Není to tak dávno, co jsem napsala článek plný poezie o tom, jak na mé okno přilétají ptáčci všech druhů, velikostí a barev, zobou, co jsem jim nasypala a poskytují mi lepší program než Nova, Prima, ČT1, 2 a všechny ostatní tv dohromady. No a čas oponou trhnul a nastalo jaro.
Dlouho se nějak nemohlo rozhodnout, pořád to bylo takové to "jo" a "ne" - chvíli teplo, chvíli mráz, chvíli sníh, chvíli déšť.... ale teď už je jasno - jaro je konečně tady! Na cestě z práce a do práce z okna aubusu vidím, jak se krajina v kaňonu Vltavy mění každým dnem. Co dnem - hodinou! - a k lepšímu. Všechno kvete jak o život a člověk nechápe, jak to, že si dřív nevšiml, že zelená má tolik odstínů. 
Jako naschvál mě postihl zánět dutin. Takže poléhávám, dusím se, chrchlám, sypu do sebe prášky, obkládám se obklady, piju čaje a poctivě platím poplatky jak lékaři tak lékárnám (které - podle mě - vydělávaly už tak dost). Občas se vybičuju k tomu, abych vykonala něco domácích prací, na které normálně - jsem-li v procesu - nemám ani energii, ani čas. Tak jsem se rozhodla vyprat deku Fifince (Fifinka je fenka, kříženeček velice prokřížený - německého ovčáka). Ta deka je dokonce památná. Dostala jsem ji v r. 1987, když jsem si brala svého druhého muže, od svých kolegyň z banky, jako svatební dar. Takže má holka odslouženo (ta deka), ale pořád je dobrá, i když nic moc representábl. Ale Fifince se na ní spí dobře. Tak jsem deku vyprala a hodila ji na balkon přes žbrlení, aby uschla - a najednou koukám - ze všech stran přilétají ptáčci: vrabci, kosáci, sýkorky, pěnkavy a jiní, a škubou z té deky chloupky. Když už vypadají jako miniatruní ptačí dědové Mrázové (nebo Svatí Klausové - jak chcete), odlétají budovat hnízdečka. Nebe je modré, slunce svítí a ptáci - sobota nesobota - pracují jak diví. Tak jim deku na balkoně nechám. Kde by taky co jiného sháněli. Fifinka nakonec stejně spí v křesle. Je to pohled pro bohy!!! Vypla jsem tv - přestože dávali Wolfův revír a já se těšila, co zas vyvede komisařova pubertální dcera Verena - tohle je daleko lepší. Je jaro, ptáčci budují hnízda. Představte si, všechna ta ptáčátka, co se pak vyklubou, budou mít v hnízdečku měkkounké chloupky, vonící po prášku na praní, aviváži a taky trochu po naší Fifince - neboť její vůně přebije všechno. Kočky zírají, kočka jménem Kočanská se již několikrát pokusila prorazit okno hlavičkou a teď si dává pribináček, aby zahnala deprese, kočka jménem Prdlouška leží přitisknuta k parapetu, oči jí svítí a tiše si pro sebe pomlaskává "ťaťaťaťa" - nebo možná "pťakpťakpťakpťak" - je to nádhera. Slunce svítí, vzduch voní, nebe - to vidíte - a díky tomu, že jsem jim v zimě nedala zahynouti, odměňují se mi ptáci tím, že mě zbaví staré deky - a to ještě eko-bio způsobem. Teď do mě vjela energie - tak půjdu do kuchyně a umyju nádobí - jarem - je snad jaro - nebo ne? Jak říkám - sypejte ptáčkům! Nikdy nevíte, jak vám to vrátí... Alena Puntíkovaná
|