|
 Taky vám už děti stárnou? A stejně jako já si nepřipouštíte, že ty roky nabíhají i vám? Aspoň ty moje rostou a stárnou, zatímco já zraju a krásním... Je to už pár let zpět, kdy byla nejoblíbenější skupinou mé prvorozené Linkin Park a nejčastěji pouštěným albem Hybrid Theory, a mým nejčastěji používaným slovním spojením při komunikaci s ní byla věta: Ztlum toooooo!!!
Bylo jí necelých patnáct, nosila černou barvu na oblečení a červenou na hlavě, a byla schopna si pouštět tu samou písničku až dvacetkrát za sebou. Možná i víckrát, ale to už jsem většinou nestihla spočítat, buď jsem musela odejít já nebo pro změnu se sluchátky na uších (a samozřejmě s tou samou písničkou) šla ven dcera. Dokonce i syn už to kolikrát nemohl ani poslouchat a už ho to nebavilo. No, nebyla to jen tahle kapela, poslouchala i jiné. Hlasitá, tvrdá, občas mým uším naprosto nemelodická a neznějící hudba a moje podrážděné, automaticky spouštěné "Ztlum toooo!!!!" Nevím, po kom to zdědila, vůbec jsem si nepřipouštěla, že by možná po mně, i když občas hlavou prolétla myšlenka, jestli náhodou, ale opravdu jen náhodou nejsem stejná. To když jsem si asi podesáté pustila Keď muži plačú od Elánů, a tiše si zpívala s Jožo Rážem nad a z druhé strany pokoje se ozval syn, jestli už toho nechci nechat, hlavně toho zpívání. Samozřejmě, že jsem si to nepřipustila. Tak uběhly tři roky, dcera už místo Linkin Parku poslouchá jinou hudbu, naposledy jsme spolu slzely nad nádhernou procítěnou písničkou Somewhere Over The Rainbow v podání Izraele Kamakawiwo. No a jak jinak, ty tři roky se promítly i u mého syna a z dvanáctiletého chlapce se stal „skorochlap“ s výškou 189 cm a velikostí bot číslo 46. Svět počítačových her ho neopustil, jen se začal zajímat i o děvčata a shodou okolností „objevil“ rockovou hudbu, mezi starými cédéčky našel i Linkin Park a asi se mu něco stalo se sluchem, patrně trpí nedoslýchavostí a musí si vše pouštět víc hlasitě. No prostě tak jako předtím dcera stříhá metr a čeká na občanku a hudbu zásadně neumí poslouchat potichu. A pointa toho všeho, co tu právě píšu? Ta nastala jednoho dne, kdy jsem přišla z nákupu, umyla horu nádobí, co k nám do dřezu vlezla asi od sousedů, v duchu jsem se u toho těšila na novou kuchyni a novou myčku, která už za měsíc, dva bude skutečností, uvařila si kafe a do slova a do písmene padla jak podťatá k televizi, kde zrovna dávali Odložené případy, zrovna ten díl s výše zmíněnou krásnou a romantickou písničkou, do toho přišla dcera se psem z venku, a padla vedle mne se slovy To je ten můj nejoblíbenější díl, a ta písnička mě děsně bere, a obě jsme se zahleděly na ten dojímavý příběh jednoho nešťastného kluka, co byl prostě jiný než ostatní. Najednou jsme si obě uvědomily nějaký rušivý element vedle z pokoje. Jo, přesně tak. Synátor si pustil na plné pecky zas jednu tvrdě rockovou písničku a ještě pěkně přidal na basech. Dcera vzala ovladač a zvýšila hlasitost na televizi o dvě čárky. Nic platné, rušení odvedle bylo stále slyšet. "Ztlum toooooooooo!!!!!!!!!!" ozvaly jsme se unisono, obě naráz, jako na povel a s hlasitostí na maximu, aby to ten vedle slyšel. Pak jsme se podívaly jedna na druhou a začaly jsme se neskutečně řehtat. Jo, historie se opakuje… stejně jako móda, roční období a všechno kolem nás... Pavla Vodoměrka
|
