|
 Není nad to prohrabávat veteš na půdách. Moje babička byla typem člověka, který nic nevyhodí a vše shromažďuje (mám vážné obavy, že jsem tuhle vlastnost podědila) a moje maminka všechny ty věci pomalu už několik let přebírá a vyhazuje. Někdy jí ale uvíznou za drápkem i různé zajímavosti... Jako nyní například, kdy objevila starý sešit z českého jazyka jakéhosi jí neznámého dítěte.
A v tom sešitu narazila na jednu básničku, u které jsme málem brečely smíchy. Vzhledem k tomu, že je teď to "slavný" šedesátiletý výročí "Vítězného února", možná by stálo za to kouknout na tuhle báseň - jako vzpomínku na zašlé časy... Takže to berte jako hádanku: kdo pozná autora? (I když, pochybuju, že se někdo takový najde.) Marně jsem přemýšlela, jestli si při psaní tohoto svého dílka dělal pan autor ze soudruhů pr*el, nebo byl ožralý, či totální magor (napovím vám, že v roce 1969 spáchal při léčbě na psychiatrii sebevraždu.) Jo, chtělo by to procítěnou recitaci, ale bohužel Nedělní (nojo, tak pondělní) chvilku poezie na Kudle asi neozvučíme :-) Přeju krásné předjarní dny, za chvíli je jaro tady! Huráááá!!!! Míša z Humplu 
Deset minut Copak jsem klukům pro legraci? V rozhlase o mně hlásili, že jsem dnes ráno zaspal v práci.
(Bylo to jen o chvíli.) Prý - Tonda Vaněk ze slévárny. A co ty na to, Tondo? - řekli. Přišel jsem pozdě. To je marný. Proč jsou teď všichni na mne vzteklí? Byli jsme včera s Máňou v kinu. Pro těch pár minut je teď křik. Že prý jim ruším disciplinu, že prý jsem špatný úderník. Pak jsme si chvilku povídali - no, co je komu do toho? - chvilku jsme před barákem stáli. Zaspal jsem prostě. Hotovo. Vzali mi prapor od mašiny. Ten rudý, ten náš údernický. Dostane prý ho někdo jiný. (A já byl na něj pyšný vždycky.) Kdyby mi radši vynadali. Soudruzi mlčí. Jako němí. Jako by s nepřítelem stáli. Prosím vás, kluci, odpusťte mi.
|
