 To, že vaření beru jako druh meditace, je o mně celkem známý. Myslím, že už jsem to tady i psala. Jak mě na vaření baví hlavně to, že vím, jak to dopadne, když to udělám podle předpisu nebo ještě lépe podle zkušenosti a vyberu ty nejlepší ingredience. (Omlouvám se za cizí termit, ale slovo surovina ve mě evokuje slovo surový a surovýho já už v životě nic nepotřebuju.)
Štastný vejce +
šťastná kráva s bio kukuřičkou, rovná se chudá rodina. Ale šťastná zároveň a o
to jde. Tady tou rovnicí, že co do toho vrazíš to ti vyleze, se vaření zásadně
liší od interakce s lidmi. Do lidí můžete vložit celkem libovolné množství
pozitivních emocí, péče, zájmu a důvěry. Nikdy předem nevíte, co z nich
vypadne. Teď si zrovna v sobě řeším takovou malou prasárničku ze sociální sféry
a tak jsem si řekla, že trocha meditace u plotny neuškodí. Měla bych si
zopakovat, že některý věci pořád fungujou spolehlivě.
A
kromě toho jsem dostala chuť na lívance.
Našla
jsem si tedy recept, který se mi zdál jako nejsnadnější. Recept na high carb,
full fat, deep meditation lívance... Trošku mi tam vadilo
to šelhání sněhu z bílků, protože to je další zaprasená mísa + šlehač, ale
řekla jsem si, že těch 10 minut navíc tomu věnuju. Hlavně, aby to bylo dobrý. V
lednici mi skoro procházely dvě balení riccoty. V receptu se sice psalo jedno balení,
ale jsem ňáká zkušená kuchařka, ne. Tak jsem zdvojnásobila dávku všeho. Aspoň
toho bude dost, když už to dělám. Těsto jsem měla nakonec razdva. Zdálo se mi
ho pravda trochu moc, ale zradu jsem nevycítila. Po hodině a půl smažení jsem
měla v hrnci ještě víc jak půlku těsta a bederní páteř na půli cesty do pekel.
Všechny dostupný talíře zaplnily vyskládaný lívance. 
Venku se setmělo a já se
propadala do stále hlubší depréze. Viděla jsem před sebou tu spoustu zajímavých
věcí, které jsem mohla v sobotu odpoledne dělat. A taky tu spoustu úkolů, na
kterých jsem měla pracovat. Jezdily mi před očima jako apoštolové, furt dokola
a na konci smrtka, cililink. Dneska už nic neuděláš, holčičko, budeš tady
smažit dokud nepadneš. Šklebila se, mrcha kostnatá.
Po
třech hodinách byly lívance poslední věc na celém šírém světě, na kterou jsem
měla chuť.
Byly všude. Všude na lince, na stole v jídelně a ke konci jsem je začala nosit
na schody ke sklepu. Otevřela jsem lednici a našla tam škvarkovou pomazánku.
Namazala jsem si tlustou vrstvu na krajíc chleba, nalila si pivo a zachmuřeně
jsem pozorovala koláčky těsta, kterak se šnečím tempem škvířily na pánvi. Po
dvou hodinách, mi začaly odumírat nohy. Čas mezi obracením jsem trávila ležmo u
trouby. Poslouchala jsem zvuk deště a vdechovala nechutný smrad z lívanců,
který postupně zaplnil každý centimetr domu. Smrdělo to v obýváku, v ložnici,
na záchodě i ve sklepě. A já po nich budu smrdět ještě zejtra.
Do kuchyně nakoukla maminka. "Co tady blbneš"? zeptala se.
"Nic no. Dělám lívance. Pro všechny." Pípla jsem z podlahy.
"Pro všechny koho? Pro všechny sousedy? Chceš slivovici?"
Chtěla jsem. Cokoli, kromě lívanců.
No.
Takže tady teď mám k dispozici cca 60 lívanců. Kdyby měl někdo zájem. Já to
tedy v žádným případě jíst nebudu.
Poučení
nakonec:
1. Pokud dostanete chuť na lívance, začněte den předem a nachystejte si korzet
a jezdící židličku.
2. Když si potřebujete ověřit, že na světě ještě něco pořád funguje jak má,
nalejte si slivovicu. To funguje dycky.
3.
Ctěte heslo - dobrého pomálu. A to platí jak u vaření tak s těma lidma, myslím.
Suitu věrných kolem sebe už máte. Ti ostatní si musí vaši přízeň zasloužit.
Takže vyčketjte, co oni investují do vás a pak se uvidí.
Hlavně,
prosím vás, neplejtvejte materiálem.
L. Y.
A. Vaše neohrožená žena
|
