 Ne, nebudu to psát coby pes, jak by snad někoho napadlo, ale opravdu jen za sebe. U nás totiž už dávno je páníčkem můj čtvernožec. A kdo má psa či kočku, zvířecí kamarády, které miluje jen pro to, že s ním žijí a zpříjemňují mu i nejšedivější dny, ten mi zcela jistě porozumí. Nechci se holedbat tím, že už mu umím dávat pac, že jdu, kam jeho čumák zavelí, případně (což je fakt a nestydím se za to), že vařím hlavně jen to, co může i on. Ale ráda bych vám sdělila rozmarný zážitek mé uplynulé noci... Dostala jsem jednou od syna kus báječného jehněčího. Nebylo to však pro
mne, ale pro Kayouka, protože to bylo maso takzvaně výsekové. Tak jsem ho
nakrájela na kousky úměrně jeho jednorázové spotřebě a mimo jeden dala vše do
mrazáku. Postupem času jsem občas některý kousek vyndala, nechala
rozmrazit a předložila.
Když jsem totéž udělala včera ráno, s tím, že bude mít
lahodný flákanec k obědu, poslal mne pak v poledne s masem drahoušek do
háje; čuchnul a odkráčel středem.
Tedy, já taky zrovna nejásala, ale nejsem pes, takže u
mne byl pádný důvod, proč mi ono maso nevonělo, protože fakt smrdělo. Proto
jsem ho po chvíli sebrala, zabalila do igeliťáku a dala do ledničky. Večerní
špacír jsem svému chlupatci chtěla zpříjemnit tímto masem - že to vezmu ven a
drahoušek to sbodne někde na trávě. Ale chyba lávky i moje: zase jen čuch,
trapnej pohled vzhůru a odběhl se bavit se zdejším zaječím osazenstvem. Na
kopečku proti našemu domu jich bydlí cca pět kousků a jsou neskutečně oprsklí.
Když tedy onou pochoutkou Kayo opovrhl, tak jsem se
docela naštvala, opatrně to vzala za krajíček, a odnesla dozadu za plot
zdejšího tenisového kurtu, kde se vyskytují právě jen ti zajíci, připadně
ježci. A řekla si, že třeba to do rána zmizí v útrobách nějakého jiného psiska,
že by to přeci byla škoda (maso bylo dobré, nic mu nebylo, jen holt skopové,
no). Po další půlhodince jsme odkráčeli k domovu, já se uložila na kanape
k Netflixu a sledovala superchlápka komisaře Montalbana, jak na té své nádherné
Sicilii udržuje klid a pořádek.  Pak už jen cvak, všechno vypnout, zhasnout a spíme ...Bylo
půl třetí ráno, když drahoušek přišel k mé posteli a lehounkym kňourem mne
vzbudil. Podívala jsem se dolů, stál tam jak chlupatý andělíček a s absolutně
nevinným ksichtejčkem mi oznamoval: "hele, babo, vstávej, protože já fakt
a nutně potřebuju."
Ne není rozmazlený, ani zpovykaný, za dlouhá naše
společná léta mne takhle vzbudil jen párkrát, takže mu vždy vyhovím. A venku
pak vždy dokáže, že to nebylo jen pro flanc.
Jen to zimní oblíkání kdyby být nemuselo ...
Po vykonání toho hlavního, občůrání několika
nejbližších stromů a keřů, se ke mně vrátil, koukl mi do očí a pak jen blesknul
tím svým pidizadkem a frrrr - letěl k onomu tenisovému kurtu, přeletěl ho a už
měl v tlamě to "odložené masisko".
Vzhledem k současným teplotám bylo jasné, že tam bylo
opravdu jen odloženo jako do lednice - hovělo si v trávě a čekalo na správného
strávníka.
Byl to pohled pro bohy, když jsem sledovala svého čokla, jak nejprve
s trochou strachu v očích maso kouše (nesmí totiž venku nic žrát, bojím,
bojím), ale když viděl, že "smí", tak si to skutečně vychutnával... Zvolna a s požitkem to spocíval, pak jsme ještě udělali menší okruh zdejším
parkem - a zase zapadli oba do svých snů. Tedy, já do své postele, on na kanape
v obýváku, kam chodí spát, když fouká vítr - když píská, hučí a zpívá meluzina...
Mj. snášejí vaši psi meluzinu?
Ten můj se klepe jak vibrátor, strachy zcela bez sebe.
Jéje, než já přišla na to, co se to vlastně děje... Pak to vyřešil sám, takže
ve zvláště větrné dny spí v obýváku, kde jsou okna neotevírací, respektive jen
taková zasklená stěna. Takže vítr zpívá jen u mně, v ložnici. Já s meluzínou
kamarádím, takže mně neva... Dejte vědět, dík ... d@niela
|
