 Moje 40letá dcera a já jsme obě vdovy. Já už jsem v důchodu, a dcera teď i s dětmi bydlí v mém domku. Dcera pracuje jako účetní, většinou z domova. Tím, že bydlíme spolu, je to pro nás obě finančně výhodnější, navíc jsem ráda, že mám dceru a svoje tři vnoučata u sebe. Vycházíme spolu fantasticky, až na jednu věc. Dcera má přítele. Já ho nesnáším. Je už dlouho nezaměstnaný, má celkem čtyři děti ze svých bývalých vztahů.
A
já u něj prostě nevidím žádnou další možnou budoucnost, kterou by mohl dceři
nabídnout. Nepracuje, pije, nechová se k lidem hezky… Nechci jí do toho ale
nijak mluvit, je to její život. Můj problém je jinde. Dcera si ho několikrát týdně
potají bere k sobě. Ona ví, že jsem v podstatě proti němu a tak si ho zve
potají. Já to ale vím. Obě tak nějak hrajeme divadlo - ona že ho nezve, já že
nic nevím. No, a do toho ty její děti...
Moje
chyba je, že já jí nikdy neřekla, že mi je nepříjemné, když k nám chodí, je mi
to celé docela trapné. A tak, když se jen snažím naznačit, že on nejspíš nebude
ten pravý, ona se naschvál postaví proti. Ale roky jí ubihají… Mohla by si
ještě najít někoho, kdo za to stojí, ne se zahazovat s někým takovým. Vždyť ona ho krmí, pere mu, dává mu peníze.. Takže
ve mně bojuje láska k dceři, a současně vím, že jí do jejího života mluvit nemám.
Což se snažím, ale je to těžké. Nevím, co by bylo nejlepší řešení. Poradíte?
Alena
|
