Opravdu, jsem moc a
děsně a strašně a neskutečně RÁDA, jak se situace na kudle zlepšuje. Měla jsem radost z komentářů pod psím článkem Nikoly Bornové, kde nejen, že se
nepropíralo její politické zaměření, ani současná situace
rusko-ukrajinské války, natož naši politici. Ale výhradně tam jsou názory lidí,
kteří psy mají, a se soužitím s nimi i osobní (a nejen krátkodobou)
zkušenost. Hodně jsem se z toho také dozvěděla a je to bezva. K tomu ostatně komentáře jsou,
není-liž pravda?
Zároveň bych
chtěla oslovit nejen Lenku1, ale především majitelky a majitele podobných
„živočichů“, jako je ten, co se mnou žije. 
Jo, oficiálně je to pes, podle
obecného povědomí kříženec, a věřím tomu, co jsem
slyšela, a o čem nehodlám pochybovat: úlet náhodné lásky slečny bišonkové a
šarmantního pana toy-čivaváka. Chtěla jsem pidipsa, kterého můžu mít
všude, kam se vrtnu, pochopitelně mimo nemocnice a patologie. Zatím se mnou
chodí, jezdí i lítá opravdu všude, tedy i po doktorech.
Díky němu, a to
skutečně, nachodím denně minimálně 5 km za každého počasí. Což by bez
jeho přítomnosti vskutku nehrozilo, ani omylem.
Rovněž díky němu jsem
začala podstatně zdravěji jíst. Máme totiž částečně společnou stravu. Tedy
nic smaženého, pečeného, nic na cibuli ani na česneku, koření přidávám jen
sobě. Převážně vařenou zeleninu, semotamo rýži, brambory. A ovoce. Haldu. To máme rádi
oba. Já, protože trpím jakousi zvláštní sinusoidou (tzn. úspěšně hubnu,
abych po určité době zas úspěšně příbrala), která nebere konce, se snažím jíst i ta nedávno tu zmiňovaná
jablka.
A nabízím vám všem způsob, jak je do sebe dokonce s lahodou dostat:

Jednoduše: jsou nastrouhaná
na teninké plátky
Na tomto velkém
talíři je - věřte-nevěřte – jedno jablko…
Můj drahý není pes luxovací, takž těch pár
granulek, které má přes den v misce, si úklidně srovnává a jí dle potřeby (na den
má maximálně obsah dvou víček od malé skleničky). Jinak jí syrové kuřecí skelety, krky,
žaludky, případně odřezky od masa; když něco uvařím, dostane příděl úměrný jeho postavě. Jíme tedy víceméně stejně: zeleninu, ovoce,
jogurty, minimálně maso. Přiznávám, že na granule jsem si ještě nezvykla.
Náš vzájemný
vztah je na bázi kamarádského soužití: svou vůli mu nevnucuju, ale náš
běžný den má své zažité rituály. Oznámím, že jdeme ven, on si přinese obojek,
já se taky obléknu a jdem. Vzhledem k tomu, že naše procházky nemají moc
velkou variabilitu, tak jdeme oba „na volno“. Já si občas cestou pokrafnu s kamarádkami,
a on se zdržuje poblíž. Nehlídám ho já, hlídá si on mne. Pokud potřebuju
jít jinam či jinak, stačí říct. Za kus sušeného žvance z kapsy vždycky
přijde. Je-li to nutné, počká, až mu dám vodítko. Vůči lidem všeho druhu je
snašenlivý, případně blažený za jakékoliv podrbání. Nic však od nikoho nevezme
(to je jeho osobní vůle, to jsem ho neučila).
Jediný, a to
veliký problém nastal, když ho před lety začaly trápit místní háravky. Ne, nevrhal se na
ně, ani nemohl, šel spořádaně vedle mne. Na vodítku. Jenže tady, kde bydlíme, a
v parku, kam chodíme, se promenuje kvantum těchto psích slečen, a v tom
případném období, jsou zdejší psí
pánové chudáci.
Já v tomhle
byla nepoučená, takže když jsem ho po několikáté vedla domů téměř
bezdechého, s vytřeštěným zrakem a srdíčkem, které se mohlo uklepat, jsem
ho jednou v zoufalství odnesla k veterináři, neboť jsem byla jistá,
že má minimálně infarkt.
Ano, dost možná
jsem to tu psala. Pan psí doktor, když se vychechtal a uklidnil, mu doporučil
odstranění toho zbytečného, co v životě stejně nepoužije a co mu tyhle potíže
způsobuje. A bylo to. Kupodivu je stále stejný, jen ho ty holky tak moc
neberou. Ano, občas choutky má, rád by si hupsnul (a někdy i hupsne), ale
vzhledem k tomu, že je místně známý a všichni vědí, že není nebezpečný,
tak to nikdo neřeší. Nakonec jsem zjistila, že většina jeho psích kolegů je na
tom stejně, takže na zdejších zelených pláních se všichni svobodně prohánějí, majitelé
si pokrafou a pohoda je vůkol.
To je jen malý
přípodotek k tomu, že mimo psů, kteří jsou vychováváni a cvičeni k poslušnosti,
kteří mají svou perfektní denní náplň, dá se říci práci, jsou i pesani, jejich výhradním životním posláním je oblažovat svého dvounohého kamaráda. A nic víc.
Ale to je přeci nádherný cíl a nádherná práce, ne?
Srdečný haf,
d@niela
|