Na to, proč jsme letos vyrazili na dovolenou na Slovensko, existují dva názory. Obecný, rodinou uznávaný, je ten, že je potřeba čas od času se připomenout příbuzenstvu – kvůli soudružnosti a případnému dědictví; druhý názor, který zastávám já, je ten, že krysařík poté, co stačil počůrat všechny myslitelné patníky, popelnice a dětské hračky v našem okolí, potřebuje nové cíle.

      Stejně jako Napoleonovi byla malá Francie, stala se naše víska malou krysaříkovi. 

      Nebudu se rozepisovat o návštěvě zvěrolékaře za účelem "výjezdní doložky" pro krysaříka. Bylo by to příliš bolestné, zvlášť pro mě, který ho držel celou dobu v náručí a prostřednictvím jeho drápků poznal, že krysařík pana doktora opravdu rád nemá a nikdy mít nebude.

      Nebudu ani psát o přepravní bedýnce, kterou jsme si půjčili, vědomi si faktu, že pouze tak smí být ve vozidle zvíře přepravováno.

Avšak teprve při pokusu do ní krysaříka nacpat, jsme pochopili, že to půjde pouze a) za popření několika fyzikálních zákonů a b) svázání krysaříka do kozelce.

Bedýnka byla tudíž spolehlivě jediným místem, kde se krysařík potkat nedal.

      Vyráželi jsme kolem čtvrté hodiny ranní a krysařík byl jediným členem rodiny, který projevoval radost. Občůral všechna čtyři kola (přidal i několik kol u aut sousedů) a nacpal se na  klín k paničce. To je jeho místo. Předníma packama se opře o palubní desku a otočí se na mě: "Vpřed, pilote", říká jeho pohled a mě nezbývá, než "kapitána" uposlechnout. 

Ze svého sedadla smrti se krysařík vzdaluje pouze, když se na sedadle zadním vybalí něco k jídlu. Jinak sedí vpředu a soustředěně pozoruje cestu.

     Jako spolujezdec je (na rozdíl od paničky) klidný, nekritizuje ani rychlost jízdy, ani způsob řazení a brzdění. Rozčilují ho pouze cyklisté, které předjíždíme a chodci na přechodech. To vždy sklopí uši dozadu a začne štěkat dost podivným tahavým štěkotem.

Vzhledem k tomu, že tytéž pazvuky vydává i když ležím na jeho oblíbeném místě na gauči, budou to patrně psí nadávky zvlášť sprosté.