 První knížka od Pavla Eisnera, kterou jsem četla, byl CHRÁM I TVRZ. A bylo to někdy v mých osmi létech. No, říkat „knížka“ o bichli, která má snad 10 cm na šířku, je dost nedoceněné, ale od té první doby ji občas prolistuji. Každý rok. A vždy tam něco úžasného najdu. Pokud někdo nevíte, kdo to byl: Eisner byl - mj. - jeden z nejvýznamnějších českých překladatelů, ovládal neuvěřitelné kvantum jazyků – angličtinu, francouzštinu, islandštinu, italštinu, maďarštinu, němčinu, norštinu, perštinu, ruštinu, srbochorvatštinu, španělštinu a s jazykovou pomocí odborníků překládal i z tibetštiny.
MILUJETE
ČEŠTINU? USMÍVÁTE SE,
že se tak
ptám. Dobrá tedy.
Ale buďte tak hodní a dovolte mi několik otázek. Kterou češtinu
milujete? Svou? Přítelovu? Češtinu pana Roštlapila, který
bydlí pod vámi?
Jsou to češtiny
různé; není na
světě dvou lidí, aby stejně
článkovali hlásky, aby měli stejný slovník a shodnou dikci. A kdybyste nakrásně
řekli, že milujete češtinu svou, jen tu svou vlastní, je to zas totéž: jako se od dob
Libušiných nenarodily ve Vltavě dvě úplně shodné vlny, nepodaří se vám, abyste
i jen dvakrát vyslovili s úplnou shodností jediné české slovo, jedinou českou
hlásku.
A mění se – a to měrou, o níž se vám ani nezdá
– váš slovník, vaše frazeologie, vaše dikce
a veškerá vaše čeština.
Nemluvě ani o tom, že
i za jediný
den mluvíte jinak
se sluhou v
úřadě a jinak
se svým představeným, jinak se
svým děckem a jinak s kolegou odborníkem.
Je tedy i ve vás čeština kolikerá. A od
slovanského osídlení zemí českých žilo už mnoho lidí, ale ani dva doposud
nemluvili češtinou dokonale shodnou.
Neboť: „Nejsou na světě
ani dva lidé,
aby mluvili týmž jazykem. Společný je mateřský jazyk asi tak, jako je společný
obzor; ale není dvou lidí se stejným obzorem, každý je středem svého vlastního
obzoru.
(P. Eisner: CHRÁM I TVRZ)
a teď malý úryvek, z náhodně otevřené stránky:
"Projděte si v duchu slova s náslovní slabikou
ču-, jak výrazivá jsou do jednoho." Například tato dvě slovesa - čumět a čučet - a
dejme si otázku, zda jsou příbuzná. My laici bychom bez rozmyšlení řekli, že
ano, ale odborníci to nepotvrzují. V každém případě prý čučet původně znamenalo
někde tiše a skrytě sedět nebo dřepět, což by mohlo souviset se slovenským
čúčat a makedonským čuči, které znamenají sedět na bobku. Pokud by tahle souvislost existovala, pak by čučet bylo staré indoevropské slovo z
kořeně keu- - tzn.: ohnutý. Čumět by
mohlo mít stejný původ, ale není prý vyloučená ani jeho souvislost se slovesem
čnět. Čumět je podle Slovníku spisovného jazyka českého: "dívat se
zpravidla upřeně, vyjeveně, zvědavě, s údivem, hloupě; zevlovat, civět,
okounět, čučet" a také "nečinně, vyčkávavě postávat, pobývat".
Čučet pak slovník charakterizuje téměř totožnými
slovy, takže jde o synonyma. Dalším skoro synonymem předchozích je ještě
expresívnější čubrnět a pokud jde o sloveso čumákovat, slovník spíš zdůrazňuje
nečinné postávání někde než hloupé či nechápavé koukání. Do příbuzenstva čumění a čubrnění patří i
další krásná česká slova jako čumák, čuměná, čumenda, čumil, očumovat …
Tak mne napadlo, kolik dalších slov -
českých - , která začínají touto slabikou, vy znáte...
Prosím, napište je do komentářů...
Ahoj, d@niela
|
