|
 Když byla štěňata ještě malá, brala jsem je každý den na procházku, jen tak navolno. Šli jsme vždycky po lesní cestě kolem srubu našeho souseda Willyho a pak dál na Medvědí potok, kde se vždycky vrhla do vody s takovou vervou, že jsem byla i já mokrá od hlavy k patě.
Občas se mi ztratila na chvíli z oči, ale já jsem věděla, že když zavolám, tak se všichni přiřítí jako smršť a budu mít co dělat, aby mne neporazili. Ten den jsem vzala Barunku, Kalusku a Baldiho. Vždycky beru dvě štěňata a jednoho dospělého psa jako vrchní dohled. Za chvilku byli všichni v trapu. Zavolala jsem na ně, ale smršť se nekonala, přiběhla jenom Kala. Barunku a Baldiho jsem slyšela odněkud zuřivě štěkat. Kala běžela vedle mne, čumáček obracela nahoru, jako by chtěla říct: "Vidíš. já jsem taková hodná holčička, já jsem s tebou, ale kde jsou ti druzí darebáci? Že jsem jenom já tvůj miláček?"Ujistila jsem ji, že to tak je, ale přidala jsem do kroku.  Za zatáčkou jsem uviděla Baldyho a Bára. Neviděla jsem na tu dálku dobře, ale přece jen jsem měla pocit, že tam nejsou dvě ale tři zvířata! A dvě se o to třetí přetahovali. To už jsem utíkala co jsem mohla a jen jsem doufala, že to není to co se myslím, že třeba jenom potkali dalšího psa a teď se rvou... Když jsem je uviděla, tak jsem jen zalapala po dechu. V duchu jsem se přesně tohoto obávala, ale skutecnost byla daleko horší než moje představy. Skočili na dikobraza! Celé čumáky měli plně zabodaných ostnů, ale jak... to si nedovede nikdo představit. Sami vypadali jako dikobrazi. Ten chudák, co ho napadli, jen ležel na zemí, dodělával a strašně funěl. Psi se váleli každý po jedné jeho straně a s kňučením si packama snažili sdírat ostny z čumáku.,Kala si taky zkusmo kousla, ale zjistila, že to není nic moc příjemného a tak toho nechala. Ta vyvázla nejlépe, snad měla jen 15 ostnů, ale Baldi a Barunka, to se nedalo počítat. Panicky jsem na ně začala ječet a hnala je domů. Na Baldyho, aby šel, jsem musela vzít prut, aby se pohnul... Byl to běh docela přijatelný - časově tak na olympiádu. Byla jsem asi kilometr od domů a celou cestu jsem jen zoufale řvala: "Kennedyyyy, Kennedyyyyyyy!!!!!!!!! Ten v hrůze, co se stalo, už nám běžel naproti s kleštěma. A tak se začalo operovat. Dikobrazí ostny nejsou žádná legrace. Baldi jimi měl oči úplně obkroužené, byl to zázrak, že o žádné nepřišel a jazyk měl jak polštářek na jehly, oba plno ostin v puse, pod jazykem, podél zubů, v horním patře, přímo v nose .... ou! Ostny jsou asi 6 cm dlouhé, některé byly zaraženy úplně celé. Nejhorší na nich je, že mají mikroskopické zpětné háčky a proto se špatně vyndávají, rukou to nejde vůbec, jen kleště a pinzeta a vší silou. 
Nebezpečí je v tom, že pomocí těch háčků a pohybu svalů se zatahují hlouběji do těla a tak osina vražená do nohy může vylézt po několika měsících někde v zádech, pokud má pes štěstí a nezasáhne mu žádný životně důležitý orgán. Prvně rychle aspirin, ten trošku snad zmírní bolesti, ale nic moc.. "Baldi" peskovala jsem ho, "těm štěňatům se nedivím, ale podívej se na sebe, copak tohle dělá chytrej dospělej pes?" Zajímavé bylo, že všichni drželi. Nedali jsme jim ani náhubek, nezavázali čumáky. Přesto ani jeden se nesnažil po nás rafnout, jen pofňukávali a drželi. Muselo je to strašně bolet. Pracovali jsme na psech oba dva, já jsem dělala ty povrchnější a Kennedy ty, co byly vražené hluboko. Bylo to nekonečné... skončili jsme ve tři ráno. Až pak jsme šli se podívat na dikobraza. Byl už mrtvý, měl rozkousnutou hlavu. A i když dikobrazí maso chutná dobře, přece jenom si takový lov raději provždy odpustím. Polárka
|
já jsem ráda, když rozeznám slona od myši...
