Stárnu. Strašně a rychle a vůbec nic s tím neudělám. Tělo se mi rozpadá a odmítá spolupracovat. Prostě hnusně stárnu. Ne že bych na to vypadala. To naštěstí ne. Zcela sebekriticky, čestně a bez jakéhokoli pokrytectví, můžu veřejně prohlásit, že vypadám minimálně o deset let mladší. Jen to moje tělo to pořád nechce pochopit a tvrdě mi dává najevo, že ono se ale cítí o deset let starší. Je to strašný. Určitě znáte větu: „Hlava by chtěla, tělo se brání“. To jsem celá já. Ne že bych po sobě požadovala nějaký super atletický výkony.

Sedím si v jedenáct na snídani a pozoruju cvrkot. Ke kavárně se přiblíží pár s kočárem. Paní si chce jít sednout, pán ne. Nakonec hádku vyhraje paní a usadí se u stolku naproti. Pán dělá děsný rypáky, paní dělá, že to nevidí. Paní si dává omeletu a pán kritizuje, že proč si dává omeletu před obědem. Sedět tam já, už tam nesedím. Paní mlčí. Vypadá unaveně, asi kvůli dítěti v noci moc nespala a do toho ještě naproti dřepí rypák, kterej od božího rána kritizuje a komentuje.

Kdyžuž jsem dneska ráno musel odevzdat krev kvůli podágře, požádal jsem i o test protilátek. Podágra je dobrá, ta je na pokladnu. Protilátky na corovid jsem, mimo krve, musel i krvavě zaplatit: 440,- Kčs, za který jsem se dozvěděl zcela přesnou, vyčerpávající, a netrpělivě očekávanou, informaci:  SARS-CoV-2 IgG S1 .......... 4244,7 AU/ml..... pozitivní.

Nevím, jestli jste se někdy pokoušeli opravit nějaký domácí přístroj. Není to úplně snadné. Pokaždé, když nějaký rozeberete, vyhřezne na vás z jeho útrob blemcající chumel svinstva a vaším úkolem je roztřídit přístrojové vnitřnosti na ty, co je potřeba zahodit, a na ty, co je potřeba vrátit na původní místo. Krom toho vždycky vznikne ještě neplánovaná třetí hromádka součástek, které v přístroji byly a teď už se do něj nevejdou a přístroj funguje i bez nich. Já už z různých přístrojů nasbíral takových součástek několik náručí; myslím, že by z nich šlo postavit zbrusu nové zařízení. Těžko ale říct, co by dělalo – trochu se bojím, že by po zapnutí vybuchlo nebo začalo vybírat daně nebo tak něco.

Od října 2013 se staví na nějakém předem vytypovaném místě  "Lavička Václava Havla". Už jich je po světě kolem čtyřicítky. Dáša Havlová byla nedávno u dalšího předávání tohoto uměleckého díla. Tentokráte letěla do peruánské Limy, kde je spolu s tamějším českým velvyslancem, Michalem Sedláčkem, slavnostně inaugurovala. Při té příležitosti natočila i pár krátkých videí a zamyslela se i nad střídáním ročních období na opačných polokoulích. Večer se pak oba zúčastnili premiéry Havlovy hry Audience.

Seděli jsme s kamarádem Igorem (víc vám nemůžu říct, on je tady pod Witness Protection Program) v jeho kanceláří v Punta Gorda, z jedné strany záliv moře - moře, to je ta strašlivě modrá věc - z druhé křižovatka bez světel a na jednom rohu corner-store. A tak spokojeně cucáme Margaritu - to není ženská, to je nápoj - pozorujeme cvrkot venku, jak tam dva policajti běhají po trávníku a snaží se nasadit pouta jednomu bamákovi. V tom horku, hrůza! Ale sledovat to za oknem, kde je klimatizace, je docela zábavné. Ale oni ti policajti jsou všechno kluci mladí, cvičí kulturistiku, tak co by se neproběhli, ne?

Že já tam lezla... Jak já si cestou domů zase nadávala, panejo...  No, takže stručně: žiju furt v jednom obrovském nerváku, který snad skončí, což si přeju, ale zase si říkám, že "každej máme něco". A tak jsem se po totálně probdělé noci vydala na ranní psí prochajdu a po návratu zpátky jsem se ještě odhodlala, že po setsakra dlouhé době navštívím svou obvoďačku. Skoro týden jsem jí několikrát denně bezvýsledně volala, nikdo to nebral. Asi dovolená. Tak jsem se to tedy vydala zjistit.

Lauren Molina a Nick Cearley. Ona lyrická sopranistka, on tenor, který dokáže přesvědčivě rozjet hip-hop i Elvise. Oba zpěváci/herci/hudebníci, později přibrali ještě další dva - skvělá cross-žánrová kapela. Zahrají i zazpívají všechno, vyprodávají svá představení po celé Americe. A víte, čím jsou „jiní“? Hrají ve spodním prádle – a zvou si hosty, herce a herečky, tanečnice i tanečníky, zpěváky, zajímavé lidi – každý si připraví „svou verzi“ písničky, kterou předvedou, nějak pozmění text, a hlavně – na podiu se musí svléknout do spoďárů…