Tenhle rok je tak nějak „nalevačku“, nezdá se vám? Prožívat ho jako deváťák zatím vůbec nebylo snadný. Jo, asi si řeknete, že v mým věku nemůžu mít ještě žádný skutečný problémy, ale ten debilní Covid-19 mi docela zkazil náladu. Jsem úplně obyčejnej 16 letej kluk, kterej má rád muziku a svoje kámošky a kámoše. S malejma výhradama mám rád i školu. Fakt, nevadí mi do ní chodit, teda občas mi vadí šprtat něco, o čem si myslim, že nikdy v životě nebudu potřebovat, ale co už.

Zatímco jsem si ošetřovala teď už zhnisané tlapky, jednoho dne jsem měla nečekaný hovor... volal mi můj vlastní otec. Snažil se mi vysvětlit, proč nepodepsal papíry do Švýcarska: že má dneska vlastní a novou rodinu a já bych tam překážela. Já se zase snažila mu říct, že bych nemusela být ani ve stejném městě jako on, že se umím o sebe postarat, že mi šlo jenom o to podepsání… Ale on řekl, že by to nebylo dobré, ani kdekoliv jinde ve stejném státě.

Milé Kudlanky, nedá mi to, abych svůj příspěvek nezačala citátem z poměrně staré písničky: „ Je tisíc pátků, nemnoho jar, však dnů, kdy svítá o trochu dřív, těch je jen pár“. Vždy jsem tomu textu rozuměla tak, že jde o dny, kdy nemůžeme dospat, protože nás něco čeká – maturita, státnice, svatba, cesta na dovolenou a podobně. Na něco se těšíme, něčeho se obáváme. Průběh akce jako šťastný většinou neprožíváme, protože studium na zkoušky velká zábava není, na svatbě můžete čelit trapasům a problémům s příbuznými, dovolená se nemusí vydařit kvůli počasí.

Když Alain přišel domů z práce, bylo mu divné, že mně nikde nevidí. Ani na verandě ani na pláži... Vyběhl do poschodí a překvapily ho zavřené dveře od naší ložnice. Zamknout bohudík nešly, ale věděl, že nemám ve zvyku je ani zavírat, pokud není doma. Pak mne uviděl ležet na posteli, vedle prázdná krabička od prášků a všechno mu bylo ve vteřině jasné: "Proboha, co se stalo, proč jsi tohle udělala? Co se stalo?"

Milá Kudlanko, když u mne vůbec neplatí to, že špatné se vždy zapomene a v mysli zůstanou jen dobré vzpomínky ...Už pár dnů trápím svou šedou kůru mozkovou, aby si vzpomněla na nejšťastnější, nejzářivější zážitek. Nejenže mám tzv. "krátkou" paměť, ale pokud se mi přece jen něco podaří vylovit, jsou to okamžiky spíše z opačné strany emocionální stupnice. Snad jeden, jehož všechny detaily mi — navzdory diagnóze — nikdy z mé paměti nevymizí. I když na začátku to příšerně bolelo ...

Odjet bylo jednodušší napsat než opravdu uskutečnit. Neměla jsem peníze. Věděla jsem, že nejjednodušší cesta by byla jít na českou ambasádu a říct jim, že jsem se rozmyslela a chci se vrátit. Ale tohoto kroku jsem se velice bála. Třeba by mne už ani nepustili z letadla, nevěděla jsem, co se děje emigrantům, kteří se vrací do země, z které se pokusili utéct. Jedna věc mi byla naprosto jasná: že už nikdy se nikam nepodívám, že teď už moje cestování opravdu skončí navždycky. A to hovořím o tom nejmírnějším trestu.

Říká se, že člověk by měl alespoň jednou za život navštívit nemocnici, vězení, blázinec, márnici a hřbitov, aby si uvědomil, jaké má štěstí. Doporučuji si nechat poslední dvě položky nakonec, protože v opačném případě je možné, že předchozí místa už nikdy nenavštívíte. Já na několika z těchto míst už byla. Taky jsem byla odjakživa trošku blázen.

Ahoj moji milí. Otevírám dnes třináctou komnatu… Záznamy vašich „nejkrásnějších a největších okamžiků štěstí“, chvil, kdy jste si uvědomovali nádheru bytí. Jak různorodé mohou být… Některý je obrazem pohody, jiný bleskem, který projel mimo. Všechny do jednoho však jsou krásné a ojedinělé. Napište i vy ten svůj.