 Na začátku byl vlastně omyl… V červenci roku 1996 spatřila světlo světa Dolly. Na první pohled vcelku obyčejná ovce, avšak s neobyčejným původem. Přišla na svět klonováním - metodou přenosu jader somatických buněk - pod rukama Iana Wilmuta a Keitha Campbella ve skotském Roslin Institute. Jediná ovečka během pár týdnů otočila kormidlem dějin.
Campbell s Wilmutem používali klonování přenosem
jader somatických pro studium pluripotence buněk, tj. jejich „kmenovosti“. (Pro
ty, co tomuhle rozumí: Zatímco
embryonální a progenitorové buňky jsou téměř nediferencované a měly by
zvládnout reprogramaci ve vajíčku hravě, terminálně diferencované buňky takovou
schopnost postrádají. Tak alespoň postulovali skotští vědci v Edinburghu, a pro
ověření hypotézy použili buňku embryonální, fetální fibroblast a nakonec
epitelovou buňku mléčné žlázy. V tomto pořadí vědci předpokládali
sestupnou schopnost dediferenciace a epitelovou buňku použili vlastně jako
negativní kontrolu. Proto velmi zaskočilo, že i po přenosu jádra takto
diferencované buňky do vajíčka došlo k reprogramaci jádra, začalo se
vyvíjet embryo, vytvořilo přenosu schopnou blastocystu, ze které se po dalších
150 dnech narodila Dolly.) 
Zvíře,
jehož narození znamenalo velký vědecký úspěch, současně ale otevřelo řadu
otázek. Ovečka Dolly byla totiž prvním živočichem naklonovaným z dospělé buňky
savce a metoda, díky níž se narodila, je použitelná i v případě člověka. Asi
nejznámější ovčí celebrita ovšem na výjimečnost
možná doplatila, a to o půlku kratším životem ve srovnání s obyčejnými ovcemi.
Jméno, které se tak trochu stalo synonymem klonování,
získala ovečka podle slavné americké countryové zpěvačky Dolly Partonové. Důvod
médiím prozradil sám hlavní realizátor pokusu, profesor Ian Wilmut. „Dolly
vznikla z buňky mléčné žlázy a my jsme si nemohli vzpomenout na působivější pár
prsou, než jsou ta Dolly Partonové,“ prohlásil v narážce na zpěvaččin bujný
dekolt. V polovině 90. let podobné prohlášení – naštěstí pro vědce – nemohlo
vyvolat lavinu nesouhlasu na sociálních sítí..
Překvapující výsledek spustil vědeckou horečku nad
hledáním tajemství kmenovosti buněk – vždyť Dolly byla žijícím důkazem, že svůj
potenciál pluripotence (tj. „kmenovosti“) v sobě má každá buňka našeho
těla.
Čtvrtstoletí po narození
Dolly není klonování běžnou technologií. Jeho úspěšnost je stále velmi nízká.
Přesto se do reprodukčního klonování vkládají naděje na záchranu ohrožených
druhů. Loni se například podařilo v Texasu naklonovat koně Převalského.
V současnosti se pozornost
soustředí na terapeutické klonování. Výsledkem přenosu jádra při něm není kopie
jedince. Vývoj klonovaného embrya se na začátku zastaví a použijí se
z něj jen určité buňky, které se namnoží. Můžeme tak získat buňky, kterými
se dají léčit choroby, na které je zatím medicína krátká.
Také k téhle medicíně nás
ovečka Dolly o kousek posunula.
d@niela
|
