O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

Syndicate


JO, KDYŽ JE S KÝM, NA ČEM, I KDE PDF Tisk E-mail
Středa, 06 leden 2021
Přejít na obsah
JO, KDYŽ JE S KÝM, NA ČEM, I KDE
Strana 2
Strana 3

"Tu tu tú tu du du du tú," rozdrnčel se telefon a vyrušil mě z polední siesty nad kávou. "Dobré ráno," ozval se hluboký hlas. "Tak co, koukla ses ven, jak je tam krásně? Co říkáš na to nebe a na to sluníčko?" Koukla jsem se. "Kráááásně," zívla jsem a potěšila oko pohledem na blankytné nebe a sluníčko, hřející přes okno jak někdy uprostřed července. "To je ale den, víš, jak musí být perfektně na horách?" zeptal se hlas na druhém konci.

 

"Jestli jsi přes noc nezměnila názor, tak co říkáš, že bychom vyrazili na běžky? Teda jestli na to máš ještě odvahu," zasmál se můj přítel.

"Nerozmyslela sis to?"

Vzpomněla jsem si na své běžkové extempore z doby školního lyžařského výcviku a v duchu se usmála.

Dostali jsme tenkrát školní lyže, velikost jednotná – odhadem tak dva a půl metru, školní boty, velikost též jednotná – asi osm až devět, zatímco většina nás neměřila víc jak metr sedmdesát a nožky jsme měli ve velikosti pět až šest. Někteří i méně.

Vyfasovali jsme dva vosky – jeden červený, druhý modrý. To, že kromě barvy mají i jiné odlišnosti, jsme zjistili až při vyhnání z ráje.

Páni učitelé naplánovali pro nás, povětšinou neběžkaře, asi patnáctikilometrový okruh, končící nahoře na svahu u vleku. Zatímco polovina z nás padala vesele do sněhu hned napravo od stopy, hned zas nalevo, protože jejich vosk z nich udělal nezřízené střely řítící se rychlostí namydleného blesku i na rovině, druhá polovina zase padala na opačné strany a pracně z lyží každé dva kroky odklepávala nánosy sněhu, co se lepily k navoskované skluznici jako maxipodpatky.

Člověk by netušil, jak se může zapotit při neustálém padání do ledového sněhu a následném zvedání se, dokud si to sám nevyzkouší na vlastním těle. Rázem nám všem bylo jasné, proč jsme si měli obléct jen tenké větrovky...

 

Když jsme na závěr stanuli nahoře na Hajcabáku, asi o pět metrů níže od místa, kde se vystupuje z vleku, a dostali jsme povel sjet dolů a kolem cesty se vrátit do chaty, naštvaně jsme zuli běžky a kopec potupně sešli pěšky. Našim velitelům muselo pěkně znít v uších, jak jsme je, mokří a zničení, v duchu proklínali.

 

Po vzoru wordového dokumentu jsem tedy tuto nemilou historii celou označila a ťukla na klávesu delete a veškeré vzpomínky na dosavadní pokusy o běžkování jedním rázem vymazala z paměti. Vybavila jsem si, jak jsem před rokem začala nevinně koketovat s myšlenkou, že to na běžkách zkusím znovu. Dlouho, předlouho jsem se rozhodovala, než jsem sehnala v okolí svých známých spřízněnou duši, která by to chtěla zkusit se mnou.

Až jednou. Umluvila jsem kamarádku, večer nad vínkem jsme vytyčily trasu, vypůjčily běžky z půjčovny a domluvily se na neděli, kdy vyrazíme. V sobotu se však sluníčko začalo probírat ze zimního spánku, zatopilo a povolalo oblevu (není divu, byl skoro konec zimy a jaro se hlásilo nastoupit do služby). Přes sobotu nám tak sníh roztál, a nezbylo, než v pondělí jít lyže vrátit zpět do půjčovny. Na trávě nebo na blátě se nám to zkoušet nechtělo, nevěřili byste, jak ty sedmikrásky děsně dřou :-)

 

V duchu jsem se zasmála a zajásala.

Na rozdíl od studentského sexu bylo nejen s kým a s čím, ale i kde!

"Samozřejmě, že jsem si to nerozmyslela!" vykřikla jsem jako skautík. "Jen se obléknu a můžeme vyrazit."

Věnovala jsem letmý pohled teploměru venku za oknem, aniž bych naměřené teplotě věnovala víc pozornosti. Stejně od doby, kdy spadl ze třetího patra vinou špatné hmoždinky ukazoval setrvale mínus patnáct, i když v létě pařilo slunce tak, že jsem na parapetu mohla smažit volská oka a plastové misky na něj položené se začaly rozpouštět.

 

"Tak fajn. Asi tak za půl hodiny jsem u tebe, běžky vezmeme u našich a vyrazíme. Plánoval bych nějakou nenáročnou trasu pro začátek, vyjedeme nahoru na Pohořany, sjedeme do Jívové a zase zpátky. Osm, deset kilometrů, nic hrozného to nebude."

"Proč ne," odtušila jsem. "Doufám, že to zvládnu."

 

 



 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]