 Když někdo týrá zvíře, tak je mi v prvé řadě líto zvířete a v druhé řadě bych onoho tyrana zadupala do země. S lidmi je to jiné - když se stane zločin, který se má smysluplně a v souladu se zákonem vyřešit, nejde do toho vkládat emoce. Jímavé americké filmy o tom, jak se policista vrhá na zvrhlíka, který znásilnil dítě a dává mu co proto, sice mnoha lidem lahodí, nicméně v praxi je to nepoužitelné. Jednak je to regulérní zneužití pravomoci
veřejného činitele a jednak se ten, s kterým emoce cloumají, daleko nedostane.
Takové věci je třeba přijímat s chladnou hlavou.
Ale to jen na okraj, chci vám povědět o svém
zvířátku. Chovám totiž potkana - vlastně potkanici, holčičku.
Jak jsem k ní přišla? Jeden pán, kterému jsem docela pomohla (nebudu říkat
jak, protože to není důležité) se mi chtěl za každou cenu nějak odvděčit.
Skoro nic neměl - a měl moc rád zvířata. Na psy neměl prostor ani peníze a
tak choval potkany. Protože ovšem ze zásady žádné úplatky ani odměny v podobě
alkoholu a nevím čeho ještě, nikdy neberu, přinesl mi nádherný dárek -
když se narodily jeho potkanici potkáňátka, donesl mi vybrat z pěti krásných
myšinek.
Čtyři byly černobíle skvrnité, ale jedna byla
celá černá. A nerejdila v té krabici jako všechny ostatní, ale seděla v
klidu a koukala na mě. To bude filozof a myslitel! (zaradovala jsem se jako F.
Ringo Čech, když si šel vybírat svého dobrmana.
Když jsem posléze vzala myslitele do ruky,
viděla jsem, že je to vlastně myslitelka... A myslitelka mi hned zalezla do
rukávu, usalašila se tam a odmítala i přes mé snažné prosby tento prostor
opustit. Bylo jasné, že my dvě jsme se hledaly, až jsme se našly. Tak jsem
přišla k své myšince...
Když přijdu z práce, dám si ji na klín a
chovám ji, a ona přivírá blahem očička a přestane hýbat čumáčkem i fousama, a
je na ní vidět, jak se jí to strašně líbí... a já jí drbu za ouškama, nebo
koukáme spolu na televizi a ona buď usne, nebo se myje, sedí mi na rameni, a
jak se vehementně olizuje, tak mi občas blízne na ucho... Nebo okusuje piškot a
drobí mi ho do klína. A já se vůbec nezlobím.
Kdyby jí chtěl někdo ublížit, asi bych mu
usekla mačetou hlavu :-))). A točí mě, když mi někdo říká, že je to hnusná
velká myš s olysalým ocasem. Žijeme spolu v symbióze - to zvíře si nechá
ode mne líbit absolutně všechno. Já od něj taky. Jsem prostě součást její
smečky, a myslím, že ne vůdce, ale rovnocenný partner.
Naše smečka má totiž jen dva členy. Na
ostatní obyvatele domácnosti svorně kašleme a do smečky je nebereme. Život s
tvorem, kterým ostatní opovrhují a ohrnují nad ním nos, je prostě skvělý. Tvor
má olysalý ocas, velké bílé tlapky, žluté zuby, dámy při jeho spatření vyděšeně
piští a pánové se otřásají odporem.
Jmenuje se Dafné. Moje Dafné.
Miki
|
