 Již je to dva měsíce, kdy jsem po pětadvaceti letech a po 20-50 cigaretách denně, přestala kouřit. Zároveň je to bezmála dva měsíce, kdy jsem zahájila účetnický kurz formou „Home office“. Ze šťastné kuřačky se tak rázem stala neurotická a zoufalá nekuřačka. Tyto dvě věci a ještě nějaké chemicko-fyziologické procesy řízené Vesmírem způsobily, že se mi záhadně zmenšily všechny věci ve skříni. Ačkoliv mým denním outfitem jsou už několik nekonečných týdnů tepláky, tak při slavnostních příležitostech, kdy vycházím z domu dál než za humna, je nutno obléknout i něco jiného.
Slyšela jsem, že v některých kulturách jsou tepláky
symbolem společenského postavení, a to zejména ty, které se honosí jakousi značkou.
Kupř. ty se skákací kočkou, nebo s vertikálním proužkem. Já nosím tepláky pouze
na sport či na doma. Ale já také nemám žádné významné společenské postavení.
Jednoho dne jsem musela učinit naléhavou bankovní
transakci, proto jsem se musela vydat do města, abych si vložila peníze do
banky, jež jsem chtěla následně z mého účtu přeposlat. Jelikož se banka nachází ve městě, bylo hned jasné, že
tam v domácím oděvu vyrazit nemůžu. Postavila jsem se před skříň a zoufale jsem hledala
něco, co bych zapnula. Moje formovací Levi´s džíny, které dělají naprosto
překrásný zadek, se zarputile krčily v koutku, neboť v současné chvíli mám
místo jednoho zadku tři. Pohodlné golfové kalhoty s elastanem křičely bolestí,
když jsem se je snažila obléknout, a protože jsem je po zdlouhavém boji také
nezapnula, veškeré snažení jsem vzdala.
Jediná možnost tedy, která opět zbyla, byly moje věrné
tepláky. Pro tyto příležitosti mám naštěstí pár svátečních kousků, a tak jsem
zvolila sportovně elegantní růžové sametové nohavice s velmi širokou gumou,
která v pase ledasco skryla.
Ve chvíli, kdy jsem vyšla z domu, začalo pomalu, ale
silně poprchávat. Než jsem seběhla kopec, na kterém bydlím, pršelo už velmi
vydatně. Protože bydlím v horách, cesta do našeho městečka mi trvá slabou
hodinku rychlé chůze, ale návštěva do banky se bohužel nedala odložit. Vytrvale jsem šlapala už v docela slušném lijáku, do
čela mi neodbytně bubnovaly obrovské ledové dešťové kapky, vítr každou chvíli
měnil směr provázkovité vody, v botách mi čvachtalo, ale já se nedala odradit
nepřízní počasí.
Tu, kde se vzal, tu se vzal, profičel kolem mě
zbloudilý kamion, najel do obrovské louže a ohodil mě blátem na pravé straně.
Se skřípajícími zuby, ale s nesmírným odhodláním jsem šlapala dál, když kamion
změnil směr a ohodil mě blátem ještě z druhé strany, asi abych nebyla špinavá
nesouměrně. Než jsem dorazila do banky, vypadala jsem jako po
nedobrovolné koupeli v bažinách. Z vlasů mi tekly čůrky vody, boty při každém
kroku vydávaly žalostný mokrý vzdech a moje růžové tepláky vzaly za své úplně.
Při zběžném pohledu na návštěvníky banky se nade mnou
vznášel oblak nepatřičnosti, a když jsem náhodou zahlédla svůj odraz v
naleštěných skleněných dveřích, kumulovala se ve mně trapnost. Nechtěla jsem vzbuzovat pozornost, tak jsem jen tiše
postávala v koutku, kde pode mnou spolehlivě a jistě vznikala louže, a já se jen
snažila ignorovat opovržlivé pohledy čistých a suchých klientů banky.
Po nějaké době na mě přišla řada, přistoupila jsem k
přepážce, bankovní úřednici jsem předala promočené a zmuchlané bankovky
společně s mou bankovní kartou. Úřednice si mě prohlédla důkladně od hlavy k
patě, pak zkontrolovala stav mého účtu a soustrastně se na mě usmála. Tím jsem
považovala můj úkol za splněný a vydala jsem se opět na cestu domů.
To už naštěstí nepršelo, ale v tu chvíli to bylo už
stejně jedno.
Až doma jsem zjistila, že mi na účtu přibylo o tři sta
švýcarských franků více, než jsem do banky přinesla. Jako naprostý poctivec
jsem okamžitě volala oné úředníci, zda nedošlo k nějakému omylu, ale údajně
nikoliv. Mám za to, že ta milá úřednice mi ty peníze prostě
věnovala.
A co z toho plyne?
Když jdete do banky, mějte na sobě tepláky.
VERONIKA
|