 Nechávala jsem se probouzet vlažnými kapkami vody v pět ráno a v hlavě jsem si přehrávala, jaké konference, či semináře dnes u nás probíhají. Hledala jsem v paměti každý detail, jestli jsem na nic nezapomněla. Už několik týdnů mě strašila představa, že zrovna u dnešní konference, jedné z nejlepších univerzit světa, která je našim stálým hostem, se něco nepovede. Příprava události, kterou jsem převzala po své kolegyni, byla zdlouhavá, informace neúplné a komunikace složitá.
Horší bylo, když jsem onu organizátorku poznala osobně.
Už po několika minutách mi bylo jasné, že je to osoba nadmíru
náročná a vyžaduje nepřiměřenou náročnost od všech a od všeho. Půl hodiny
trvalo, než jsme se dohodly na tom, do kterého rohu umístíme logo v jídelníčku,
kolik centimetrů musí být od okraje, kolik centimetrů od shora, v jaké
velikosti by mělo být a jaký font zvolíme. Když jsem celá upocená sepsala všechny požadavky dohromady,
přišla s geniálním nápadem, že by ta loga mohla být dvě.
Na chvilku jsem se omluvila a šla se vyřvat do sklepa. Tušení, že
dnešek neproběhne bez problému, se prohloubilo, když mi při cestě na vlak
odletěl knoflík z kabátu, odlepila se podrážka na týden starých botách, a když
jsem v nesprávnou chvíli zjistila, že jsem si oblékla body naopak. Jak jinak,
přišla jsem na to ve chvíli, kdy jsem nutně musela ve vlaku čůrat a nedokázala si
ho svléknout.
Takže pěkně od základu: sundat boty, punčocháče, sundat svetr, šaty,
stáhnout body úplně dolů, otočit správnou stranou a zase se obléknout pěkně
znovu. Když jsem dopínala poslední knoflík na svetříku, uvědomila jsem si, že
se mi vlastně chtělo čůrat. No - den, jako malovaný.
S obavami jsem se přibližovala k hotelu, a co čert nechtěl,
bafla na mě paní B. (organizátorka) ze zálohy už ve dveřích s větou: „No dobrý
den, dobře, že jste tady.“
Já stáhla svěrač a říkám: „Dobrý den paní B., ráda vás zase
osobně vidím. Jak se máte? Je všechno v pořádku?“
Tato nevinná otázka odstartovala monolog paní B. na téma: „Takto
jsem si to nepředstavovala“, a vyjmenovala desítky věcí, které jí nevyhovovaly,
nebo které jsme si nedomluvily. Kupříkladu takové veledůležitosti, že stůl je
víc vpravo, ale ona ho chtěla vlevo, slunce moc svítí, sníh studí a hnůj smrdí.
Zdánlivě jasné, ovšem nesplnitelné požadavky oné náročné paní mě vytáčely do
mírné vrtule, ale přislíbila jsem, že s tím něco udělám a odporoučela jsem se.
Zapnula jsem v kanceláři počítač a napsala e-mail do NASA, jestli
mohou odklonit Slunce, odvolat sněhovou královnu z únorové mise v Alpách a
zároveň jsem oslovila sdružení sedláků a farmářů ve Švýcarsku, zda by mohli
hnojit pastviny až zítra. Posunout sůl vlevo jsem zvládla už sama. Zdálo se, že jsem vykonala vše ke spokojenosti zákazníka, neboť
náš zákazník, náš pán, vyřešila jsem x jiných požadavků a splnitelných či
nesplnitelných přání, odeslala několik smluv a odporoučela se na oběd. Právě jsem si vychutnávala krabičkové těstoviny, když za mnou až
do kuchyně přišla recepční, že paní B. je na recepci a důrazně se dožaduje mé
přítomnosti. Na otázku, co se děje, mi recepční pouze sdělila: „To nevím, ale
vypadá velmi nespokojeně.“ To bylo velmi všeobecné pojmenování situace, neboť
paní B. vypadá nespokojeně pořád.
Na posledním schodu jsem zahlédla paní B. v pozici bojovníka.
Stála rozkročmo, ruce výhružně zkřížené na prsou, tlustým kotníkem v tzv.
důchodkách vyklepávala Jízdu Valkýr od Wagnera a její bradavice v obličeji se
rozčilení třásly stejně, jako druhá brada. Hlavou mi prolétlo, že by klidně
mohla být přímou příbuznou ze spojení Baby Jagy a Kostěje nesmrtelného a
zvažovala jsem potupný ústup zpátky do kuchyně s tím, že tam podám okamžitou
výpověď. Ale nakonec jsem sebrala zbytky odvahy, nahodila univerzální úsměv
číslo osm, a opět se přátelsky zeptala: „Ráda vás zase vidím paní B, jak Vám
mohu pomoci?“
Důvod její nespokojenosti mi začal trhat koutky úst a musela jsem
se držet, abych se nesmála na celé kolo. „Představte si, přijdu na pokoj,
ubytuji se, jdu do sprchy, vyjdu ven, a na posteli sedí můj šéf, rektor naší
univerzity!“ Mírně jsem se otřásla při představě, že se jí ty bradavice
natřásají ještě někde jinde, než na obličeji a rychle jsem zahnala nepěknou
myšlenku, která mi vnucovala přesnou představu této nahé, vizuálně komplikované
ženštiny. 
Zároveň jsem po očku pozorovala rektora univerzity, který si v našem
lobby vychutnával kávu. Mladistvé oči, hladce oholen, perfektně oblečen, dlouhé
nohy a ten pevný zadeček… hmm. Bezděčně mi ukápla slina.
Mimoděk jsem chápavě přikyvovala stížnosti paní B., že našla ve
svém pokoji rektora univerzity a slibovala jsem okamžitou nápravu. Když jsem
odcházela do kanceláře, abych zjistila na recepci, zda to byla chyba v Matrixu,
nebo prostá nepozornost, proběhlo mi hlavou: „Na co si ona stěžuje? Neměl by si
spíš stěžovat on na to, co našel v pokoji?“
Vždy a všeho schopná
VERONIKA
|
Az je mi to lito. 
Ja vlastne doted nevim, co se stalo. Ale byt na jejim miste, tak bych si nestezovala a brala bych, co je, dokud je stesti blbe. 
