O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

TO VÁM BYL PRIMA TÁBOR... II. PDF Tisk E-mail
Středa, 28 březen 2007

 Na mysl mi přišla doba před více jak desíti léty, kdy jsem jako čerstvě rozvedená, s dvěma malýma cácorkama,  pomáhala v nově založeném oddílu. Bylo to velice prima, sešla se tam tlupa dětiček přibližně ve věku starší dcerky – okolo 10 let. Tenhle oddíl založil jeden ztřeštěný nadšenec s manželkou.

 

     

     Mimochodem, oddíl skvěle funguje a vychovává další generace „zálesáků“ dodnes. 

 

     Zpočátku byly dětičky pro samostatný život v oddíle přece jen malé a potřebovaly i „maminčino“ vedení, čehož jsme se s chutí s manželkou vedoucího ujaly. Byly jsme takové kvočny, které obstarávaly zázemí a Ivan, co by správný chlap, vymýšlel hry, bojovky a další aktivity. Vše bylo dokonalé a naprosto mi vyhovovalo. Opravdu – báječná symbióza pro všechny. Avšak za necelé dva roky fungování oddílu vedoucí usoudil, že dětičky nejsou už těma malýma kuřátkama, které potřebují vodění za ručičku, a takhle si oddílový život opravdu nepředstavuje a že nastolí razantní změnu.

 

     Samozřejmě - nám kvočnám to nějak opomenul sdělit, a alespoň trochu nás na to připravit….  Stalo se to během jedné výpravy na Meleček, což je srub mimo civilizaci s opravdu „zálesackými“ podmínkami – bez elektřiny, suché latríny venku, s lávkou přes potok, pitná voda ze studny vzdálené cca 50 metrů od základny.   Na tohle zázemí jsme byli všichni zvyklí, ne již na situaci, že jednotlivé družiny (čtyři)  budou naprosto samostatně fungovat. Dříve to fungovalo totiž tak, že v kuchyni jsem vládla se Zdenkou já a dětičky měly služby, ve kterých se střídaly a my na vše dohlížely.     

 

     Najednou změna – 4 kotlíky, sekyrka,  jídlo ne společné na oddíl, ale na družinu, za kterou odpovídal rádce - tenkráte sotva dvanáctiletý - v očích nás kvočen „prcek“. Když jsem se zeptala, jak budou fungovat, s ledovým klidem mi Ivan sdělil, že co plaším, ohniště si děti nachystají, dříví nasbírají, o oheň postarají a oběd připraví. Co si sami uvaří, to si taky sní... Hlady že tady nikdo jistě neumře a  naším cílem je koukat, aby nedělaly lumpačiny a se sekyrkou neběhaly po lese či neroznesly oharky z ohniště a nechtěly zapálit okolní les. Samozřejmě - kromě připraveného programu se spoustou her a bojovek. Nějak jsem to neuměla rozdýchat…    

  

 

     Přišlo mi to jako příliš zodpovědnosti pro tak malé děti. Opravdu jsem si neuměla představit, že takhle by to mohlo fungovat, aniž by bylo nějaké vypíchlé oko, rozseklý palec  či popálená končetina. V lepším případě roztrhané, hladové a špinavé děti vrátíme rodičům, kteří je už nikdy na podobné výpravy nebudou chtít pustit. Nějak jsem situaci neustála, popadla mladší dcerku  s tím, že v takhle nelidských podmínkách to své miminko nenechám, zeptala se Ivana zda je má přítomnost nutná, protože mám nějaké bolení břicha (mimochodem tomu tak opravdu bylo – klasický psychosomatický problém) a po jeho svolení pelášila dlouhou lesní cestou domů.  V teple domova jsem pak spřádala téměř katastrofické scénáře, jak to tam zanechaná dítka zvládnou. Byla jsem přesvědčena, že pokud dorazí domů, tak budou v lepším případě jen vyhládlí, zničení a otrávení… a jaké překvapení. Po návratu dcerky ji v očičkách svítily jiskřičky radosti – takhle úžasnou výpravu ještě nezažila!! Bylo to fantastické, naučila se toooolika novým věcem a báječně chutnalo jídlo, které si sami připravili  v kotlíku na ohništi… Díky tomuto mi došlo, že oddíl dospěl do své další etapy, kdy dětičky zodpovídají sami za sebe a dospělí jsou kamarádi, kteří jen dohlížejí, aby dané mantinely byly dodržovány. A pokud budu chtít dále fungovat i já v oddíle, musím změnit svůj pohled na jeho život.     

   

 

     Nebylo to jednoduché, ale myslím, že jsem to celkem úspěšně zvládla. Jakmile ale další generace  mlaďochů dospěla, ráda jsem jim uvolnila místo. Teď se jen s chutí přijdu (jako návštěva) podívat na tábor nebo nějakou akci, kam jsem pozvána. Je báječné vidět, jak za uplynulých deset let z dětiček vyrostli dospělí lidé, kteří si i v dnešní době rádi hrají, tuto hravost předávají mladším a jsou odpovědni za sebe, druhé i své činy.  

 

 

Lydie P.               

 

Komentáře (2)add feed
to je snad zaručený průběh (u matek), : Lilly
že tábory odnášej na zdraví. Vzpomínám, jak jednou celé tři neděle byla zima, pršelo a já doma manželovi ječela, že musíme pro děti zajet, že mi tam umřou, nastydnou a vůbec!
Odmítnul, tak jsem ho potrestala: sotva usnul, otevřela jsem v ložnici okna dokořán. Já ti dám, pacholku, dětičky spěj pod plachtou a ty se budeš vyhřejvat v prachovejch peřinách?!?!?
Asi po týdnu podlehl a nachcípanej mě tam odvezl. Dětičky sice byly zahnívající a mírně proplesnivělé, ale zdravím přímo kypěly, vůbec sem jim nechyběla (jo, dlabanec navíc okamžitě spocívaly) a nějaké to převlíkání atd.? - raději mě vylifrovaly zpátky domů... Když je tenkrát přivezly, já se k nim ani moc nechtěla hlásit, protože kufry měly snad desetikolovej krunýř bahna... dětičky snad o pět deka míŘ...
březen 28, 2007 13:50
... : Ivanka
Když se tábor vyvedl, tak to bylo opravdu fajn. Jezdila jsem s bráškou, každý tam měl jinou partu a bylo to fajn. Taky jsme stříleli ze vzduchovek, na to vzpomínám!
březen 28, 2007 23:44
Napsat nový komentář

    Upozornění: Redakce si vyhrazuje právo mazat příspěvky nevhodné, vulgární a obsahující neplacenou reklamu

quote
bold
italicize
underline
strike
url
image
quote
quote
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley


Tyto znaky opište


busy
 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]