O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
Napište nám |
Poradna Kudlanky |
Právní poradna |
Související články
Přihlášení
Anketa
KYTKY MOJE MILOVANÝ, VYDRŽTE! |
![]() |
![]() |
![]() |
Pondělí, 11 listopad 2019 | |||||||
![]()
Dřív, zamlada, jsem se stěhovávala z bytu do bytu, poslední roky už jen "předělávám a přestavuju". To je ale svým způsobem taky jisté stěhování. Zvláště, když je pak ten byt zcela odlišný než před tím... No, není se moc čím vytahovat, ale stěhovala jsem se víc jak desetkrát. Ale raději se přestanu bavit o tomhle mém "hobby", a rovnou přejdu k věci: mám ráda kytky. Ani ne tak ty ve váze, jako ty v květináčích, které se mnou žijou, které mohu pozorovat, starat se o ně, obdivovat, případně jim i nadávat.
Ta první, to je voskovka, o které jsem vám určitě už psala. Prvního "aplégra" jsem dostala od jedné kamarádky v mém prvním zaměstnání. Rostla mi jak divá, takže jsem se zas o ni podělila s mou maminkou.
Bohužel, asi to bylo i tím stěhováním, já o tu svou přišla, kdežto u mámy se jí dařilo neskutečně, takže se na ní velmi často objevovala záplava nádherných bílých chomáčů květin. Někomu její květy nevoněj, já je milovala. A tak, když mi maminka zemřela, odstěhovala jsem si voskověnku k sobě...
A - ta mrcha od té doby nekvete a nekvete a nekvete...
Ta druhá, se kterou jsem tak trochu ve při, je můj
vánoční kaktus. Mám ho v takovém podlouhlém velkém květináči, postupně jsem tam
zasázela všechny sehnatelné barvy květů... No - a zase: já si jeho květy neužiju, už kolikátý rok, protože tou dobou jsem zas na opačném konci světa. Takže jen vídám fotky, případně se dostanu domů v dfobě, kdy už jen mohu pod ním sesbírat ty uschlé pozůstatky... Nehledě na to, že po příjezdu jsem občas byla poněkud smutná, protože na pravidelné zalévání holt "nejsou lidi". Čímž nechci v žádném případě svého drahého syna nějak obviňovat, ale je fakt nemožné po něm chtít, aby tam jezdil ob den, ob dva zalévat.
Takže postupem času mi zůstaly jen ty nejotrlejší :-))).
Tentokrát jsem si vymyslela docela dobrou věc, která je udržuje v nečekaně dobrém stavu - sebekriticky přiznávám, že snad i lepším, než když se o ně starám já. Prostě každá kytka, respektive každý květináč, má svou nádobu s vodou a knot. Takže si pije, kolik chce. A - teď jsme u problému: než jsem to jakžtakž vychytala, tak se mi stalo, že voda z kbelíku do květináče přelezla během pár hodin... Prostě potřebuju někoho moudrého, kdo by mne zasvětil trochu do fyziky - jak asi vysoko by měl kbelík být, jak tlustý knot? Jaké jsou zákonitosti? Než jsem odletěla, tak jsem to zkoušela, trochu nějak uzpůsobila, ale... Stejně tam musí můj kluk chodit a vodu dolejvat...
Věřím, že kdybych se dozvěděla, JAK TO UDĚLAT SPRÁVNĚ,
tak by to bylo výhodné pro všechny tři zúčastněné strany: kytičky moje milovaný, mne, jejich paničku, a konečně Roberta, který by tam nemusel tak často jezdit....
d@niela
|
< Předch. | Další > |
---|