|
 Tohle psaníčko mi zrovna vklouzlo do mé "vlastnoruční depky", kdy jsem si taky říkala, proč zrovna ty moje bábovičky mi nedržej, proč zrovna já musím mít kyblíček tak fuj a nikdo, úúúúplně nikdo mě nemá rád. Neříkejte, že takovéhle chvilky občas taky nemáte. Rozdíl je ovšem v tom, co kdo si s podobnými pocity udělá, jak si s tím "pohraje".
Někdo si podobné choutky přímo hýčká, roznáší je jak naši milovaní "rozsévači" po všech příbuzných a známých, nechá se obdivovat, litovat, konejšit... A v případě, že někde už nenalézá obdivu (či je mu nenápadně a později už nápadně dáno najevo, že "buď s tím už konečně něco udělej, nebo přestaň skuhrat!") tak uraženě tiše padá, omdlévá, umírá či jinak se zviditelňuje, jen aby všichni poznali, jaký strašlivě byl/a nešťastný/á. Naštěstí je tu onen bájný Fénix, pták, který vstává z vlastního popela, předobraz nás všech, kteří se z oněch životních průserů snažíme nějak vyhrabat, nánosy všeho zlého ze sebe shodit, a i když pošramoceni na těle i duchu hrdě kráčíme životem dál. Jo, občas sice zase nepoučeně a nepoučitelně hlavou proti zdi, abychom si ji znovu a znovu natloukli, mnohdy opět padáme - ale takový je život, ne? Milá Danielo, jsem šeredná ženská, je mi 43 let, nemám práci, ani peníze, chlapi nade mnou ohrnují nos. Mám deprese, nebýt 20letého syna, o kterého se musím starat, asi bych to všechno skoncovala. V ničem nevidím žádný smysl. Kolikrát se o něco snažím, stojí mě to velké úsilí, a energii, ale efekt je nulový, Už mě to nebaví. Jsem slabá a do tohoto světa se nehodím. Vím, že mi asi neporadíš, protože pro mě rady není, ale aspoň jsem si ulevila. Hanka
Pevně věřím, milá Hani, že ti trošínku, malinko aspoň, pomohlo, že jsi tu ošklivou náladu vypsala sem. Věř mi, i to kolikrát pomůže... Když jsem ještě neměla o internetu ani potuchy, když nebyl nikdo, komu bych se vyřvala ze svých trampot a průšvihů (ono, jak říkám, to občas někomu sdělit jde, ale nedá se svoje bližní tím "utloukat"), tak jsem vzala tužku a papír a "napsala dílo". Tak, neřáde, a teď to někam pošlu, a uvidíš!!! Pochopitelně, že jsem to neposlala lautr a vůbec nikam, naopak jsem to schovala hooodně hluboko, někam, kam ani zloději nelezou. Přiznám se, že když jsem jednou po létech jedno takové svoje psaníčko našla, ač se říká "nevstoupíš nikdy do té samé řeky", tak já v ní v tom okamžení byla. Vžila jsem se najednou o těch asi 15 let zpátky, cítila tu chandru, ve které jsem se tenkrát topila. Ale současně jsem si vzpomněla na všechno, co bylo pak. Ač neumětelsky, přeci jen jsem se ze všeho nakonec vyhrabala. A věř mi, že jsem na sebe v té chvíli byla děsně pyšná :-))). Držím ti palce, věřím, že to taky zvládneš. d@niela
|
I jen se svěřit často pomůže 
