|
 Tenhle smutný dopis má i smutný osud - dostala jsem ho a vzápěti se mi ztratil. Já nevím, jestli to někdo znáte, ale můj počítač je živá bytost, velice svérázná, sebevědomá, které je nutno se kořit a omlouvat jí veškeré úlety. Když má náladu, je to pracant. Když ne, musím počkat - Jinak... Ok, to byly mé trapné výmluvy, nyní k meritu věci - k problému dvou nešťastných a dá se říci opuštěných lidí...
Milá Danielo, bylo mi nedávno 34 let, jsem pět let vdaná a mám malou holčičku, se kterou jsem doma. V podstatě je mé manželství druhým vážným vztahem. Pochazím z malého města a s rodinou se nyní moc nestýkám. Víš, byli jsme jako rodina hodně izolováni, vlastně jsme žili "za zdi", rodiče neměli téměř žádné přátelé. Jsem jedináček, ale na dětství nevzpomínám zrovna nadšeně. Výchova byla přísná, formální, o citech a pocitech se rozhodně nemluvilo. Rodiče od maličká lpěli pouze na tom, jak věci vypadají. Kladli např. důraz na to, abych měla titul, ale jak mi je, co se se mnou kdy děje, to je nikdy nezajímalo. Když jsem poznala svého manžela, vzali jsme se po roce a půl, bylo to spíše kamarádství, bylo mi s ním dobře. Je pohledný, a i když na vášně moc nebyl, mě to tehdy nevadilo, byla jsem ráda, že mám někoho, na koho se mohu spolehnout. Odstěhovala jsem se k nim; je to hodně daleko od mého rodného města, takže mezi zcela neznámé lidi. Bohužel, jeho rodina mě moc dobře nepřijala, maminka byla hodně proti už od samého začátku (nejsem tamější a ani podle jejích představ) a manžel se klonil vždy spíš k ní; takže stále jsem u nich „vetřelec". Až pozdě jsem přišla na to, jak hodně je pod jejím vlivem - i když, jak říká, tak především z „povinnosti a slušnosti". Pak se nám narodilo dítě, a já chtěla alespoň na krátký čas domů (nikdo mi vůbec s ničím nepomohl a já byla na tom psychicky i fyzicky dost špatně), mí rodiče mě ale odmítli, protože „se to nepatřilo". A tak jsem s nimi pak přerušila víceméně styky, měla jsem z toho všeho ošklivý pocit... Jak jsem napsala, jsem doma. Nemám tedy žádné příjmy a mému muži, zdá se, ubývá energie pracovat a v práci vůbec něco dokázat. Před svatbou se jevil dynamičtěji, teď jen dochází do kanceláře, kolegové/kamarádi ho předbíhají v kariéře a i jako kamarádi ho opouštějí. Tím, že jsme sami a mimo negativních interakcí s oběma našimi rodinami nemáme žádné, jedinou energii a radost ze života nám dává naše malé dítě. Manžel se sice občas o dcerku postará, nicméně málo a nerad. Jakoby vzdal život, veškeré snažení o budoucnost. Ono mu prostě, když jde do tuhého, všechno padá z ruky. A já jsem z toho všeho už zklamaná a unavená. Občas se za nás, jako za rodinu, stydím. Ostatní lidé prosperují a snaží se být šťastní, něco dělají, kdežto my se jen tak nějak plácáme. Nevím, co dělat. Odejít od něj nechci, ani nemám kam. Nemůžu přijít na způsob, jak svého muže dostat z té letargie. Nemám pocit, že by to byla deprese, spíš je to jakási nezralost a především lenost poprat se s problémy, on totiž vždy někdo za něj vše vyřešil. Obě naše rodiny tlačí na pilu a chtějí nás donutit k tomu, abychom se jim omluvili a pokračovali v neupřímných vztazích - je to především o jejich hrdosti a jejich snaze neztratit tvář před okolím; o naše pocity a starosti se ale nikdo z nich vůbec nezajímá. Děkuji vám všem za jakékoliv nápady a rady. Však se právem říká: víc hlav víc ví! Radka
|
Je takové pořekadlo: Tam kde se dá žít, se dá žít dobře. Máš třeba jen takovou krizi, nejsou peníze, necítíš se dobře. Musíš si najít sama něco hezkýho. Začni od blbostí, jde to. 
