O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

ZA ROMANTIKOU NA YUKON - 9. PDF Tisk E-mail
Neděle, 12 červenec 2020
Když Alain přišel domů z práce, bylo mu divné, že mně nikde nevidí. Ani na verandě ani na pláži... Vyběhl do poschodí a překvapily ho zavřené dveře od naší ložnice. Zamknout bohudík nešly, ale věděl, že nemám ve zvyku je ani zavírat, pokud není doma. Pak mne uviděl ležet na posteli, vedle prázdná krabička od prášků a všechno mu bylo ve vteřině jasné: "Proboha, co se stalo, proč jsi tohle udělala? Co se stalo?"

 

 

 

Moc jsem nevnímala, Alain mne v náručí přenesl do auta a ujížděl se mnou do nemocnice. Vlastně ani nevím, jestli tam ještě napřed volal... ale vypadalo to, že v nemocnici už věděli, o co jde.

Následné vyplachování žaludku rozhodně nepatřilo k mým nejpříjemnějším životním zážitkům. Už jenom z tohoto hlediska bych si to příště hodně rozmýšlela.

 

Alaina poslali domů, do mne nastrkali všelijaké jehly a hadičky a nechali si mne tam. A já jsem naprosto vyčerpaná usnula. Probudila jsem se někdy v noci a cítila jsem se strašně opuštěně. Vedle mne na druhé posteli ležela stará žena a příšerně chrápala. Trvalo to chvilku, než se mi podařilo se odpojit ze všech těch lékařských nesmyslů, a i když to dost bolelo, jsem ještě omámená vstala z postele (v místnosti leželo ještě hodně lidí, ale všichni spali, a sestřička tam žádná nebyla). Vstát z postele bylo velice nepříjemné, motala se mi hlava a strašně bolel žaludek, ale nějak jsem to zvládla.

Tady se mi vůbec nelíbilo a nechtěla jsem tu být. Nemocnice jsem odjakživa nenáviděla. Měla jsem asi velké štěstí, protože se mi podařilo projít celou nemocnici, aniž mne kdo uviděl. Přitom jsem se nesnažila ani nijak schovávat; v tom stavu, v jakém jsem byla, by to ani moc nepřicházelo v úvahu. Prostě dodnes nepochopím, jak to, že mne nikdo nezastavil.

 

Vyšla jsem ven, ale dostala jsem se jen k velké zdi, u které byl hlídač. Obcházel celý areál, jak jsem si všimla, přesto jsem dost dlouho musela čekat, až odejde z místa, odkud by mne mohl zahlédnout. Nebylo to jednoduché zvláště kvůli tomu žaludku, co se mi pořád pohyboval jako na vodě a hlavě, která fungovala, jako bych se pohybovala ve snu.

 

V nemocnici mi naštěstí nechali oblečení, nedali mi nemocniční košili, stále jsem měla na sobě černé dlouhé kimono s ručně vyšitým sluníčkem. Koupila jsem ho loni v Budapešti na Vaciutce v jednom butiku a moc se mi líbilo, i když stálo hrozně peněz. Boty jsem bohužel nanašla, určitě tam byly, ale patrně jsem na ně zapomněla.

Teď mi už bylo strašně špatně a musela jsem potlačovat zvracení, aby mne hlídač nezaslechl. Věděla jsem ale, že tady nechci zůstat.

 

Musím domů, domu.. k Alainovi!

Podařilo se mi přelézt zeď - moje lezení po skalách bylo přece nakonec k něčemu dobré, i když maminka o tom vždycky pochybovala. Seskočila jsem na druhé straně přímo do kaktusového pole!

Myslím, že jsem mohla být ráda, že jsem se pořád ještě cítila částečně znecitlivělá, ale po kilometrové procházce v kaktusech jsem měla pocit, že dál už nemůžu, nohy mi od ostrých pichláků krvácely, žaludek se mi soustavně obracel naruby. Jediné co jsem si přála, bylo lehnout si někde a spát aspoň na chviličku... ale věděla jsem, že nesmím, že musím jít dál.

 

Číslo 435. Ročník 43. Prosinec PDF Stažení zdarma

 

 

Vůbec jsem nevěděla, jak daleko se to potáhne a každý krok byl utrpení. Jen si to zkuste přejít přes kaktusové pole bosky! Já osobně už nemusím mít do konce života ani kaktusy v květináči...

Z posledních sil  jsem se konečně dovlekla k silnici. Zamávala jsem, a první auto mi zastavilo. Seděl v něm samotný řidič, který mne přivítal přímo nadšeně... Pochopitelně. Sen každého arabského chlapa, vidina - uprostřed pusté noční silnice mladá blonďatá holka.... Co víc si mohl přát?

 

Snažila jsem se mu francouzsky vysvětlit, co se stalo, ale jenom se na mně připitoměle usmíval a snažil se na mne sáhnout. "To mi tak scházelo", pomyslela jsem si, a kdyby mi nebylo tak zle, tak jsem vystoupila.

 

Jenže mi bylo jasné, že by se tohle opakovalo znovu s jiným šoférem. Nemělo by to smysl.... Pohyb auta mi vůbec neudělal dobře, zase se mi chtělo zvracet a zakřičela jsem na něj "Stop!" on naštěstí okamžitě zastavil a mně se podařilo vyzvracet vedle auta a ne přímo na sedadle. Ne že bych měla co zvracet.. už jsem se v podstatě dávno jenom dávila, ovšem pocit byl stejný....

 

Když se to opakovalo asi popáté, bylo mu jasný, že žádný hrátky se mnou nebudou, že je mi fakt děsně zle a nekecám. Byl vyděšenej natolik, že  mne dovezl přímo před vilu  a ještě zazvonil na Alaina. Myslím, že to byl v podstatě hodnej člověk, jenom ta  zdánlivě nečekaně nabídnutá příležitost pro něho byla na moment příliš lákavá.

 

Alain, když mne uviděl, tak jenom vzdychl a šel zavolat do nemocnice, že už jsem doma. V tu dobu totiž mne začali postrádat a volali Alaina, že jsem se jim ztratila; ten zrovna položil telefon a vypravoval se mne jet hledat. Řekl doktorovi, že si mne tady nechá přes noc a ráno se mnou zajede zpátky...

 

Cítila jsem se ale úplně jinak než sama v nemocnici. A jak jsem měla položenou hlavu na Alainově rameni, najednou jsem nechápala sama sebe, proč jsem vlastně chtěla nebýt... Nevolnost částečně přešla jak jsem si lehla, a ještě jsem se pokusila aspoň trošku Alainovi vysvětlit, co se vlastně stalo.

 

"Mon cherie, vždyť přece jsem ti mockrát říkal, že je to nesmysl se chtít vracet. Jenže s Tebou nebyla řeč... Znáš to, že nikdy nevstoupíš znovu do stejné řeky? A to je právě to, o co ses snažila... Až ti bude líp, tak pojedeme na tu dovolenou, co jsme plánovali, než jsi se zbláznila s tím, že chceš odjet."

"Ale co s těma dopisama a telegramama?"

"Jsi silná holka, vždycky jsi byla, co tě znám. Právě to jsem u Tebe vždycky obdivoval. Prostě mu už na dopisy nebudeš odpovídat... Když teď víš tohle všechno, tak to přece nebude tak těžké?"

Usnula jsem uprostřed Alainova tichého povídání, kam všude pojedeme...

 

Druhý den mne Alain zavezl zpátky do nemocnice a tam mi vrátili moje pantoflíčky, prohlédli mně a řekli mu, že si mne může zase odvézt. Nevím, jestli proto, abych jim zase neutekla, nebo proto, že mi ta noční procházka pomohla.

 

No mým ubohým nožičkám určitě ne.

Z těch jsem tahala bodliny ještě dalších čtrnáct dní...

 

Alena, Yukon

 

 

 

 

Komentáře (1)add feed
... : polárka
oprava "ma cherie"
jinak opet podle prsvdy.
červenec 13, 2020 15:30
Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.


busy
 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]