U nás doma jest binec a to téměř na všech frontách. A protože jsem tvor dobrodružný, rozhodla jsem se v podstatě ze dne na den. Zakoupila letenku a odjela směr letiště. Po menších drobných peripetiích - jako když jsem například seděla a čekala úúúúplně jinde, takže mě dokonce vyvolávali coby chybějícího pasažéra, jsem přesto nakonec včera kolem desáté emeryckého času vcházela do dveří "na té druhé straně". 

U nás doma jest poněkud neuklizeno - ale o tom až příště. Dnes o čase - o čase na život. Mám pár mladých kamarádek, maminek. Když se s nimi potkávám a povídáme si, podotýkám, že to je většinou buď brzy ráno, nebo později večer, když se loudám se psem na nutnou exkrementovací vycházku, a zůstávám mnohdy docela paf, když mi povídají, co všechno musejí. Jsou většinou velmi unavené, a tahle procházka je chvilka, kdy výjimečně nemusejí nic jiného.

U nás doma je na jednu stranu fajn, na druhou zase běžně kňučavo. Anžto jsem pěkně zboulovaná z předtýdenní vycházky a neuváženém přeletu nad zledovatělou cestou. Dopad na obrubník chodníku byl neskonale rázný a tvrdý. Ale, když jsem se dnes konečně odhodlala a nechala se na zdejší chirurgii prosvítit, dopadlo všechno dobře. "Jste jen pořádně pomlácená, tak příště opatrněji! - A další, sestro..." 

U nás doma jest tučno, tlusto, buc buc buclato. A to jsem prosím žádné vánoční cukroví nepekla, jen jsem si jednou koupila asi čtvrtkilový balíček, který jsem pak nostalgicky vyzobala... Ale když se teď, poté, co jsem zoufalá slezla z váhy, nad cifrou zamýšlím, musím konstatovat, že i to zdravé jídlo může způsobit docela slušný váhový nášup.

Kayo je slušný mládenec. Nemůžu říct „slušně vychovaný“, protože výchova psa je něco, co rozhodně neumím.  Jakž takž jsem zvládla vychovat dvě děti, jsou z nic docela slušní lidé, moc neštěkají, nekoušou, a jen občas na mne vrčej. Ovšem nijak extra jsem nezvládla výchovu nějakého chlapa; a tak není divu, že jsem se svým psem nakonec jen prima kamarádka.

U nás doma je předvánočně. Tedy - všechno rozuklízený, všude samý papírek, na kterém je napsáno, co určitě a fofrem udělat, co nezapomenout koupit, kam dojít... Je toho plno a hlava přitom zapomětlivá. Jediný, co vím zcela jistě, co si nemusím nikam psát a co si netroufnu zapomenout - je vyvenčit čoklíka.

Nezavinila jsem třetí světovou, ale něco podstatně horšího! Dávám svýmu milovanýmu chlupatci občas kus syrového kuřecího, konkrétně kosti, plus i něco málo masíčka na nich. Jo, ale vždy poctivě ořežu veškerý kůže a tuk. Sobě vařím polívku, on má ty „paběrky“.