Někdo koktá, někdo musí mít vždy poslední slovo, někdo chodí stále pozdě, někdo se červená - já zase musím přestavovat. Furt. Nebo o tom  alespoň stále uvažuju. A to i když jsem někde na návštěvě, tak se už tak mechanicky rozhlížím, co bych jak kam dala, že by to bylo třeba lepší... Občas to dokonce řeknu nahlas, a občas to skutečně přešíbujeme... :-)))

Za příčinou úmrtí disku se u nás nevrtělo a nevrtělo... No, podle všeho je chorobnej i dlouho nepotřebovanej laptop, můj drahej surface, který si tedy postavil hlavu, že jako dýl jak 5 - 10 minut ne-e... Ale můj úhlavní ajťák, drahej syn, i přes svoje faktický ochoření a právě v těhle chvílích mající před sebou pár důležitých pracovních termínů, se přes téměř totální úmrtí disku, snaží ho přehrát na novej. Jojo, čím máme dokonalejší krámy, tím je s nimi život složitější.

Lidi maj chřipku a jiné nemravnosti, a to, co nemá duši, taky občas ochoří. Mě začal chořet počítač; už asi měsíc skuhral, občas prohlásil, že jako takhle ne, že on si potřebuje odpočinout, a klidně, uprostřed mý práce, si šel dát dvacet. Celou tu dobu jsem se ho snažila ukecávat, že tohle mi prostě nemůže udělat, že už budu hodná a fakt dám pryč tu haldu všech možných zbytečností...

Jakpak je teď u nás doma? Přinejmenším velmi zajímavo.... Teď, v době, kdy si připadám jako "všechno jsem už viděla, slyšela, všechno znám, nic mne nemůže překvapit", jsem se setkala se stylem SHABBY CHIC. Pro ty, které a kteří to neznají: romantické bydlení ve stylu Shabby Chic = útulný domov prodchnutý historií. Je to styl, se kterým přišla Rachel Ashwell na sklonku 80. let.

Tak jsem brzy ráno v půl deváté konečně vylezla ven, pevně rozhodnutá, že dnes to bude opravdu velká ranní procházka. A vydala jsem se tedy opačným směrem než obvykle - tedy ne jen obejít blok, sebrat a odložit Kayovy hovínka, počkat, dokud z něj nevykape poslední čůrání - a namířila si to kolem Billy někam dozadu. Asi po dvaceti minutách jsme potkali krásnou slečnu v nádherném, jednoznačně na míru šitém kabátku.

Včera ráno jsem zažila - viděla - fotila - takovou smutnou věc... šla jsem sepesem a to vždy i nesu do kontejneru smetí... a tam, ke kontejneru, asi někdo z vedlejšího vchodu vyhodil pytle s oblečením. Už to tam leželo rozhrabané, jak si bezdomovci vybírali. Kus dál ležely i nějaké papíry, jak jsem viděla, byly z nemocnice. Bylo tam rozházeno těch různých dokladů víc...

Lehounký dotyk Kayovy tlapky na polštář mne budí a já, ještě se zavřenýma očima, dávám ruku kolem jeho malého tělíčka. Moje chlupatá breberka se rozcabí a nechá se blaženě drbat na bříšku. Je to náš každodenní rituál. On mi olizuje drbací ruku, já ho rochním a je nám oběma fajn. Během těch pár minut mi uzrajou obě oči a postupně se mi podaří je otevřít. Je půl sedmé a venku je ještě snesitelně. Pouhopouhých 24 stupňů ve stínu...