 Tak, a máme tu další pokračování vyprávění naší Veroniky. Nesmírně se mi líbí, s jakým humorem a smyslem pro ironii a sarkasmus, dovede popisovat ty nejběžnější zážitky. Příznávám, že obdivuji i její smysl pro sebekritiku, kterou však většinou přežene tak bratru o dvě stě procent. Připomíná mi některé fajn herečky, které se nikdy nebály, když měly ve své roli vypadat nehezké, neupravené atd. Protože věděly, že stačí se jen umýt, učesat atd., tu "roli sejmout", a jsou to zas ony, super bezva holky. A to přesně zvládá i VERONIKA! Tak tedy zpět k "hadímu příběhu"
Po krátké době, co se mi opět nastartoval krevní
oběh, uvažovala jsem se, co mé indispozici předcházelo. Co to jen bylo? Ah, už
vím! Ten bláznivý herpetolog po mně chtěl, abych někam přesidlovala hady. Co to
ještě říkal? Oh ano, oslovoval mě MADAM! Při představě, že už jsem ve věku, kdy
mě pravděpodobně většina mladých mužů bude oslovovat madam, mě přepadl do
třetice žlučníkový záchvat.
Tak jako tak, byla jsem opět při vědomí a nastalá
situace s plazy se musela nějak vyřešit. Ač o mně někteří tvrdí, že mám větší
koule, než leckterý chlap (což dle mého skromného úsudku má být pravděpodobně
kompliment), pro přesídlovaní hadů mám ještě pořád příliš málo testosteronu. Nezbývalo
tedy než přizvat na pomoc někoho povolanějšího. Statečného reka bez bázně a
hany. Někoho, kdo se nezalekne jen tak někoho nebo něčeho a žádný hrdinský čin
mu není překážkou. Řešení na sebe nenechalo dlouho čekat. Na řadu přišli
dobrovolní hasiči... 
Telefon zvednul pohotovostní službu vykonávající
hrdina a při stručném popisu situace jsem i přes optický kabel slyšela, jak se
mu při představě svíjejícího klubka hadů v kyblíku nahrnula krev do hlavy.
Snažil se na sobě nedat nic znát a pod mírným nátlakem z mé strany se uvolil,
že přijde a pomůže mi ještě v ten den.
Po několika nekonečných hodinách, kdy jsem bránila
náš příbytek s holí v ruce, neboť jsem se dočetla, že plazy všeho druhu odežene
vytrvalé mlácení do země, se můj zachránce objevil. Vyzbrojen byl starým kyblíkem
od barvy s děravým víkem, za pasem svářečské rukavice. Hasičské brnění si
vypůjčil pravděpodobně od mladšího a bezesporu štíhlejšího kolegy a při pohledu
na rekův přetékající sádelnatý pupík, jež se snažil dostat ze zajetí evidentně
malého pásku, se mi srolovala děloha.
Novodobý hrdina se snažil nedat najevo strach a
odevzdaně mířil za mnou k místu „činu,“ jako ovce na porážku. Tam si dřepnul na
bobek a z uctivé vzdálenosti pozoroval hadí hnízdo. Miky zavětřil, že se něco
děje a rozhodl se nenechat nic náhodě. Sedl si taky na bobek, ocásek si omotal
okolo předních tlapek a vyčkával, co se bude dít. Já, opřená o dřevěnou hůl, v
bojovém postoji jako Xena, jsem instruovala mého zachránce, co má dělat. S
obavami se na mě zahleděl prasečíma očkama a velmi nerad se jal odhalovat hadí
útočiště. Sejmul první vrstvu, pár minut počkal, otřel si pot a zhluboka
vydechnul. Pak odhalil druhou vrstvu, chvilku počkal a znovu úlevně vydechnul.
Jakmile natáhl ruku, aby sejmul třetí vrstvu, z díry vykoukla matka rodu a za
ní zvědavé početné potomstvo. Statečný rek udělal salto vzad, přeskočil živý
plot a pelášil tak, že za ním zůstala jen ohnivá čára. Jedinou vzpomínku na
jeho hrdinství představoval zapomenutý kyblík od barvy a účet na 100 CHF, kde
si napočítal 20 CHF cestovné a 80 CHF za odvahu.
Jak asi tušíte, celá dřina zůstala na mě. I přes mou
slovanskou odhodlanost jsem na tento čin tolik odvahy neměla a situace se
naštěstí vyřešila sama. Nebozí plazi sami vytušili, že v naší rezidenci nejsou
vítání a přesídlili někam dobrovolně. Miky už neměl kamarády na hraní, ale on
je kocour šikovný. Záhy si našel jiné kratochvíle. Na řadu přišly ještěrky. Ale
to je zas jiné povídání... VAŠE
VERONIKA,
A MIKY –kocour-hadobijec
|
