Není to zas až tak dlouhá doba, co jsme si tu psali a četli o domácím násilí. O tom, jak zrůdné psychické prostředí přetváří mysl obětí, které si pak na sebe berou všechnu vinu světa, vědí stoprocentně, že právě ony jsou za všechno zodpovědné.. K jednomu z těch článků právě přibyl komentář. Z jeho slov na mne zavanula těžká beznaděj....
Domácí násilí? ano, pořád v tom jedu, čas mi přitom utíká, a já už ani nevím, kdo jsem a co chci. Ztratila jsem vlastní názor. Už se ani neumím pořádně naštvat. Ale nechci se úplně vzdát ,a tak zkouším všechno možné. Víte, domácí násilí je hlavně o psychice, jako například teď, když vás někdo přesvědčuje, jak jste neschopná a úplně blbá.. jako třeba právě teď on mě, tak je hodně těžký si věřit a třeba jen dopsat tento příspěvek. Holkám, co v tom taky jedou, bych chtěla říct, že by se neměly vzdávat se, věřit si víc, nenechat se zlomit, psát si deník... a třeba do něho pak sprostě nadávat, lhát mu, podvádět ho, nesvěřovat se mu, nevěřit mu, nic už - vůbec nic už neřešit, nebýt dokonalá, umět přiznat svoji neschopnost a nesnažit se mu za každou cenu zavděčit. Já? Co můžu já? Když v žádném případě nechci jít s dětmi na ulici? Tak čekám, až odejde, což doufejme udělá, až bude nespokojenej. A tak se učím být neposlušná. Ale nevím, jak to dopadne. Prosím vás, držte mi palce... Sisina
|