Morfologické rozdíly mezi člověkem moudrým a kynologem jsou nepatrné. Výrazné odlišnosti zaznamenáme pouze v oblečení. Kynolog se nejčastěji vyskytuje v riflích, šusťákové soupravě, maskáčích,  kraťasech a botaskách, ve společenském oděvu jen velmi sporadicky (např. na výstavách). Oblečení bývá obaleno odumřelými chlupy a bahnem.

    Zatímco Homo sapiens je takřka kosmopolit (tj. vyskytuje se hojně  po celém světě), s kynologem se setkáme na výstavách, svodech, bonitacích, závodech, agility, kynologických cvičištích, střihačských soutěžích a v přírodě. Kynologové žijí ve smečkách, jsou družní, hovorní (pokud se hovor týká psů), mají smysl pro humor a nebývají přemrštěně čistotní. K ostatním  lidem se chovají nevšímavě, ale v případě verbálního nebo dokonce fyzického napadení okamžitě tvrdě zakročí.

     Zatvrzelému a agresivnímu odpůrci kynologie může být rozzuřený kynolog velmi nebezpečný, zejména je-li podpořen smečkou jedinců svého druhu, případně druhu Canis familiaris (pes domácí). K příslušníkům vlastního druhu jsou kynologové velmi přátelští, ochotně se podělí o potravu, nikoliv však o tituly na výstavě. Ve výstavním kruhu nebo v různých soutěžích se z kynologů stávají rivalové, kteří dovedou bojovat velmi tvrdě a ne vždy čestně. Třebaže jsou v jádru dobrosrdeční, nic je nepotěší tolik, jako když si konkurence koupí psa, kterému nenaroste zub. Kynologové rádi fotografují. Důvodem je potřeba zdokumentovat krásu, případně výkon svých psů. Psy fotografují převážně ve výstavním postoji, visící na rukávu, případně obklopené získanými poháry. Často fotografují i psy svých soupeřů. Snímek exteriérově kvalitnějšího psa konkurence je pak příčinou kynologových depresí.

     Kynologové nejraději obývají osamoceně stojící objekty s velkým pozemkem. Mnoho kynologů je však vzhledem ke svým finančním možnostem nuceno žít i v oblastech hustě osídlených druhem Homo sapiens. Takoví jsou pak zpravidla nešťastní a frustrovaní, neboť okolní prostředí je omezuje v jejich přirozených potřebách, mezi něž patří např. život ve smečce, značkování teritoria a volný pohyb. Držení kynologů ve městech a na sídlištích lze bez nadsázky definovat jako týrání.

     Obytné prostory kynologů se vyznačují charakteristickými rysy. Koberce (pokud se vyskytují), bývají skvrnité a nábytek je ohlodán, stejně jako dveře. Výška okusu odpovídá kohoutkové výšce chovaného plemene, stejně jako velikost stop na ložním prádle. Na zdech se hojně nacházejí krátery Ngorongoro. Veškeré bytové textilie jsou pokryty dlouhou, případně krátkou srstí. Jen výjimečně jsou bezsrsté, propadl-li kynolog kouzlu naháčů, pudlů, nebo jiných nelínajících plemen.

     Navštíví-li kynologa průměrný příslušník druhu Homo sapiens, je šokován, uslintán, umazán a ochlupen. Jen obtížně si hledá místo na slunci, nebo lépe řečeno na sedací soupravě. Ve všech obytných prostorách se hojně vyskytují pískací hamburgery, míčky, gumové slepice a kosti z buvolí kůže v různém stadiu rozžvýkanosti. Koupelna kynologa je zavalena lahvičkami se šampony, kondicionery, balzámy, prostředky na růst srsti, proti lámavosti, proti statické elektřině, proti blechám, pro lesk srsti, na čištění očí, uší, zubů, na odstranění zacuchanin a na zvýraznění barev srsti, případně na odstranění nežádoucího barevného nádechu srsti. Hygienické prostředky samotného kynologa se omezují na mýdlo s jelenem a kartáček na zuby.