... Je fakt, že se k ní choval hodně hnusně a drze, dokázali se navzájem vyprovokovat do nepříčetnosti. Chápu že to nezvládala (a jejímu příteli se do toho nechtělo.
Dobrovolně/nedobrovolně, ono mi nic jného stejně nezbylo. Pokud nebudu "zlá" na něj a na své děti ano (učí se hodně dobře), tak to budou cítit jako křivdu...
je jenom jedna varianta, jak se do toho nepouštět - ignorovat ho. v čemkoli. ale to mi přijde zase nefér k mému muži - taky tam má moje děti a bere je.

pokud se prostě učit nechce tak nebude, i kdybys s ním seděla nad učením furt. V první řadě by se mu měl věnovat jeho otec, a jeho otec by ho měl i srovnat do latě. A pokud to nejde, nebo nepůjde, odeslala bych ho k mamince. Nepasuj se na Matku Terezu, to, že je postižený, to samozřejmě bude omezovat jeho uplatnění na pracovním trhu, a škola mu může pomoci, ale taky nemusí. Bude záležet na něm, jestli bude chtít pracovat.

je nevyrovnaný se svým postižením? Tak se chová jak hovado a dělá drsňáka. Možná by pomohlo nějaké motivující prostředí, třeba ho přihlásit na kurz plavání pro postižené, nebo nějaké sportovní soustředění. Může plavat, dělat cyklistiku, atletiku, ... Jsou na tom lidé mnohem hůř a dělají spoustu věcí. Třeba by ho to nakoplo ....

rodic je ze zakona povinen zajistit diteti vzdelani - ZAKLADNI. Kazde dalsi vzdelani mu umoznujeme. Pokud ma jednu ruku, tak ma svuj invalidni duchod. Kdyz se neuci, jak vis, ze bude pracovat? Ty se tady budes nicit a potom vam zustane na krku po maturite. Duvod, proc nepracuje, se vzdycky najde. Mas nekolik moznosti - bud budes pokracovat jako dosu - a on odmaturuje... a pak se uvidi. Nebo mu jasne reknes, at se zivi za svoje penize. Matka i otec mu budou posilat vyzivne (at si pozada o vyzivne u soudu) a on se bude o vse starat sam. Neni to tak jednoduche. HLAVNE MU NEDAVEJ SOUHLAS S TRVALYM POBYTEM - to by ses ho zbavovala hur. Drzim palce.

Chybějící ruka mi nepřipadá jako "částečné postižení", to je průšvih převelikej. Možná by pomohlo, kdybyste klukovi sehnali na čas nějakou internátní školu pro postižené děti, kde by školu dostudoval. Možná se fakt těžko srovnává se svým handicapem, proto kolem sebe kope.
Ve škole, kde jsou postižení všichni, by si uvědomil, že na tom ještě není tak zle, a je jen na něm, jak se s tím vypořádá.

Ty se staráš ani ne tak kvůli němu, jako spíš kvůli jeho fotrovi. Spíš bych teda řek, že chceš pomoct vod starostí jeho fotrovi, výměnou za jeho bezva chování zase ke tvejm dětem.
Si ale polož votázku, jestli by von s tvejma dětma vydržel totéž, co ty s tim jeho panchartem. Nebo by to vodpískal?
Promluv s manželem, že tvá tolerance už skončila, požádej vo řešení.

jestliže mu chybí ruka, tak to je postižení, se kterým se srovnat není jednoduchý ani pro zralýho čéka. Takže v tomhle případě bych možná zvažoval i nějakou terapeutickou pomoc. A popovídat si s ním vo tom může jen někdo, ke komu má absolutní důvěru.

je plnoletej a svéprávnej. Sám je svého štěstí strůjcem. Tak mu řekni, že u vás může bydlet za těch a těch podmínek...nechá-li školy a půjde makat, bude muset odevzdávat polovinu platu na domácnost. Ty nejseš povinna ho živit.Jetli mu to nevyhovuje - ať jde k mamince - njebo k čertu. A přiměla bych manžela, aby mu to řekl on. Ty pro něj nejsi NIKDO! Nebo tos byla ty, kdo ho připravil o ruku? Jeastli ne, tak k němu nemáš žádné závazky - ty máš závazky ke svým dětem a na jejich straně musíš stát. Neokrádej JE o svůj čas, o svou lásku a o svou péči. Nebo se ti to šeredně vymstí. Uvědom si, že on není tvoje dítě - je to cizí dospelej člověk. a jajko k takovému se k němu chovej. On děšlá pouze to, co mu sama dovolíš.

I to je podstatné, ve vztahu k rodičům. Pamatuju si, že jsem v pubertě měla vztek na rodiče jen proto, že jsem byla zrzavá. Jediná, z celé rodiny.
Jestli se tak narodil, může za to rodičům dávat vinu, i když je to samozřejmě nesmysl, na který přijde až po létech.
Možná mu kvůli tomu postižení hodně dovolovali, a teď se to obrací proti nim.

je postižený od narození - mozková obrna. vyjádřila jsem se špatně - má jenom jednu ruku - funkční. Hůř chodí, ale jinak dobrý (je postižena levá část těla).
NČ: ano, asi ano, starám se o něj proto, že jsem s jeho tátou. A nevím, jestli by vydržel totéž, asi by je buďto naprosto ignoroval nebo bychom spolu nebyli.
Je fakt, že od posledního většího konfliktu se vzduch pročistil a táta se začal víc starat.
Byli jsme s ním u psychologa, ale asi to nemá valného smyslu.
ten kluk nemá jednoduchý život (v normální škole (učňák) jsou k němu spolužáci docela hnusní - nejspíš se to už dá nazvat drobnou a nebo psychickou šikanou) tak si myslím, že šanci zaslouží. Taky vím, že to snad jednou ocení (za pár let) ale je to fakt těžké...

Na druhou stranu jaký to má řešení?- předpokládám, že Katčin manžel je asi skoro pořád v práci- ostatně živit tolik lidí není sranda- a tak těžko může stát klukovi za zadkem. Když je doma, tak to evidentně řeší, ale když doma není, tak to prostě zbývá na těch, co doma jsou- tzn. na Katce. Vlastní matka kluka evidentně nezvládá a těžko si ho můžou přehazovat jak horkej brambor. Internát by šel, ale tam chlapec s největší pravděpodobností nedostuduje, protože nad sebou nebude mít bič.
takže Katka má možnosti: a) ty dva roky to ještě nějak vydržet a k té maturitě ho dostrkat, s tím, že po maturitě jsou opět dvě možnosti jak to dopadne- najde si nějakou práci, ktrá mu bude vyhovovat, a bude klid- nebo si práci nebude hledat/vůbec nenajde/najde, ale nebude mu připadat dostatečně bezva, takže tam raději nebude chodit a zůstane rodičům na krku, za b)nechat ho, ať se snaží sám, dětem vysvětlit, že brácha je dospělej a tudíž už rozhoduje o svém životě samostatně- a to má zase několik možnýcxh způsobů, jak to dopadne- kluk se vzpamatuje ještě dřív, než ho vyhodí a s vodřenejma ušima to nějak doklepe- nevzpamatuje se, vyhodí ho, půjde pracovat a školu si dodělá poté, co zjistí, že se svým základním vzděláním a svým handicapem díru do světa neudělá- nevzpamatuje se, vyhodí ho, nenajde si žádnou/dostatečně bezva práci a tatínek ho bude živit.
Já osobně bych volila variantu b s tím, že pokud by ho vyhodili, udělala bych maximum pro to, abych mu pomohla práci najít- jakoukoliv- a pak mu uzavřít finanční kohoutek. V 18 už není dítě a nevím jak chceš dospělého člověka k něčemu nutit- teď ho budeš nutit studovat a potom ho budeš nutit pracovat?

děkuji, nazvala jsi to přesně, trefně. Je to tak jak píšeš. Já ale volím variantu A
Jednak z toho důvodu, že chci aby školu dodělal=lepší uplatnění (možná hraje i svou roli moje svědomí a pocit zadostiučinění). Navíc, jakmile odmaturuje, vrací se zpět k mámě, protože tam má nejen své trvalé bydliště, ale navíc mámě zůstal dům, aby se nemuseli stěhovat a bylo jim dobře....

Čim lepší práci bude mít, tim méně mu bude táta muset podstrkovat. Jasněže víš, že podstrkovat bude, i kdyý už nebude mít vyživovací povinnost. Seš střízlivě uvažující, tak to je taky správný.

byly by se mnou asi chudáci, jsem megera a nemám ráda nevychovaný děti. Máš pravdu Katko, asi bych na něj také došlápla, aby školu dodělal, připadá mi to smysluplný, ale co se týká jeho chování, tak bych mu velmi důrazně řekla, že nejsi jeho matka, ale že miluješ jeho otce, též s ním i žiješ, že máte doma nějaký pravidla a tak jako každý člen Vaší rodiny i on je bude respektovat a dodržovat. A pokud si zvykl na nějaké špatné chování ke své matce, tak Ty na to zvyklá nejsi a zvykat si nehodláš!!! A pokud se mu to nelíbí, tak se může vrátit domů k matce. Nastolila bych tvrdá pravidla, ubrat můžeš vždycky jak říkal můj strýc. A byla bych důsledná, dva roky v životě není mnoho a pokud to nějak zvládnete, budeš na sebe hrdá a on to časem též pochopí. Jinak bych ho nijak finančně nepodporovala, pokud nemá chuť pracovat, tak tohle ho nijak motivovat nebude spíš právě naopak, tak abyste ho neměli na krku po zbytek života.

chybí Ti tam ještě varianta za c), kterou ostatně sama Katka naznačila na dotaz, jak by se choval její muž, kdyby ten problémový syn byl JEJÍ dítě: "A nevím, jestli by vydržel totéž, asi by je buďto naprosto ignoroval nebo bychom spolu nebyli."

Hlava mi nebere, jak to, že ona bere za naprosto samozřejmé, že by se takto zachoval on, a vůbec ji nenapadne, že by se tak mohla zachovat ONA?

nemáš to jednoduché. Já bych si prvně promluvila s manželem, že trvám na tom, aby klukovi domluvil a když to nepůjde domluvou tak třeba vynadal a pohrozil tím, že půjde z domu. Prostě, aby mu vysvětlil, že se musí chovat k tobě slušně, i když manžel není doma. Klukovi by měl vysvětlit, že se učí pro sebe a pořádně mu vylíčit jeho "špatnou budoucnost", když nedostuduje. A být tebou tak se s ním rozhodně neučím a už vůbec ne do půlnoci. Pokud mě požádá o radu nebo o vysvětlení učiva sám, tak bych mu pomohla, ale ne že bych ho do učení nutila. To je starost tvého manžela. Ty se věnuj raději svým dětem.

... aby klukovi domluvil a když to nepůjde domluvou tak třeba vynadal a pohrozil tím, že půjde z domu ...

Je jednoduché takovou hrozbu vyslovit, ale hrozně složité ji splnit. A hrozby, které nejste připraveni splnit, nadělají víc škody než užitku.
Už někdo z vás zkusil sbalit juniorovi kufr a postavit ho spolu s ním přede dveře ? Tenhle kluk může jít aspoň k mámě, ale co kdyby neměl kam jít ? Kolik dní (nocí) byste takovou válku nervů vydrželi ?

Není možné mu vyhrožovat, že ho vyrazíte z domova. Třeba by šel, kdoví kam a školu by stejně nedodělal, možná by našel práci, možná ne, a abychom mu dávali prachy a on se někde flákal, tak to ne. Raději ho na té škole udržíme a pak at se stará sám. Se základním vzděláním a tělesným postižením k tomu by práci hledal jenom těžko.
Nechci ho vyhodit, každý si zaslouží dostat šanci.
Rozmarýna: klukovi vysvětlujeme oba "horem dolem" jak je důležité školu dokončit, ale on má svoji představu a pro každého pubertáka jsou rodiče prostě blbí.
Petronila: varianta C je nesmysl. já taková nejsem a nebudu, možná proto mě můj muž miluje. Chlapi jsou holt jinak nastavení, s dětma se tolik "nemažou", raději to hodí za hlavu a neřeší, než by se obětovali.
Inka: vystihla jsi to - jsou to ještě dva roky. Možná začnu stříhat metr

mlaďochovi bych taky nevyhrožovala.

Re varianta c) - to Tě sice šlechtí, chápu i co Tě k tomu vede, ale všechno má své hranice a IMHO nikdo nemůže chtít po NIKOM, aby se "obětoval". Tj ani ženská po chlapovi, ale ani chlap po ženské. Takže přístup "to, že se obětuju já, je v pořádku, ale po tom svým chudákovi to přece nemůžu chtít, neb je jinak nastavenej, u něj je v pořádku, že to neřeší, a bylo by v pořádku, kdyby se na mě v situaci, kdy já se pro něj (resp. jeho syna) obětuju, vykašlal, mně nějak hlava nebere.

Radu moc nemám, ale asi bych na jednu stranu tvrdě vyžadovala od synátora respekt (tj. ŽÁDNÉ nadávky a sprosté chování), na druhou stranu bych se ten respekt pokusila vyjádřit i já jemu, i když to asi bude těžké. Že chápete, že ani on to nemá lehké, ale že mít školu je teď základ všeho, protože když ji nedodělá, bude to mít v budoucnu ještě mnohem těžší. A třeba si s ním promluvit o tom, co by chtěl a jak by si to představoval on.

junior ve třeťáku flákal, tak po prvním zjištění jsem pohrozila, a po druhém řvala jak nepříčetná a po třetí jsem ho nechala zabalit všechny jeho věci a že ho odstěhuju k otci (byli jsme rozvedení a nevycházeli jsme moc spolu než se to usadilo a junior obzválště ne s otcem ještě nějaký delší čas), trochu jsem si to užila (to za ty nervy s flákáním), ještě jsem mu dožehlovala dvě hoďky všechno prádlo, aby měl všechno, byl pátek a řekla jsem mu, že když tedy já nejsem schopná ho zvládnout a to jsem kvůli němu zůstala bydlet v Čechách, tak tatínek to jistě zmákne lépe, pak už je na řadě jen diagnosťák vzhledem k tomu, že mu není 18 let. Pěkně jsem žehlila a při tom mu přippomínala, ať si nezapomene ještě tohle a tohle, protože já si po jeho odevzdání otci jedu koupit letenku a stěhuju se do Skotska i já mám právo žít svůj život. Brečel, škemral, nic nepomohlo. Musel si naložit všechno do auta a vyrazili jsme. Ještě jsem musela zastavit v bance, byl v autě ne šrot. Pak jsem mu řekla, že bych se s ním nerada loučila ve zlém a že ho zvu ještě na poslední večeři (vedle banky byla mexická restaurace), sliboval a znova zkoušel nastolit nějaké podmínky, bylo mi ho až líto, (drasťák non pus ultra). Řekla jsem mu, že ho mám moc ráda a že i mě je to líto, že normální lidé se domluví a své sliby splní, on že mě zklamal, tak ať se nezlobí, že i já mám své zásady. No byl úplně hotovej, tak se mi ho zželelo a po zaplacení jsem mu dala ještě poslední šanci za podmínek, které jsme si vyjasnili předem a dali si na to ruku. Jo mělo to svůj bezchybný účinek. A tak zase vše vystěhovával doma s radostí a nadšením zpět. A pak jak doma panečku makal, vařil, uklízel, do školy chodil....
Podruhé se z lajdáckosti nedostal k závěrečným zkouškám v květnu a tak měl termín až někdy koncem září. No přestal chodit do školy, celé dny někde cundral plundral nevím kde a s kým. Problém je v tom, že jakmile je jim už 18 let, tak nemáš žádné páky to nějak zvrátit natož ohlídat a to pak nikdy nevíš do jaké party se dostane, zvlášť v Praze. Tak jsme si doma jeden krásný večer vyjasnili situaci. S tím, že je u mě doma a bude tudíž dodržovat má pravidla, já ho šatím a živím a tak stejně jako já musím měsíčně donést výplatu, tak on musí donést nějaké výsledky ze školy. V jeho případě byly výsledky víc než mizivé, to pro mě znamená ale bohužel to, že jestli si myslí, že ho budu i nadále živit a šatit dalších pár měsíců a on bude nějkde lauzrovat, tak je na velkém omylu, a že má týden na to, aby si našel jakoukoliv práci. Ani po týdnu se nic nedělo, tak jsme znova hodili řeč, po té jsem mu vyjela pár inzerátů kam má zavolat, ani ty papíry neprohlídl a tak když se po týdnu v pátek večer vrátil odněkud, tak jsem ho požádala, aby si okamžitě sbalil své věci, vrátil mi mobil a klíče od bytu a vypadl. Že je plnoletý, má dvě zdravé ruce, tak je zkusí použít. Že odjíždím na dva týdny na dovolenou do Skotska, ať si uvědomí, že i to, že má zadek v teple, čistou postel, k dispozici koupelnu a jídlo v lednici není jen tak samo od sebe. No on mi to jako haur předal a odešel v tičku tak jak byl a já odjela. No za dva dny mi začaly chodit od mé dcery smsky co jsem to vyvedla, volala mi maminka, exmanžel, extchýně.....Než jsem odjela, dala jsme klíče od bytu exmanželovi s tím, že pokud synek přehodnotí svou situaci a najde si práci, tak se může vrátit domů. Synek spal po autech, známých, na lavičkách v parku .... to se dlouho dělat nedá.... Dcera ho našla a nosila mu čisté oblečení a peníze a já byla tvrdá dál. Po 10 ti dnech mi přišla z nějakého mobilu od synova kamaráda smska přímo od syna, že se moc omlouvá, že mě má moc rád, že si našel práci a jestli bychom to spolu ještě nejak nepořešli, že smrdí, je nevyspalej, nemá čisté věci a má strašnej hlad. Tak jsem mu zavolala, s tím, že jestli je to opravdu tak jak říká, tak má klíče u otce, doma je teplo, čisto, nakoupeno, v mrazáku má mrak jídla ....
No panečku a od té doby šlape jako hodinky. Oni pečení holuby do huby nelítají nikomu, ale jen mu to tak vysvětlovat je ztráta času, není nad to, když si na to sáhne ....

Máš můj velkej obdiv! Ale je to opravdu JEDINÁ cesta, jak si u dětí dobýt zpět respekt. Jedna moje známá se domluvila s dcerou taky až když ji vystěhovala (plnoletou pochopitelně). Předtím na ni dceruška pořvávala, byla sprostá. Teď mají vztah naprosto normální. Někdo holt musí dospět brzo, není jiné cesty.
Tak jak to Katka popisuje, mám pocit, že se její nevlastní synátor kvůli svému postižení akorát vymlouvá. Otec by měl na něho skočit a když to nejde jinak, tak mu prostě udělat plán na týden - co se kdy naučí. A pokud se to nenaučí, nasadit sankce - sebrat šňůry od počítače, nedat kapesné, zabavit mobil, atd. Když se chová jako malej blbeček, tak s ním tak jednejte. A mimochodem, ten už je z puberty venku, jen se tak blbě chová.

píšeš, že je kluk ve škole obětí (snad psychické) šikany. Nešlo by ho převelet na jinou školu podobného zaměření ? Nebo udělat ve stávající škole pořádný "průvánek", aby se všichni dospělí, od ředitele po školnáka postarali, aby ta šikana zmizela ?
Vím, že to není snadné, ale šikanovat postiženého spolužáka, to je fakt odpornost nejtvrdšího kalibru.
Má ten chlapec aspoň nějaké kamarády ? Má se na koho obrátit, když mu spolužáci (pochopitelně rafinovaně) ubližují ?
Stát se to mně, asi bych tam taky nechtěla chodit, a snažit se tam ještě dva roky vydržet, je dost beznaděj.
Víš, můj syn měl na základce postiženého kamaráda Honzu. Taky po mozkové obrně, navíc s rozsáhlou poruchou zraku a jemné motoriky. Ale Honza měl oporu v kamarádovi, mém synovi, který ho bránil před pár syčáky, co se najdou skoro v každé třídě. Kluci spolu seděli v lavici, a vzájemně si pomáhali. Honza byl geniální na naukové předměty, náš Michal byl na ty logické. Jezdili spolu na kolech, a Michal vždycky myslel i za Honzu. Když projížděl křižovatkou, myslel na to, aby za ním stihl projet i Honza se špatným zrakem.
To je to, co asi nejvíc tomu vašemu klukovi chybí. Parťák, na kterého by se mohl spolehnout.
Proto bych jako nejlepší řešení viděla tu školu pro děti s postižením. Určitě taková někde je.

Proto bych možná článek nenazvala "Nezdárný junior", ale "Nešťastný junior".

Inky metoda je dobrá, ale nefunguje u všech a vždy. Některé děti, obzvlášť mladí mužové, jsou tvrdší a odolnější. Švagr to udělal se synovcem, tak spal nějaký čas u kamarádů, u známých a nedoprošoval se u rodičů. Školu stejně nedodělal.
Můj kluk by se velice zatvrdil, rozhodně by nepřišel s prosíkem a pravděpodobně bych ho na dlouho ztratila z očí. Na něj platí jedině diskuze, argumentovat do umrtvení, nenechat se vytočit. Jakmile vycítí, že druhá strana nemá argumenty a jen se rozčiluje, ztratí o diskuzi zájem. Uznává jen přirozenou autoritu, cokoli prosazené mocí, násilím má přesně opačný výsledek. Sebrat kabely od PC, mobil apod. považuje za trest pro malé dítě do 13 let, pak už je to jen projev rozčilení rodiče a asi bychom tím u něj trošku klesli, jakože to je pod jeho úroveň takový způsob komunikace. Ostatně, obratem ruky by si ty kabely a mobil opatřil. Takže u nás sklízíme jen to, co jsme zaseli do puberty a z toho těžíme. Pravidla se dodržují, ale v 18 jsou už opravdu dost volná. Žádná ultimata by na něj neplatila, ostatně na mě taky ne a na jeho otce zrovna tak. Takže on třídí a vynáší odpadky, luxuje, pomáhá na stavbě aj. věci proto, "že respektuje náš způsob života, sdílí ho s námi dobrovolně a chápe, že když ho živíme atd., on musí odvést svůj díl práce, nebo odejít". Ale kdybych ho k něčemu nutila nařízením, postaví se na zadní.

Trošku se divím, když má tolik příbuzných a kamarádů a sestru, že ho nechali spát v parku na lavičce a zasmrádnout, že ho nevzali k sobě. Rozumím, že jste se třeba dohodli s exmanželem, dejme tomu to vysvětlili i své mámě-babičce syna. Ale divím se těm ostatním. Můj kluk být vyhozen z bytu, tak do večera najde několik azylů na přechodnou dobu a rozhodně alespoň na vysprchování, trochu jídla a vyprání si prádla. No a v létě od května do srpna by spal u známých na chatě, na zahradě ve stanu apod. Takže metoda by u nás nefungovala.

Zafungovalo ho vyhodit z auta během dopravy ze školy domů. 3x týdně ho musí někdo dovézt, končí školu aj. až poté, co odjede poslední bus ČSAD. Odnese to většinou dědeček cestou z práce, někdy rodiče. Zatímco děda se na to těší, protože si krásně popovídají, my vezeme v autě 196 cm nafučeného dynamitu. Když jednou pyskoval a vůbec byl vtipnější víc než obvykle, 2x jsem ho varovala a potřetí zastavila a řekla jen Vystup, dojdeš pěšky nebo si někoho stopni. Na okamžik to bral jako srandu, než mu došlo, že opravdu půjde těch 15 kilometrů pěšky v listopadovém mrholení. Od té doby jsme se o tom nebavili, ale v autě je teď hodnej :-)

tak k nikomu nešel a snažil se to zvládnout sám, nechtěl nikoho se svým problémem obtěžovat, ale v jednom oblečení, bez peněz to není jednoduché..... A zase na druhou mu bylo jasné, že to co já chci po něm, tak bude chtít každý z rodiny u koho bude bydlet. Kdo bude několik měsíců živit kluka, který má zdravé ruce a fláká se jen tak několik měsíců, aniž by si našel brigádu než dokončí zkoušky??? Azylů dostal nabídnuto několik v rodině, ale odmítl, pak mu došlo, že tudy cesta nevede, omluvil se a vrátil.
Zase na druhou stranu asi nejsem matka, co mazánka oprašuje do 30ti let aniž by musel pracovat, takhle to teda nevidím. A není to neobvyklé.

máš ve všem pravdu
Ale ten tvůj příběh vůbec nemusel skončit tak šťastně. Co kdyby se skutečně domů už nevrátil ? Co kdyby použil své pochybné kontakty a našel u nich azyl ? Co kdyby přijal jejich způsob života ? A co kdyby přijal za svůj i jejich způsob obživy ?

prostě to v něm buď je - nebo není. Oni vždycky zkoušej, co rodiče vydrží. Kdyby inklinoval k životu v pochybné společnosti, tak odešel z domova daleko dřív, než byl vyhozen. Prostě by ho to táhlo. Jelikož měl dobrý základ, pouze s ním cloumala puberta, tak si "volný a svobodný" život vyzkoušel, zjistil, že není všecko zlato, co se třpytí a taky pochopil, co pro něj rodina dělá. Prostě, někomu musíš napovědět - někoho holt nakopnout.

třeba přepadli feťáci? V dnešní době pro určité lidi není problém někoho přizabít nebo klidně zabít kvůli pár stovkám, které má (možná) v kapse. A existuje spousta dalších rizik. Tohle bych udělat nedokázala, oka bych strachy o dítě nezamhouřila. Představa, že se mu něco stane a já si to budu do smrti vyčítat... Jinak si uvědomuju, že jedině důslednost ve výchově zabírá.

s tou šikanou je to taky velmi těžké, prakticky neřešitelné. ale to je asi na jinou kapitolu i diskuzi. Mám s ní zkušenosti u mého syna na ZŠ první stupeň. Je mi jasné, jak by to dopadlo na tom učňáku. Bylo by velké řešení, kázání, možná by varazili iniciátora, ale hned druhý den by ho nahradil někdo jiný. Navíc by mladej ještě dostal "do držky" za to, že si stěžoval a měl by to ještě horší. Vím, že je to alibismus a grázlům pak prochází všechno, ale věřte mi, že u těch náctiletých to nevyhladíte nikde. Jiná škola (učňák) pomůže možná na chvíli, ale je ideálním kandidátem na šikanu, takže by to přišlo i tam. a už by neměl ani toho kamaráda, který se ho občas zastane.
šikana je to spíše psychická (urážky, posměšky), sem-tam mu napatlají na židli mandarinku nebo křídu, žádné fyzické napadání. Ale vím, žei to dokáže člověka velmi rozhodit. Na druhou stranu musím uznat, že si to dělá trochu sám, protože reaguje okamžitě, vztekle a rozčileně a to ty grázly právě baví.
škola pro postižené - to se mi moc nelíbí, není na tom zase tak špatně, při troše snahy nebude mít problém dodělat tuto a živit se tím, co ho opravdu baví (elektronika).
na něj platí jedině důslednost jako na školáka- otravovat do zblbnutí "máš nachystané věci?, nachystej si je hned ted., proč nepíšeš sešity, z čeho se pak budeš učit?, nauč se tu fyziku, když píšete písemnku, ukaž já tě vyzkouším..., uklid si pokoj, apod. - známe to všichni)
jenom už mě unavuje, že je to pořád dokola a že to dělám téměř jenom já...
ale ještě rok a půl a máme to za sebou

Přeju Ti hodně štěstí a energie, abys to ten rok a půl, i následně, zvládla. Možná kluk časem pochopí, žes to s ním myslela dobře. To víš, pokud někdo reaguje "na první našlápnutí". nemá to lehké, ani kdyby byl zdravý a premiant třídy.
Pak ještě aby sehnal dobrou práci, která ho bude bavit, a máte z poloviny vyhráno. Ten kontakt s postiženými by ale nebyl marný. Třeba o prázdninách, v lázních. Jednak by viděl, co všechno dělají jiní, a mnohem hůř postižení, takže by zjistil, že je na tom vlastně dobře. Také kontakt s děvčaty by mu neuškodil.
Moje neteř pracovala jako fyzioterapeutka v Kladrubech. Převážnou většinu mladých pacientů-vozíčkářů tam tvoří bývalí motorkáři. Vzájemně se hecují k lepším výkonům, a vyměňují si zkušenosti, jak nejlíp nastupovat do auta, složit vozík, přemístit se na postel...atd.
Spousta z nich začíná po létech znovu studovat, učit se jazyky...protože chápou, že jinak ve světě zdravých neobstojí. I tak mají uplatnění těžké.
Takové Janské lázně, kde se léčí nemoci pohybového ústrojí, by byly také dobrou školou života.

to by nesměl na krok z domu. Feťácvi ho můžou přepadnout i vpravý poledne úpři cestě ze školy.

Ty lázně nebo Kladruby to nezní špatně. Jenom ho nějak napojit na ty lidi... on si sám hledá přátele (spíš přítelkyně) po internetu a občas bývají i různě postižení. většinou si s nimi píše, občas se sejdou... Jednu chvíli se "kamarádil" s nevidomou holčinou, chápe spoustu věcí a na druhou stranu jich taky spoustu nechápe. nějak mu uniká praktický život. Ale to asi všem mladým, dokud si na něj nešáhnou...
každopádně děkuji za podporu všem

to jistě může, ale uznej, že sotva dospělej kluk - strávit sám několik nocí v pražském parku je o dost nebezpečnějsí záležitost než běžný život. Zajímalo by mě, jestli by to Inka klidně udělala i s dcerou, kdyby s ní byl stejný problém. To si umím představit ještě míň.

dcerou by podobné problémy neměla. Osmnáctiletá dcera je už dospělá ženská a uvažuje úplně jinak.

Vidno, že máš jen syny :-) Když na to přijde, 18letá dcera není dospělá ženská o nic víc než 18letý syn. Jsou jiné než kluci, ale znám spoustu nezodpovědných a i líných holek a pracovitých zodpovědných kluků. V pohlaví to fakt není :-)

že znám své dítě které 18 let vychovávám (vím co je v něm dobrého a co špatného), vím, že má rád čistotu, dobré jídlo, čisté obečení, že je to hodnej kluk a má mě moc rád, od malička je velmi pracovitý a myslím, že by nepřijal nějaký nekorektní způsob obživy, vím že nemá rád alkohol a vím co jsem do něj za 18 let života vložila, takže jsem si to mohla dovolit risknout. Občas léčba šokem má něco do sebe. Cloumala s ním puberta k neustátí, když jseš sám na dvojitou pubertu po dvou letech a ještě je musíš uživit jako ženská, tak je to náročné.
To co se mu mohlo stát v parku se mu mohlo stát kdykoliv kdyby v tom pokačoval, nepracoval a bydlel doma a já bych to tolerovala. Takže mám pocit, že jsem to v krátkém čase eliminovala na minimum. A hlavně si zkusil, kde jsou mé hranice, kam až může jít a kam už ne.
No a kdyby se už domů nevrátil? Tak co bych tak asi mohla dělat? Byl plnoletý s nedokončeným vzděláním, přece ho nebudu držet doma do 30ti a oprašovat jen aby se mu nic nestalo, aby žil tak já si představuju??? To zcela jistě ne. Zastávám názor, že na výchovu dětí máme 18 let, pak to co jsme zmeškali už nedoženeme. A já mám sama za sebe pocit, že jsem děti vychovala velmi dobře, zodpovědně, že jsem do nich vložila maximum dobrého, a to jak už budou dál žít je jen na jejich rozhodnutí. Pokud s nimi máme kamarádský vztah a oni k nám mají důvěru i nadále, pak se výchova povedla a je to super. A to se mi vydařilo u obou.

"S dcerou by podobné problémy neměla. Osmnáctiletá dcera je už dospělá ženská a uvažuje úplně jinak." (A.p. 18.12. 17:22)
Já už začínám chápat, proč je Alenčin humor tak ceněnej.

se mě dotýká trochu víc než by mi bylo milé.
Inko, tvůj postup byl správný, ale není univerzální. Na jiného (jinou) by třeba nezabral. U tvého syna to byl jen úlet.

S dcerou by podobné problémy neměla. Osmnáctiletá dcera je už dospělá ženská a uvažuje úplně jinak.

Aleno, znám z první ruky živý důkaz toho, jakou velkou kravinu jsi tady plácla. Kéž bys měla pravdu, ale nemáš.

S Janskými lázněmi mám velmi dobré zkušenosti.Dcera se narodila s vroz.vadou další výrazný handicap přišel v předšk.věku.Prodělala několik operací,ve škole ji šikanovali.Puberta byla těžká,tehdy právě odjela do J.Lázní,zvedlo ji to ohromně fyzicky a hlavně psychicky.Nyní studuje na vysoké škole,zvládá hory i vodu,řídí auto i traktor,zvládla dvoje taneční.Nemoc ji velmi posílila je velmi houževnatá nebere svoji nemoc jako křivdu.Nepíši to proto abych se holedbala,váš syn je na tom hůře určitě je více omezený.Kdyby vám na něm nezáleželo nedávala byste si s ním takovou práci.S kluky je to navíc těžší dospívají později,mám 2 dcery a syna tak to vidím.Kdybych mohla dát radu,mně se osvědčilo brát dítě jako zdravé,hodně s ním mluvit o jeho pocitech a přáních,respektovat ho.Přeji hezký den.

každý je jiný a proto jsem mluvila sama za sebe a svého syna, jen jako životní zkušenost, vlastně jsi mě tak nějak také oslovil, když jsi napsal: "Už někdo z vás zkusil sbalit juniorovi kufr a postavit ho spolu s ním přede dveře?" Velice se omlouvám jestli se Tě to nějak dotklo, to jsem opravdu nechtěla. Víš občas člověk jedná také podle toho v jaké je zrovna životní situaci a zda je na to třeba úplně sám, ta moje tenkrát nijak jednoduchá nebyla, občas si říkám, že máme v životě takového naprosto zbytečného stresu a tak občas člověk zareaguje v pudu vlastní sebezáchovy.
Přeju Ti krásné Vánoce a ať se Ti spní nějaké zvláštní přání.

ta je v úplně jiné situaci a hlavně je to dítě jejího partnera. Nevím na jejím místě bych si asi řekla, že dva roky nejsou zas až tak dlouhé a zkusila bych to zvládnout, ovšem za majoritní podpory manžela, určitě bych tedy netrpěla žádné špatné chování vůdči mé osobě a dala bych pár pravidel a přes ty by vlaky nejely. A určitě bych nenechala klukovi nijak ubližovat, to na jeho duši může zanechat hluboké jizvy. No nemá to jednoduché, ale jsou na to dva.