O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

ARCHIV - AMERICKÉ ZAČÁTKY - I. PDF Tisk E-mail
Pondělí, 11 srpen 2008

Než začnu psát o tom, jaké to je, stát najednou v cizí zemi, rád bych předeslal jedno upozornění: žádném případě nechci kritizovat ani hanět tuhle zemi, kam nás nikdo nezval a která nás přijala. Byla to občas dlouhá řada nedorozumění a náhod, která nás provázela. A taky smůly, protože jak víte, štěstí a náhoda hraje v životě tu největší roli.

 

 

 

 

 

 

     Nehaním a nikdy nebudu hanět Ameriku, tak jako nikdy nebudu špinit a plivat na  krásnou zemičku ve středu Evropy, kde jsme se narodili a kde, navzdory všemu co přišlo pak, je náš domov. Spíš se budu snažit popsat všechno, jak to postupně přicházelo - snad s trochou hořkosti, nevím. Přece jen jsou to zážitky, které se nás bezprostředně dotýkaly a opravdu nebyly snadné. Vždyť "Život je jen náhoda", jak zpívali V&W... A jen náhoda rozhodla, že jsme se narodili zrovna těmhle lidem v tomhle místě a čase. S trochou štěstí jsme se mohli narodit milionářům. Anebo třebas nesmírným chudákům v Africe. Jen náhoda rozhodla, že jsme museli z Čech odejít, nejsem hrdina jako jiní.

 

     Ovšem - přiznávám, že kdybych a) věděl, co nás čeká, případně za b) věděl, co se za pár let stane s komunismem, nechal jsem se radši zavřít, než abych přijal nabízené pasy. Asi. Možná. Nevím a nikdy se to nedovím. Ale o tom nechci a nebudu psát, to bych si stěžoval, a to rozhodně nechci. Přeskočím i dvouměsíční pobyt v Jugoslávii, přeskočím desetiměsíční dovolenou pod péčí Traiskirchenu a stojíme tedy už na letišti v Boise, Idaho. 

 

 

 

     Po příjezdu, vlastně po příletu, se o nás postarali, to ano. Z letiště nás odvezli kamsi do města. Když nás pak někam zavedli, mysleli jsme, že jsou to kanceláře. A když jsme se dověděli, že to je náš byt, celkem hezky zařízený, byť jen nejnutnějším, obrečeli jsme to.

 

Doslova.

 

      Byly tam ještě dvě ložnice, o patro výš - to jsme pochopitelně nevěděli. Možná nám to řekli, ale nerozuměli jsme. Já se sice anglicky doma učil, z učebnice pro samouky, a dovedl jsem se na leccos zeptat, bohužel, odpovědi Američanů jsem rozuměl jen zřídkakdy.

 

 

 


     Konečně se tedy budem starat sami o sebe, nebudeme žít z dobrodiní úřadů. Dostali jsme i nějaké peníze, poukázky na jídlo a průkazku na autobus. Řekli nám, kam máme chodit na angličtinu, kde nakupovat. Přijeli jsme v červenci, uprostřed žhavého léta, kdy bylo v poledne venku mezi 40 - 50° Celsia. Vzpomínám, že jsme tedy vyrazili na nákup; pochopitelně pěšky, auta nemaje. Netušili jsme, že supermarket má otevřeno do půlnoci, a že je lepší jít nakupovat v noci, kdy už i asfalt na silnici trochu vychladne. 


     Všechno kolem nás bylo jiné než v naší staré dobré Evropě, nejhorší ze všeho byly ty hory nad městem. Ty jsou totiž zelené jen zjara a to jsme tu ještě nebyli. Pak tráva uschne a až do zimy jsou zářivě žluté. Odporný pohled pro našince, který americkou poušť nikdy neviděl. Co nám bylo platné ujišťování, že za těmi horami není pokračování téhle pouště, ale hory a opravdové lesy, které se táhnou až do Kanady - když jsme se tam nemohli dostat. Měli jsme sice průkazku na autobus, ale nikam jsme nejezdili, protože jsme nevěděli kam...

 

 

 

 

 (malá projížďka městem)

 

 


      Ve škole, při výuce angličtiny, jsme měli několikrát přednášku o jedovatých hadech a jiných potvorách, co tu žijí. Vyděsilo nás to tak, že jsme před spaním prohlíželi doma každý kout, jestli nám tam nevlezli ti obávaní jedovatí hadi. Co bychom dělali, kdyby vlezli, nevíme. Rozhlíželi jsme se proto ostražitě všude, v parku i na parkovišti supermarketu.

 

     Dověděli jsme se, že tady žijí čtyři druhy strašně jedovatých hadů, pátý je vůbec nejhorší, lidi přímo vyhledávající, vodní had mokasin. Ano, přátelé, to vše je pravda, ale pro celé Spojené Státy; tady v Idahu žije jen chřestýš a toho jsem ještě za celá ta dlouhá léta neviděl; tedy ne, že by mi to chybělo...

 

     Ten strašlivý vodní had tady u nás není vůbec, zdejší voda je pro něj studená. To jsem ale tehdy nevěděl, když jsem stál odvážně ponořen - až po kotníky - do řeky a maličké rybičky mi začaly oďubávat paty. Já vám z toho měl málem smrt, žere mně jedovatej had!

 

Michal, Boise

 

 

 

 

Komentáře (10)add feed
krásně : vusha
napsáno, prosím, pokračuj ve vyprávění smilies/smiley.gif
srpen 12, 2008 07:28
Tak tohle bude zajímavé. : wendy
I když jsem procourala už kus světa, do Ameriky mě to nějak netáhlo, stále bylo něco přednějšího. Ale proč to sem píšu - když jsem se zadívala na to první ilustrační foto, dostala jsem chuť se zařadit do toho proudu vozidel a jet až pod ty hory. Toulavé boty na mě sedly, naprosto neodolatelně...
srpen 12, 2008 08:04
Zelená... : Sandokan
Tedy ta AMERIKA musí být báječná země! Na všech semaforech svítí jen a jen zelená! A když se třeba náhodou objeví černá, tak se stejně vesele drandí dál... Nekecali, je to opravdu země neomezených možností.
srpen 12, 2008 09:01
Piš Michale, : ivanka
moc se mi to líbí, mohu si dovolit otázku? Kolik vám bylo?
Měli jste děti?
srpen 12, 2008 11:09
jiná země, jiná příroda : Lidka
obdivuju ty, kteří se dovedou urvat, a zapustit svoje kořeny někde jinde. Nemyslím nějaké ty dobrodruhy, vím, že jste určitě měli pádné důvody, ale sama jsem kdysi uvažovala, jestli bych to dokázala.
Jenže - i kdybych dokázala odjet z míst, kde jsem žila, nedokázala jsem odejet od těch "mizerných příbuzných", od lidí, co jsem s nimi vyrůstala.
Teprve později - když už bylo pozdě - mi došlo, že jim na mně zas až tolik nezáleželo, že to já jsem si namlouvala něco, co jsem neměla.
Tak piš, jsem moc zvědavá, jak to bylo dál!
srpen 12, 2008 12:03
Tak musím odpovědět : Michal
na otázky.
Bylo mi tenkrát 39, manželce Aničce 34, synovi Péťovi 5.
Pokud jde o semafory, na těch hlavních ulicích, teda avenue, bulvár či jak se to vše jmenuje, je nastavená zelená vlna, která, když dodržíte povolenou rychlost, opravdu funguje.
No a s červenou je to jako doma, když padne oranžová, dupni na plyn. A když stačím vjet do křižovatky než padne červená, je to pořád ještě v pořádku. Příčný směr má zpoždění, teoreticky se nemůže nic stát.
A jinak, jak je psáno výše, kdybych jen trošilinku tušil co nás čeká, nechal jsem se radši zavřít. Jak historie ukázala, stejně by to nebylo nadlouho.
srpen 12, 2008 23:43
byl jsem : kolemjdoucí
Co se dopravy týká, nejvíc mne zaujaly křižovatky, kde je ze všech čtyřech směrů stopka. Všichni musí zastavit a pak se rozjíždějí v pořadí, jak kdo přijel. Nějak si to neumím představit u nás. Vyhovuje mi povolené odbočení do prava na červenou, ale nevím, jestli to platí ve všech státech.
srpen 14, 2008 07:40
já Vás děsně moc obdiviju, : Inka
nikdy jsem netoužila odejít z Čech, ani vdát se za cizince, nedokázala jsem si ani představit žít v jiné zemi, ale odříkaného chleba asi největší krajíc, zamilovala jsem se a vdala se podruhé za bretonce, ve Francii a v Bretani jsem po dobu co jsme spolu chodili byla hodněkrát, ale když si vzpomenu jak jsem tam jela před sedmi lety dobrovolně se vdát a zůstat tam i žít natrvalo ...jela jela jsem 20 hodin autobusem a celou cestu jsem brečela, myslela jsem si, že mi to utrhne strdce. A to jsem byla jen 1500 km od domova a domů jsem se mohla kdykoliv vrátit. Tam jsem nebyla v žádném lágru, ale v rodině a jako v bavlnce a bretonci jsou velice družní a milý a přijmou Vás mezi sebe bez jakéhokoliv problému (ne tak jako ve Skotsku), pomáhají Vám nekoukají na Vás zvrchu (třeba jako v Německu).... Vidíte okolo sebe tu historii té země jako u nás v Čechách, mají výborná vína a ještě lepší sýry....
Jak já jsem ráda, že zase žiju v zpátky v Čechách i přestože do Francie a zvlášť do Bretaně jezdím ráda, dovolá mi tam úplně stačí.
srpen 15, 2008 12:08
Kolemjdouci: : Cesky
neplati to ve vsech statech, ale uz jsem zapomnela kde jo a kde ne...
Michale, taky jsem si nikdy tak uplne nezvykla na ty holy kopce... kde nic tu nic, ani kousek zelenyho. I kdyz mi tu spousta lidi vysvetluje, jak je poust krasna, ja chci les.
V kterym roce jste sem dorazili?
srpen 15, 2008 19:39
velika zeme : Mikin
Na velke zemi je krasne to, ze si muzete vybrat. Jak v Kanade tak v USA najdete vsechno - destny prales, poust i tundru. Ledni medvedy. rosomaky i chrestyse. Jen za nimi musite cestovat.
Ja bych uz nemenil.
srpen 16, 2008 08:29
Napsat nový komentář

    Upozornění: Redakce si vyhrazuje právo mazat příspěvky nevhodné, vulgární a obsahující neplacenou reklamu

quote
bold
italicize
underline
strike
url
image
quote
quote
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley


Tyto znaky opište


busy
 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]