|
 U nás na Valachách je krásně. Tam, kdesi u Vizovic, se to zelení jedna báseň. A teď na konci léta je to ještě lepší, jen si představte - když všechno dozrává, voní a chutná, ó sladce. Na každé mezi, louce, kousku zeleně na vás volá ta nádhera ze stromů: „Pojď utrhni mě, kousni si, ochutnej."
Ale pozor, každý strom je něčí a co si správný Valach vypěstuje, to si taky sní nebo ještě lépe vypálí - i kdyby to měly být jen zakrslé jabka, tvrdé jako „kameň". Ve správném valašském desateru by určitě nechybělo - "neutrhneš sůsedovu trnku". S přibývajícími léty se ve mně probudily geny po místních předcích a když jsem poprvé navštívila naše pole (kousek stráně u hlavní cesty), objevila jsem pro sebe poklad. A to doslova. Stromy plné švestek, větve se nakláněly k zemi pod tou tíhou a mě se hlava zamotala představou, ale ne kompotů, švestkových buchet nebo povidel, ale plných beček... Chodíc kolem ještě nedozrálého voňavého vlastnictví jsem kontrolovala, kdy to bude na posbírání, jestli to dost teče a kolik by toho mohlo být. Minulý týden jsme nasbírali celou bečku - zatím. Manžel třepal a já a tři totálně otrávené děti, jsme ohnuli záda kmitali, aby ani jedna švestička nepřišla nazmar. Bečka zaujala místo v dobře zamčené dílně, aby chudinka nemrzla. Je o ni dobře postaráno a zakrátko jí tam - doufám - šoupneme i další, aby měla společnost.
Děti se už teď hrozí, kdy je zase vyženeme „do pola". Nic otravnějšího jsme jim na konec prázdnin opravdu připravit nemohli. Na druhou stranu to rodinu tuží a člověk se občas dozví i něco zajímavého. Například moje sedmiletá dcera mi při jedné z chvil, kdy jsme se octly osamělé nad kýblem, zanotovala písničku, kterou ji naučila kamarádka na táboře. Pamatuji si jen konec: "Harry Potter za rohem šu*á se tam s Malfojem". Čelist mi spadla až na prsa, když jsem se vzpamatovala, stál u nás můj manžel, který taky něco zaslechl a ptal se holčičky, jestli ví co znamená slovo "šu*at". Nevinně se usmála a řekla, že ví. Oba jsme napjatě čekali. Prý líbat, řekla tajemně a odkráčela se o říkanku podělit se svým o rok mladším bratrem. Taky jsme našli několik hřibů, velkých jako kolo od menšího auta. Tak pět kilo toho bylo. Už jsem se viděla u voňavé omáčky nebo polívky. Když jsme to dotáhli domů a nad atlasem zkoumali, který že to bude hřib, jestli siný nebo jaký, uždibla jsem si kousek a bylo jasné. Hořký. Skončily všechny v kompostu. 
Ještě bych chtěla dodat, že slivovici nepiju. Nechutná mi, zvedá se mi po ní žaludek, ale tak nějak patří k dobrému místnímu koloritu mít doma "tu svoji domácí" a když někdo nemá trnečky, švestičky, slívy, kadlátky - nebo jak chcete, tak má určitě někoho, kdo mu nějaký ten litřík za pár stovek prodá. Není nic horšího, než si slivovici kupovat v obchodě. To je fakt podúroveň. A největší místní frajeři si to doma i vypálí, aneb: na Výpusti v každém domku pálija tam samohonku ale to už bych prozradila moc. Jak říkám: u nás na Valachách je fakt moc krásně... Paula
|
