Nedávno jsme měli 21. březen, první jarní den. Vyprahlou zemi zaplavil tající sníh, zmrzlá půda začala odhalovat svá tajemství. Šedivé louky získaly zelenohnědý nádech a ozdobily je první jarní květiny. Ptáci, králíci a také hadi začali vyvádět své mladé a já si vzpomněla na jednu dávnější příhodu, ve které můj kocour Miky sehrál opět jednu z hlavních rolí.

V pátek byl velký den, a já, v očekávání věcí příštích, skoro vůbec nespala. Lukáš, šéf firmy ZREALIZUJEME.CZ, přijel. I se svým kolegou. Přijeli jak řekli, ještě o chvilku dříve. Úderem osmé se můj přítulný obývák změnil na staveniště. A pokud jste někdo viděl ta rychlá videa v tik-toku, tak něco podobného pak následovalo. Měla jsem pocit, že Lukáš byl celou noc napojen na baterky, protože práce mu šla neuvěřitelně od ruky. Přesně, rychle, spolehlivě.

S kamarádem Jirkou Levým spolu chodíme do osmé třídy. Dnes jsme do školy nešli. Stojíme na zadní straně největšího kostela v Chebu před malým otvorem. Byl podobný těm, jimž se házelo uhlí do sklepa. Propátrali jsme okolí, a byl všude klid. S hekáním jsem vlezl pozpátku do otvoru a spouštěl se zvolna asi dva metry uzounkou spádnicí. Ke konci jsem jízdu přibrzdil a hledal s bušícím srdcem v krku nohama podlahu...

Válka na Ukrajině trvá již od 23. února a celý svět děsí ruská agrese. Dobrou zprávou je ale obrovská vlna solidarity, která vůči Ukrajině panuje a nejenom lidé, ale i menší i velké firmy se snaží pomáhat, jak mohou. S originálním způsobem pomoci přišla i společnost Citizen Brick, která vyrábí figurky stavebnice LEGO.

Již před mnoha tisíci let se jednoho krásného dne vlk rozhodnul, že toho přiblblého běhání o hladu po lese už bylo dost. Vyhlédl si lovce mamutů, který při lovu utrpěl pracovní úraz a místo toho, aby jej dojedl, olízal mu šrámy a dovlekl jej za kožešinu před jeskyni. Paní lovcomamutová spráskla ruce a běžela si pro živitele rodiny. Vlk si mezi tím lehl na hromadu mamutích kostí před jeskyní a v klidu hodoval.

"Pes do domu, čakan do ruky", prohlásil dědeček František v hospodě u Lorenců. O pár dní později si děda přečetl knihu „Tři muži ve člunu" a pořídil si foxteriéra. Montmorency mu jako jméno psa na Slovácku připadalo poněkud nevhodné a tak malého, milého, strakatého, hrubosrstého psíka pojmenoval Aran. Ten pes tu knihu asi četl taky a měl vnitřní potřebu literární vzor ve všech směrech překonat. Pro výměnu svých mléčných zubů za nové použil dědečkovu vycházkovou hůl. Hůl, která s dědou přežila dvě světové války, porazil Aran během tří minut.

Mým prvním, přímo osobním kontaktem s Tuzexem, byl nádherný, kanárkově žlutý svetřík s krátkými rukávy, který jsem dostala od táty k devatenáctým narozeninám. Moje drahá a nesmírně šikovná maminka mi k němu ušila bílou sukni, o které tehdy táta prohlásil, že není pod zadel, ale pod břicho. Jo, byla fakt hodně krátká…

No, sotva mne tohle zadání napadlo, tak jsem se v duchu začala bavit, když jsem si ty hezké a pro nejmenší děti vhodné části této pohádky převáděla do pohádky, kterou se rozhodla trošku zprasit jedna baba... Například, jak Sněhurka zkouší ty postýlky... Asi to Trpaslík bude mít zajímavější - a nemluvě o tom, že ta dnešní pohádka se bude odehrávat přesně DNES A TADY, takže si všichni zúčastnění zažijí své :-)))  Ještě vám napíšu návrh, jak by asi hlavní postavy na tom měly být - ale: je to všechno na vás... :-D...