O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

NAŠE DĚTIČKY III. PDF Tisk E-mail
Čtvrtek, 21 únor 2008

Ordinace dětských lékařů, psychologů i psychiatrů se neuvěřitelně rychle plní rodiči s neklidnými dětmi. Žádají o pomoc, protože je to fenomén, který v takové míře zatím nikdo neznal. Pokud učitelé před cca třiceti lety měli ve třídě jedno až dvě neklidné děti, tak dnes jich je klidně třetina až polovina.

 

 

 

 

     I po všech odborných vyšetřeních, převelice často nemůžeme najít žádnou organickou změnu (třeba nález na EEG), ani dědičnou, úrazovou, porodní, předporodní příčinu. Takže původ a z něj plynoucí péči budeme muset hledat jinde.

 

     Všichni známe obdobnou situaci, kdy se vracíme z práce, kde nás kolegyně nebo šéf zase jednou nadzvedli, táhneme z auta tašky, honem se snažíme rodinu nakrmit a partner, při zprávách o dalším zdražení elektriky, třeba něco pronese „o naší logice" a my se snažíme své rozladění nedávat svým milým najevo, být nad věcí... a naše, do té chvíle třeba úplně klidné děti, najednou začnou vyvádět jak „zkažené", a nejsou celý večer k zastavení. Zažili jste???

 

 

      Když se snažíme děti před svými pocity rozladěnosti, zloby, nejistoty, ohrožení ochránit, stejně nás instinktivně prokouknou, jak kdyby měly nějaké speciální radárky.

 

     Vůbec to nechápejte tak, že vás tu někoho natahuji na skřipec osobní viny!!! Opravdu ne! Základy neklidu získává a fixuje dítě především v období, kdy se fyzicky osamostatňuje, tedy většinou od ¾ roku do zhruba 3 let (začne bleskurychle lézt a chodit). Tady bývá zakopaný pes, v našem mylném a módním přesvědčení, že „dítě samo rozezná, co je pro něj dobré" a tudíž my mu poskytněme maximum prostoru pro pohyb, nebudeme ho přeci staromódně omezovat. Jenomže ono ještě nemá vyvinutou dostatečně rozlišovací schopnost pro to, co je a není pro něj dobré a bezpečné, zato je zvídavé a tím, samo sebe nakonec ohrožuje. Navíc není ještě schopné se od nás duševně odpoutat, a proto zažívá na svých „pohybových expanzích" pocit ohrožení, chybí mu fyzický kontakt a naše podpora.

 

     Tohle ale znají dosud všechny přírodní národy, i naši prapředci, kteří své děti nosili při práci, třeba v šátcích, přivázané k tělu matky. Dítě bylo sice ve svém volném pohybu omezeno, s vzrůstajícím věkem i citelně, ovšem zase to bylo spojeno a vynahrazeno pocitem bezpečí z úzkého fyzického kontaktu s matkou, a proto problém hyperaktivity naprosto neznali a neznají.

 

     Jako zajímavou perličku, nehodnou následování, mohu uvést, že pokud děti chodily hromadně do jeslí (50. - 70. léta), tak bylo i u nás řádově nesrovnatelně méně neklidných dětí. Protože dětí bylo v jeslích moc a teprve se učily i osobní hygieně, musely být často přivazovány k nočníkům, židličkám, hrát si hromadně v ohrádkách, spát v „klíckách", odkud samy nevylezly. Prostě byly vystaveny pohybovému režimu. Některé metody bychom museli dnes zavrhnout jako až fyzické týrání, ale mnohem hůře děti snášely v jeslích odtržení od „jistoty matky".  Samozřejmě, že není řešením opuštění naší civilizace, příp. odstěhovat se někam do pralesa.

 

 

 

Jediným a dlouhodobě funkčním řešením

 je vnesení řádu

do „mikrosvěta",  do rodiny.

 

 

 

     Zaveďte svým vyvíjejícím se dětem režim činností a časové plány a buďte důslední při jejich kontrole!!! Bude to náročné, ale nezbytné, a nastavený režim bude navíc fungovat jen, pokud do něj zahrnete, aspoň částečně, i sebe. Ony potřebují dočasný několikaletý režim, a to pro nic menšího, než pro svůj pocit fyzického a duševního bezpečí. Kdy přesně vědí, co je čeká, mají šanci uspět, jsou s námi v kontaktu, jsou nápomocni druhým, osvojují si činnosti nutné k sebeobsluze, nepodléhají extrémním pocitům osamění. Dobře míněným, přesto neštěstím, je pro jakékoliv dítě, extrémně liberální výchova.

 

     A neklidné dítě je originál, který má v obrovské míře především nadání pro sociální vnímání!

 

Eva R.

 

 

Komentáře (35)add feed
víš Evi já myslím, : Inka
že i dříve byly děti energické, ale měli více respektu a úcty výchovou z rodiny. Také se hodně pracovalo, musely pomáhat doma, v hospodářství a na polích. Měla jsem dvě neklidné velmi energické děti a med to nebyl, byla jsem s nimi 8 let doma. Chtělo je to zaměstnávat úměrně svému věku, tak aby se cítíli užiteční, pracovali rádi a byli hrdí na to co udělali. Pomáhali mi odmalička se vším v domácnosti i na zahrádce, se šitím, s nákupama (nosili na zádíčkách od dvou let malinké baťúžky s litrem mlíka), pak neutíkali, ale šli pěkně se mnou a povídali jsme si...... Občas to bylo peklo v řetězech, zvlášť když se mnou třeba ve 3-6ti letech vařili, pekli.....úděsný bušus byl všude, ale ta jejich radost, zamoučněné děti odshora dolů a jak byli hrdí, když jsme jim pak pochválili jejich výrobky. No občas to bylo trochu tvrdé, že se s tím dalo naštípat dříví pod kolnou, ale to jsme trochu filtrovali, namočilo se to a snědl to pes. Ale chce je to vést k nějaké kreativní činnosti, kreslení, modelování s modelínou, moduritem, kreslení vodovkama, křídama na balicí papíry venku na zemi,..... prostě tvoření všeho druhu, nechat je si udělat design pokojíčku, hrnečků, obrázků, nástěnky s jejich výtvory, nechat je sportovat, naučit je hry našeho mládí, brusle, kolo, plavání, lyžování, skákat gumu, školku s míčem, panáka( to je prý pro dislektiky velice dobré), švihaldo......krvavé koleno, pikolu, schovku,....je potřeba je naučit aby věděli, že něco umí a byli na to hrdí a vážili si sami sebe. Mít nějaké zvířátka a naučit je o ně s láskou se starat, takové děti se umí zabavit, nezlobí, nenudí se, neškodí. Dětem se chce prostě věnovat naučit je tomu jak si hezky hrát. To není jen jim pustit televizi, video nebo počítač, jak to bohužel vidím denně okolo sebe. To je smutné. Měla jsem dříve takovou knížku, byly tam hry všeho druhu a také tvoření všeho druhu, byla super, čerpala jsem tam mrak nápadů a nadšení dětí neznalo mezí.
Teď když si občas půjčím bráchovi kluky (3,5,7 let) tak to dělám stejně, jezdí ke mně moc rádi, vždy něco podnikáme, také velké pěší výlety s baťůžkama, piknikem, podíváním se na pštrosy (je tam kousek od nás farma) nebo jiná zvířátka. Výlety do lesa, grilování, dělání loďek z kůry a pouštění.....stavění domečků v lese z mechu a větývek, dělání zvířátek z kaštanů, žaludů a sirek, třeba celé ZOO...... byl by toho mrak....
únor 21, 2008 10:11
No, vidíš, Inko, : Eva
a to, co tady tak skvěle popisuješ, je právě ten několikaletý řád v rodině smilies/wink.gif
Já jsem o tom chtěla psát, pro starší děti, později, teď jsem hlavně psala případně pro rodiče, prarodiče dětí malých, od toho 3/4 do 3 let, kdy je nutno je omezovat ve svéhlavém pohybu a dodat sounáležitost s rodinou, protože jinak si to zafixují, jako celoživotní nastavení: stále bez cíle pobíhají, těkají, u ničeho nevydrží... a protože musíme dělat i jiné věci, nakonec skončí u televize, kdy je od nich pokoj...a kruh se uzavírá. A když je to později už k nevydržení, tak nasadíme medikamenty, abychom je konečně zklidnily. Ale byla bych hodně opatrná, něco jiného jsou uklidňující léky pro dospělého a úplně jiná jsou tyto léky pro děti, jejichž mozek a CNS se teprve vyvíjí.
smilies/angry.gif
únor 21, 2008 10:28
Evo, : Ariana
neprošla jsem jako dítě ani jeslemi, ani školkou a před školou jsem chodila jen cvičit do sokola. V první třídě jsem zpočátku byla neposeda (doslova a dopísmene, nevydržela jsem celou hodinu sedět, tak jsem vstávala a chodila se dívat z okna), ale měla jsem štěstí na trpělivou učitelku, takže jsme to časem obě zvládly. S dcerou jsem byla tři roky na mateřské a věnovali jsme se jí podle možností celá rodina, včetně prarodičů. Když jsem jí pak dala do školky, tak jsem z toho měla docela výčitky. Ale ona to zvládala dobře, i když o školce moc nemluvila a ten první rok víc promarodila. Když jsem jí na to zpětně ptala, tak mi řekla, že školka vlastně byla dobrou školou do života. Jediné, co mě mrzí, je, že když byla kojenec a dost často v noci plakala, že jsem nedala na svůj instinkt a nevzala jsem si ji k sobě do postele. Mohl být klid a všichni se mohli vyspat. Jenže já se striktně držela odborných příruček, kde spaní dítětě s rodičem bylo tehdy považováno za něco absolutně nemožného a nehygienického. Stejně tak v té době neexistovaly šátky na nošení dítěte, o těch jsem se dozvěděla, až když už to bylo passé. No jo, když po bitvě je každý generálem. Jinak jsem dceři poskytovala pohybu dostatek, ale vždy pod vlídným dohledem. Ona by se ani "svazovat" nenechala, ne že by byla hyperaktivní dítě, ale prostě vždycky toužila po pohybu a po volnosti. A protože jsme tehdy neměli televizi, tak jsme věnovali dost času čtení pohádek, hraní s maňásky a kreslení s pastelkami. Když jsem potřebovala něco udělat v domácnosti, tak s s ní zase "blbnul" taťka. A protože byl prostě "hrací" tatínek, neměl šanci se v klidu natáhnout na kanape a třeba si číst, hned na něj hupsla. I když to pro nás bylo časově náročné, považuji to za nejlepší investici, kterou člověk do tří let může do dítěte vložit. Škoda jen, že si většinou z té doby děti moc nepamatují.
únor 21, 2008 10:32
Arianko, : Eva
napsalas to fakt náramně smilies/wink.gif Nevím, zda tě potěší, ale mohlo by, oni si to sice nepamatují, ale spolehlivě úplně přesně vybavují a chovají se podle toho, co do nich vložíš, ale až když mají své děti! Takže to hodně dlouho vypadá, že jsme se "exponovali úplně marně", ale kdepak, je to tam. Je záludné, že je už asi tak 100 let dokázáno, že pocity případné nelásky, nepochopení, ohrožení v období do 3 let člověk přežívá docela úplně elegantně téměř celý dospělý život. "Porazí" ho to až třeba v 5- 6 dekádě života, kdy už ho vůbec nenapadne hledat příčinu v raném dětství.
únor 21, 2008 10:47
já právě prošla jeslemi od 6 ti měsíců a protože : Inka
jsem tam dostala chronický zánět průdušek a maminka musela chodit do práce, tak mě šoupli do 7mi let k babičce a dědovi na farmu s hospodou u Benešova. Děda s babičkou mě moc milovali jakou svou třetí dceru a já tam prožila velice krásné dětství na které vzpomínám dodnes a které jsem se snažila udělat i svým dětem. Pravda je, že jsem musela chodit na celý den na pole, do sadu na louku a pracovalo se, měla své malé nářadí, dojila jsem kozu, strahala jablíčka, vybírala brambory, sekala kopřivy, krmila husy, kachny, kozu, krávu, prase, kuřátka, kočky a psa. Měla jsem své povinnosti. Třeba od dvou let jsem byla sama dopoledne v hospodě a obsluhovala lidi, točila pivo a malovala na keramické tácky čárky. Děda s babičkou museli ny pole tím a měli povinost nechat hospodu otevřenou. Ale byla to malá vesnická hospoda, když se tam po ránu zastavili dvalidé, tak to byl frmol, takže žádné drama.
To jsi mi Ariano, připomněla že když mé děti jako malinké plakaly, tak jsem si je položila na břicho, ony se zklidnily a všichni jsme za chvíli usnuli, dělala jsem to tak nějak intuitivně. Tohle dělali asi do tří let a teď to dělá můj kocourek Tom. Jakmile zvodorovním, usalaší se mi na břiše a v tu chvíli spí.
únor 21, 2008 11:00
to s tím šátkem na mimča... : d@niela
Připomnělo se mi to smilies/cheesy.gif. Já byla vždy "trochu trhlá", takže už ještě s bříškem, si vzpomínám, jak jsem jednou u nás na Štrosmajeráku zastavila jednu mladou Cikánku a ptala se jí, jak je ten šátek udělanej, jak to váže? Holka byla ze mně vyjevená, napřed si snad chudák myslela, že jí takhle na veřejné ulici chci snad dítě sebrat.... Ale pak jsme šly kousek opodál a ona mi tam na lavičce ukázala, jak se to celé dělá. No, a tak jsem si holku (tu svou, ne tu Cikánku) přivazovala. Nosila jsem ji tak po bytě, na nákupy, později i všude, kam jsem nechtěla s kočárem. Byla to šílená Réza zvědavá, furt jen koukala a děsně se jí to líbilo. Prostě měla podstatně víc ze světa, než jen zírat na střechu kočáru... Ještě jsem si udělala na doma "vozítko" fotku nemám, dala bych. Takže: Větší vanička, k tomu dole přišroubovanej rám, na něm 4 nohy, dole zase rám a kolečka. Dovnitř jsem si ušila matracku, přes všechno jsem hodila "povlak" s kanýrem až dolu a tak jsem si ji vozila po bytě... Až na noc šla "do svýho". No, je to dobrý tak do doby, co začne sedět, pak už se "to" snaží přepadnout, takže pak vozejk na 4,5 roku šel do sklepa, kde čekal na syna smilies/smiley.gif
Mj. ten od 6 měsíců chodil a v jeho sedmi jsem měla pomalu infarkt, když jsem ho dala do postýlky a po chvilce jsem ho našla, jak si tichounce hraje na druhém konci pokojíčku. Už jsem si myslela, jak jsem cvok, že jsem ho zapomněla dát spát, ale pak jsem zjistila, že ho "šikovná" starší ségra naučila přelézt žbrdlinky! Prostě - narvat přikrývku do kouta, přehodit nohu... Od té doby spal na "velkym" gauči. Což znamenalo, že jsem pak v noci neustále chodila kontrolovat a občas hledat zbloudilé spící dítko. Občas se v noci zved, chvilku si někde hrál a pak tam sladce usnul... Nechápu, jak jsem to mohla všechno přežít...
únor 21, 2008 11:10
Inko, : Ariana
mně to právě napadlo taky až na základě zkušeností s koťatem - nelezencem, které můj otec nekompromisně vyhazoval na noc do předsíně a ono tam nešťastně lkalo a lkalo. Když jsem ho pak tajně pusila k sobě, hupslo ke mně do postele a spokojeně spinkalo. Tehdy jsem si řekla, že to je prostě asi nějaký mládětí atavismus a moc mi mrzelo, že jsem to nedokázala postřehnout u mimina. No jo, to se člověka nechá zblbnout knihama. Stejně jako tím, že kojit se smělo až po třech hodinách.
únor 21, 2008 11:11
Evi, : Ariana
naprostý souhlas, jsem právě v té 5. dekádě života a mám dost práce se srovnat s přísnou výchovou mých rodičů bez jakéhokoliv mazlení a chválení. To bylo přesně to, co jsem nikdy nechtěla uplatňovat ve výchově vlastního dítěte. Však mě taky rodiče napomínali, že jsem na dceru moc mírná. Ale já jsem vždycky vzpomínala na svou babičku, která byla taky laskavá a mírná, u které jsem trávila prázdniny a jsou to pro mě ty nejkrásnější vzpomínky z dětství, co mám.
únor 21, 2008 11:19
Ariano, joooo : d@niela
to s tim kojením... máš pravdu, dítě řve a ty koukáš na hodiny... vzpomínám smilies/cheesy.gif No, dlouho jsem to nevydržela, pak jsem se na hodinky vybodla a byl pokoj smilies/smiley.gif.
únor 21, 2008 11:20
Daní, : Ariana
tak to s tím šátkem Ti fakt závidím. Jinak dcera v šesti měsících sice nechodila (až v deseti), ale dokázala se taky nějakým záhadným způsobem dostat s postýlky, takže tím skončilo období, když jsem si mohla na chvíli odejít s tím, že ona je v bezpečí v postýlce. Od té doby za ní někdo pořád byl "s očima na jejím zadku", protože ona strašně ráda lezla po čtyřech a to i v době, kdy už normálně chodila. Napodobovala koně a často se takhle probíhala po čtyřech po bytě a ržála. Tehdy jsme si dělali legraci, že jí budeme muset namluvit Tarzana. Naštěstí pak od svých cca 12 let na koni začala jezdit a už tuhle potřebu neměla.
únor 21, 2008 11:27
no jo to se dřív říkalo, kojit po 3 hodinách, : Inka
já jsem se to snažila dodržovat, ale když plakaly, dostali hned napít. Také jsem je kojila do osmi měsíců, pak už jim narostly zuby a začaly jíst normální jídlo. Já jsem ty rady moc nedodržovala, spíš jsem to dělala jak jsem to nacítila. Vím také jak se na mě paní doktorka zlobila, že děti spí na břiše. Ale oni to tak měli rádi, když se ublinkly, tak se nezadusili, když měli rýmu, tak jim vatela, hřáli si bříško a krásně spali (a navíc mají teď krásný hlavy jak říkala babička jako husí vajíčko), v noci mě nijak extrémně nezlobili a když plakali, tak jsem si je vzala do postele, jako toho mýho kocourka. Dneska v noci mě zrovna pořád polapkával, už byl k ránu asi vyspinkanej, ale ven nechtěl a v obýváku kde normálně spí na gauči, tak také nechtěl být. On si vždycky mňoukne, někdo mu otevře, dá najíst, pustí ho domu, tak jsme se už po tom začátečním boji kde má kdo místo tak nějak zžili. Spíš já jsem pochopila, že to jinak nebude, ale je to zlatíčko.
únor 21, 2008 11:32
je to náročné : Magdalénka
Ahoj, Evi,

o "neklidných dětech" přemýšlím a čtu moc a moc. Setkala jsem se s nimi ve speciálních školách jako učitelka, psala jsem o nich diplomku již před 22 lety, sleduji je jako matka jednoho již dospěláka a teď čerstvě jako pěstounka mého prvňáčka.
není pravda, že po válce u nás nebyly. Dřív se zařazovaly do kategorie dětí s LMD, dnes s poruchou ADHD, ale na tom nesejde, počty opravdu vzrůstají.
Chtěla bych vyzvihnout, že je nesmírně náročné pro rodiče i učitele ve škole s těmito dětmi být a pracovat klasickým způsobem. Stojí to mnoho nervů, s neklidem se pojí i nesoustředěnost, nepozornost, unavitelnost, zapomínání, a tak denně řeším zapomenuté čepice, šály, tašky, rozbitá a ztracená pera, pastelky, nesplněné úkoly, zapomenuté sliby, nepořádek. Někdy je neklidné dítě šikovné, ale většinou je motoricky neobratné, rozbíjí věci kolem sebe a taky samo sebe ničí při nejrůznějších skocích, pádech, pokusech...

V čem s tebou tolik nesouhlasím, je věta, že ...neklidné dítě je originál, který má v obrovské míře především nadání pro sociální vnímání... protože tomu může být i naopak. Tyto děti jsou jak neřízené střely a často způsobí škody i svým spolužákům a sourozencům, konce nedomýšleje. Mají třeba kladný vztah k přírodě nebo zvířatům, ale jejich často nesmyslná hyperaktivita je odvádí jinam. Jejich citový život se prohlubuje až později, často je to způsobeno i tím, že samy prošly různými ústrky, napomínáním, trestáním...
Je mnoho receptů, jak na to, existuje i medikamentní léčba. Ale zázraky se nedějí. Nezbývá, než se vzájemně vyladit a přizpůsobit. Režim samozřejmě velmi pomáhá, pochvala, zájem. Možnost pohybu, zkrácení činností, vnější organizování...(staršímu synovi jsme pověsili na záclonu seznam, co udělá, když se vrátí ze školy, pamatuji, že začínal slovy 1. otevřu tašku a vyndám svačinu.. no jo, ale co když taška zůstala v družině třeba?)
Jsem ráda, žes toto téma otevřela. Ráda si přečtu další názory.
únor 21, 2008 11:33
Takže nás civilizace naučila všechny pěkný bludy, : Eva
ohledně kojení, pohybu dětí, "nerozmazlování" atd, které jsme naštěstí mnohé instiktivně překonaly smilies/wink.gif
Moje děti byly u nás v posteli často, měla jsem postýlku na kolečkách, skákadlo, ohrádky atd. a když třeba marodily, tak úplně instiktivně mi celou noc posmrkávaly, ležící na mým, nebo mužově břiše, a byly v klidu a brzo zdraví.
únor 21, 2008 11:37
Jo Evi, : Ariana
a normální byla miminka zabalená do peřinky, nehnutě ležící na zádech, pokud možno ještě se svázanými ručičkami povijanem. Tak to jsem zrušila jako první.
únor 21, 2008 11:51
Milá Magdalénko, : Eva
vřelé díky za tvůj příspěvek! smilies/wink.gif protože jsi odborník, tak víš, že je to s škatulkováním složité, já jsem teď se pokusila vyčlenila obecně neklidné děti, nemluvím o LDM /AHHD, ADD, ačkoliv se to často v reálu pojí a kombinuje. I proto je to složité. Tyhle děti byly určitě i po válce, nechtěla bych, aby to tak vyznělo, to by bylo jen nedorozumění smilies/wink.gif A to, že to je nesmírně náročné pro rodiče a pro učitele, to bych podepsala tisíckrát.
Když k tobě přijdou do školy, tak už je to hrozitánky, třeba i z lásky, neznalosti, ale ZANEDBANÉ! A škola může být významně podporující, učící je těm nutným dovednostem, ale nemůže prostě zásadně vyřešit to, co bylo už poničeno dříve. Taky to není její úkol, ačkoliv se to mnoho rodičů domnívá, neoprávněně a dost často i z lenosti, neochoty něco dělat sám, přehodit odpovědnost na odborníky.
Sociální nadání mají obrovské, jsou přímo "barometrem", s tím se mnoho z nich rodí. Ale ve věku, kdy se s nimi stýkáš ty, už je to nadání, jako dar-nedar. Kolem 8-10 let bývají už často citově labilní, agresivní, neschopní dlouhodobé spolupráce atd. Ale to vzniká až druhotně, jako reakce na neadekvátní postoje, které k nim ostatní zaujímají, je to jejich, nešťastný, způsob obrany. Problém je, že i když mají šikovného učitele, docela jim pomůže, ale nemá šanci vyřešit úplně, co třeba vzniklo do 3 let a doma ho posazují jen k televizi a počítači a od psychologa jim stačí papír. Já mám připravené ještě další povídání, speciálně o LMD, ADHD, ADD, tak to tu nechci všechno vypisovat, promiň. Jenom mi Magdalénko řekni, prosím, nepřipadá ti, že společnost, hlavně rodiče, chce na učitelích nějak hrozně moc? Přímo zázraky do 3 dnů?
únor 21, 2008 12:15
... : mamča
V naší rodině se urodilo kluků, jeden původně hodný a dvojčata, draci s LMD. Do jejich cca dvou let se o našich dětech mluvilo jako "Míša a syčáci". Výchovu měli přísnou a důslednou, ale taky nabitý program hraním, tvořením, společným zpíváním a sportem. Pamatuji si, že jsem těžce nesla, když manžel kluky drezíroval v různých sportech. Jako máma bych byla ty neduživé drobečky nejradši chránila. Když v necelých třech letech dostali běžky, při pádech vypadávali z bot, protože tak malé lyžáky se prostě nedělaly. Dodnes vidím ty patičky v punčocháčích na sněhu. Na zádech nosili ruksáček se svačinou a zabalenou půlkou cihly, aby si posilovali nevyvinuté zádové svalstvo. Díky sportu z nich vyrostli normální zdraví ctižádostiví jedinci, což by při mém ochranitelském režimu nejspíš nenastalo.
Kluci byli neustále samý šrám, náplast se u nás kupovala na metry, a na hory jsme odjížděli vybaveni dlahami i sádrovými obinadly.
Nedávno si kluci dělali legraci, že jako mimina vyrostli v klecových lůžkách. Původní dřevěné postýlky jsme totiž z bezpečnostních důvodů vyměnili za staré postýlky se sítěmi.

únor 21, 2008 12:15
jo já si beru na zítřek bráchovi kluky na celý den, : Inka
tak se do toho zase vrátím a moc se na to těším. Ještě nevím co podnikneme.
únor 21, 2008 12:30
Jo, holky, moje děti vyrostly taky v klecových lůžkách, : Eva
ohrádkách, věčně jsme je chovali, poponášeli, když ráno vstaly, tak čekaly u postele, kdy začneme "jevit známky života" a byly v posteli natošup s námi (antikoncepční děti), měly doma pracovní družiny (na které prý se těší pro vnoučata), posléze pracovní tábory, jak jsme onehdá s mamčou rozebíraly ty pubescentní gulagy smilies/cheesy.gif
Inko, tobě ten tvůrčí víkend i malinko závidím, se taky těším, musím vydržet smilies/wink.gif
únor 21, 2008 12:44
já si pamatuju jako malá to klecové lůžko sama na sobě : Inka
a nemám na to nějakou dobrou vzpomínku, jsem takový svobodomyslný člověk sama nesnáším omezení, zavření, přivázání a ani výtahy (je to malý prostor), tak jsem to vyautovala u svých dětí rovnou, děti od půl roka spaly na posteli - na palandách, ten mladší měl vždy to nižší patro. Mohly sami dolů i do postýlky kdy se jim zachtělo, hodně brzo chodily a stejně všechno přelezli, tak jsem se spíš snažila eliminovat překážky. Když jsem řekla do postele a spát, tak to bylo daný a ne že by vylezly a hrály si, stejně byly vždy unavení, takže spinkaly. Ohrádka se u nás nepěstovala, hračky byly cestičkou z pokojíčka přes obývák až do kuchyně a na zahradě byl plot, to stačilo. Oči jsem měla stejně stále všude, aby se jim něco nestalo, ale zase věděli od malička co mohou a co ne a tak nějak to respektovaly.
únor 21, 2008 13:05
Ohrádky jsme neměli, : mamča
jen jednou, když jsme na chatě kopali studnu, tak aby nám tam pacholíci nepadali, tak jsme zatloukli do země pár kůlů, a omotali ten prostor dvěma volejbalovými sítěmi. Dovnitř jsme dali matrace a spoustu hraček. "Syčáci" se pokoušeli tu síť přehryzat, tak jsme je přitom vyfotili. Byl to živý obraz "Jak lvové bijem o mříže". Fotka se bohužel dochovala, a dítka se na to tváří : "No to jsme byly chudinky týrané..." smilies/grin.gif smilies/grin.gif smilies/grin.gif
únor 21, 2008 13:21
Mamčo, ovšem živý obraz "jak lvové bijem o mříže" : Eva
je tedy fakt nedostižný smilies/grin.gif smilies/grin.gif smilies/grin.gif
únor 21, 2008 13:54
mamčoooo, vyhrabej tu fotku... to by stálo za to, moc prosím za všechny!!!! : kiwi
jo, a našla jsem tohle:
..................
únor 21, 2008 14:09
Jo, najdu doma, : mamča
v práci naskenuju. smilies/wink.gif
únor 21, 2008 14:24
No, Kiwi, to je přesně ono! : Eva
smilies/wink.gifKdybych měla tento obrázek, nemusela jsem pracně vysvětlovat, PROČ je spousta dětí neklidných smilies/grin.gif Díky moc!
A mamčo, díky taky, už se na foto těším! smilies/wink.gif
únor 21, 2008 14:37
Já jsem také velmi svobodomyslný člověk, : Eva
přesto jsem se musela ovládnout a děti měly ohrádku, protože máme zahradu v příkrém svahu, s kamennými terasami, a tam by chlapci neměli šanci přežít, volně se pohybujíc, do vysokého věku. A klece měli proto, že na fígl s peřinou, jako stupněm k přelézání postýlky, přišli úděsně brzo.
Ještě asi dlužím dovysvětlit to sociální nadání MNOHÝCH neklidných dětí: protože jsou na tyto věci vnímaví, tak záhy registrují všechna ohrožení, neexistenci režimu, autority, skutečného zájmu, smyslu činností, láskyplného spolužití v celé rodině. A přibývá jich zřejmě proto, že tyto hodnoty jsou už úplně na okraji zájmu, jde teď o vítězství, uplatnění na trhu, peníze atd. No, a můžeme na ně koukat také jako na hasiče, na ty, kteří na něco upozorňují a jinak, než hyperaktivitou zatím neumí. A když stále nechápeme, tak se z nich často stávají hasiči, ale kamikadze! Což mi přijde hodně škoda a celkem trestuhodné plýtvání a ničení.

únor 21, 2008 17:19
Tak pokus vložit fotku, "Jak lvové bijem o mříže" : mamča

únor 22, 2008 08:07
No, vidím : mamča
že se nezdařilo. Tak ještě jeden pokus, asi to JPG nebere.

únor 22, 2008 08:14
Sorry, : mamča
jsem negramot... smilies/cheesy.gif
únor 22, 2008 08:15
Eva : mamča
Sociální cítění a samaritánství, je dnes vnímáno spíš jako slabost. Zelenou mají sebevědomí, draví a bezohlední.
Doufám, že se ještě dožiju toho, že lidské hodnoty nabudou významu.
únor 22, 2008 08:27
mamčo, : Ariana
zkus to ještě přes Danielu. Já se na tu fotku moc těšila.
únor 22, 2008 08:46
Ariana : mamča
Ono to není nic tak úžasného, dvě děti v kleci, navíc černobíle. Ale zkusím to poslat Daniele, jen co mě přestane zavalovat práce.
únor 22, 2008 09:11
Ja si na synka vyrobila : Ceskymo
"klokanka" ze starych manzestraku, nosila jsem ho v tom na brise kdykoliv byl kocarek nepohodlnej. No a stejne byl hyperaktivni (synek, ne kocarek), nastesti se dostal uz ve druhy tride do specialni tridy, kde ucitelka ignorovala skolni zvoneni a vyuku prizpusobila zkraceny koncentraci deti, kazdy z nich si muselo prinyst oblibenou stavebnici a tou se vyplnovaly chvile mezi ucenim, zkratka dost mu to pomohlo... no ale stejne to bylo dilo, kdyz jsem ho asi ve trech letech chytala, protoze chtel na Konopisti skakat do jamy k medvedum smilies/cheesy.gif

únor 22, 2008 17:46
Drtivá většina dětí je mnohem aktivnějších, už od přírody, : Eva
většinou více, než nám je mnohdy libo smilies/grin.gif Jen jsem chtěla upozornit, že zdaleka ne každé neklidné dítě má současně hned automaticky LMD, či jinou "dysfunkci", ačkoliv se v praxi a životě často hned automaticky hážou právě do tohoto jednoho, nešťastného, pytle. Neklidné dítě je vlastně druh civilizační "choroby". A můžeme právě udělat zatraceně mnoho, jako prevenci, právě do těch 3 let věku jakéhokoliv dítěte.
únor 24, 2008 09:58
deti : mura
nejdriv je clovek 2 roky chodi ucit a mluvit, aby jim pak dalsich 16 let rikal, aby sedely a mlcely smilies/grin.gif
únor 24, 2008 14:01
hyperaktivita : Deny 77
Ahojky,jsem tu poprvé a prosím o radu.Mám pětiletého hyperaktivního synka,hodně se mu s manželem věnujeme,od třech let má zavedený režim,na který si zvykl.Problémy jsou v kolektivech,neustále vyrušuje a pere se.Ve školce si učitelky neustále stěžovaly,když jsem naznačila,že to dítě potřebuje jiný přístup,než ho posílat na hanbu,cítily se dotčené,zaškatulkovaly si ho a dětem ho dávaly za vzor zlobivého kluka,zkoušela jsem změnit školku ale je plno,tak ho mám doma a těšíme se na miminko,jsem v pátém měsíci a už se díky učitelkám,tolik nenervuju.Jen nevím,jak poznám,zda syn domýšlí následek svých činů,když se pere?Když s ním o tom mluvím,řekne mi,že už to neudělá.Předem dekuji za odpovědi.
únor 29, 2008 15:27
Napsat nový komentář

    Upozornění: Redakce si vyhrazuje právo mazat příspěvky nevhodné, vulgární a obsahující neplacenou reklamu

quote
bold
italicize
underline
strike
url
image
quote
quote
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley


Tyto znaky opište


busy
 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]