Někdo má úžasný smysl pro orientaci, jiný se musí ptát. A někdo zabloudí i v garsonce :-). Jedna starší paní, která zrovna neoplývala jistotou při cestování, asi překonala všechny „bloudící rekordy“ – kam se na ni hrabou Jeníček s Mařenkou…

Včera večer poštou ranní, růžové mi přišlo psaní... zpíval Jiří Suchý a podobně hezky mi to znělo do uší, když jsem si četla e-mail od Stáni (snad se nebude zlobit, když prozrazuji její křestní jméno). Nedávno byla na nějaké fuj operaci s kolenem - a ejhle, za pár dnů už zase křepčí po lukách i lesích, jen v doprovodu svého pejska Pirxe:

Nechtěl jsem nic víc, než menší auto s jasným původem a s prokazatelným počtem do 120 tis. najetých kilometrů, v ceně kolem 60 tis. Kč. A tak jsem navštívil renomovaný pražský autobazar. Dost dobrý. I jsem si na ploše pár tipů udělal. Pak si mě všiml a ujal se mě sympatický mladík s neskrývaným pochopením pro moje požadavky.

Stalo se to před pár dny. Georgie Knox byla ráno na cestě do práce, když jí najednou skočil přímo před auto kojot. "Slyšela jsem a cítila naráz, ale protože jsem si myslela, že jsem do něj narazila a zabila ho, tak jsem jela dál,” napsala Georgie ve svém příspěvku na facebook.

I když nejsme Angličané, přesto věřím, že následující legendu téměř všichni znáte - O mocném válečníku Artušovi a jeho kouzelném meči. Tedy legendu, podle níž dostal král Artuš kouzelný meč od Paní Jezera. Poté, co byl pak smrtelně zraněn, nařídil, aby byl meč navrácen zpět. Meč byl proto vhozen do jezera, načež se uprostřed vod zjevila ruka, co ho zachytila, a následně vše ve vlnách zmizelo.

Léto je doba "článků okurkové sezóny". Vzhledem k tomu, že přes den se měním v rozbřídlou žoužel, tak vyhledávám i já články, které budou poněkud oddychové - jak pro mne (jako jejich pachatele), tak pro vás - čtenářky a čtenáře. Tenhle následující test - no, nevím, nevím, podle toho, co vyšlo mně, bych byla přímo superúžasná. Tak se podívejte, jak jste na tom přes noc, ve své postýlce, v moci snů a mámení, vy?

Tenhle příběh mi vyprávěl člověk, který považoval svůj život za marný, zpackaný a zavrženíhodný. Nebudu soudit, ale vyprávět to, co svěřil člověk člověku. V sedmdesátých a osmdesátých létech naslouchající člověk působil v redakci regionálního tisku. Byl součástí redakce a zažil nespočet rozhovorů a nepřeberných příběhů. Příběh sudetského kluka z česko-německé rodiny v období rozvracející se republiky ho zaujal nejvíce.

Dávno, dávno tomu. O to veseleji se vzpomíná. Však to znáte: "čím větší průšvih teď, tím veselejší historka je z toho za pár let". To jsem byla tenkrát ještě jednodětná, měla jsem malou, nesmírně živou holčičku a moje maminka milená mne občas od ní na pár dnů osvobodila.  Tehdy s ní jela na týden do hor. (Jo, a nezapomeňme, nebyly mobily...) Lence byly necelé dva, a fakt neuvěřitelné éro.