O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

Syndicate


JAK JSME SPOLU (NE)CHODILI PDF Tisk E-mail
Čtvrtek, 08 říjen 2020
Přejít na obsah
JAK JSME SPOLU (NE)CHODILI
Strana 2
Strana 3
Strana 4
Strana 5
Související obrázekKdyž bylo Sim asi jedenáct a začala přemýšlet nad vztahy, nevyhnutelně dospěla k otázce, jak se tatínek s maminkou dali dohromady. Položila ji nám oběma. Ve mně zatrnulo, protože Honza na tohle měl a má stereotypní odpověď už pětadvacátý rok našeho soužití. A já si nemyslím, že by to byla odpověď vhodná pro začínající puberťačku. I tehdy po mně vrhl rychlý pohled a já viděla ty jeho ohníčky v očích a trošku arogantní úsměv, který po něm bezezbytku podědil náš syn. Naštěstí se ovládl a neřekl, co na to odpovídá standardně dospělým lidem, tedy že jsem přišla na návštěvu a zapomněla odejít.

.

Ono to na první poslech zní dost divně, ale v postatě má pravdu.

Nikdy jsme spolu nechodili. Viděli jsme se všehovšudy třikrát před onou návštěvou a vlastně se mi ani nelíbil, spíš naopak.

Já jemu jsem se nelíbila docela určitě taky. Ale nejlepší asi bude začít úplně od začátku, od doby, kdy jsem ještě chodila s Mírou, klukem, který mi pomáhal obhospodařovat naše zahrádkářské latifundie.

 

Byli jsme spolu skoro dva roky, od mých patnácti let, necelý rok z toho strávil na vojně, ale doma byl skoro každý víkend. Takové chození mi vyhovovalo. O víkendech jsme se vídali, občas přespal on u mě, občas já u něj, byla to docela hezká první láska.

Tedy do doby, než se z té vojny vrátil.

 

A já ho najednou měla pořád vedle sebe. Občasné víkendy na vandrech s jeho partou byly fajn, ale přes týden jsem měla i svoje kamarády a zájmy. A on moc nechápal, že si chci s bandou jít zahrát volejbal nebo posedět s kytarou nebo se prostě cournout po městě a prolézt třeba nějaké muzeum nebo galerii.


Hádali jsme na tohle téma čím dál víc. Já jeho kamarády vcelku brala, on ty moje ani náhodou. Nedokázala jsem mu vysvětlit, že opravdu nebalím každého, na koho se usměju. Když těch jeho výbuchů žárlivosti začalo přibývat, řekla jsem mu, že končíme. Jenže on se s tím nechtěl smířit. Stále se choval, jako bychom k sobě patřili. Často se objevoval v místech, kde věděl, že budu. Když jsem se přímo před ním a na just líbala s někým jiným, tak mi pak bylo řečeno, že to přece nemůžu myslet vážně.


Do toho mi hučela nespokojená máti, že už nemáme otroka zdarma. Opravdu to léto, kdy mi bylo sedmnáct, stálo za to. A já se na chvilku nechala uhučet a vrátili jsme se k sobě. Snažil se ovládat, ale svou podstatu člověk asi nikdy nemůže zapřít úplně a trvale. Vyvrcholilo to parádní fackou den po vánočních svátcích a mým rychlým úprkem na vlak a větou, že se má přestěhovat o pár metrů vedle do psychiatrického ústavu.


V té době jsem už Honzu znala. Upozornila mě na něj moje vlastní matka.


„Přišel nám do práce moc hezkej chlap, ale nic pro tebe, je starej a rozvedenej.“ (Je o sedm let starší než já, mimochodem.)
Proč mi to říkala? Ona totiž pracovala s tím mým prvním.

 

Dodnes si Honza dělá legraci, že svou tchýni poznal dřív než manželku, o které poslouchal půl roku od jejího ex, jaká je to mrcha a pokaždé mu poradil, ať se s ní rozejde, že ženských jsou mraky. (No pro něj asi ano, dle slov mé máti s ním ráno v trolejbusu vídala každou chvilku jinou.)


„A to je důkaz, jakej jsem vůl, když jsem tohle věděl předem“, dodává můj milý se smíchem.

 



 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]