"Kam teď jedem?" zeptala jsem se, když se mi podařilo urovnat aspoň trochu myšlenky. "Do Matmaty. Už jsi o ní slyšela?" "Ne. Měla bych?" "Viděla jsi Star wars? Ty tam byly filmovány. Viděl jsem je na jaře v kině." "Ne, neviděla," odpověděla jsem. "Škoda, bylo by to pro tebe zajímavější. Co je s tebou dneska mon su?" (Panebože, ti Francouzi... Jak bych si přála, aby mi neříkal: "moje zelí"!! Ale vždycky mi to spravilo náladu, ta představa hlávky zelí, sedící vedle něj v autě!)

Již je to bezmála 10 let, co žiji ve Švýcarsku, které je všeobecně známo tím, že má přenádhernou přírodu, výbornou integrovanou dopravu, perfektně připravenou armádu a kantonální politiku. Méně známým faktem je, že většina rodinných domů byla postavena s vlastním bunkrem (fakt) a že Švýcaři odjakživa holdovali zakládání rozličných spolků, tzv. “verein“. Ať už se jedná o střelecký, rybářský, šicí, či turistický spolek, každičký Švýcar je členem nějakého.

S „kamínkováním“ jsem se setkala už na jaře. Jenom jsem dost dobře nevěděla o co jde. Ráno jsem šla dolů do vesnice nakoupit v Coopu na snídani rohlíky. Cesta vede kolem kostelíčka sv.Vavřince a před ním na lavičce seděl malý andělíček, namalovaný na stříbrně nastříkaném oblázku. Tak jsem tak na to koukala, přemýšlela o tom, kde se to tam asi vzalo a proč to tam vlastně je. Oblázek jsem obrátila a na zadní straně bylo nějaké pětimístné číslo a malé tiskací "f".

Ne, vůbec si nedělám legraci, ale opravdu se chystám k obrovskému vražednému masakru. Vysvětlím. Jak se tak stále plácím doma, tak nejen že přetahuju nejrůznější verky z místa na místo, jiné přebírám a probírám a likviduju či rozdávám, tak se taky - mimo mnohé jiné - věnuju PĚSTOVÁNÍ KYTIČEK. A co se nestalo ...

Syndrom ADHD (porucha pozornosti a hyperaktivita) není jen záležitostí dětského věku. Trpí jím i celá řada dospělých, jen o tom ve většině případů nemají ani ponětí. Dost často se stává, že si tuto diagnózu uvědomí až v okamžiku, kdy se stanou rodiči a syndrom ADHD je diagnostikován jejich potomkům.

Taková na první pohled běžná žena kolem čtyřicítky. Trochu víc při těle, ale jinak nic nápadného. Jen – nějak to se svým manželem poněkud přehnali v milování. I když, v milování se toho asi moc přehnat nedá, zvláště, když se to oběma zúčastněným líbí. Takže – oni to přehnali v rozmnožování, v dělání dětí...  Je to neuvěřitelné, ale ve věku 39 let je Mariam Nabatanzi matkou -  nyní samoživitelkou -  38 dětí.

Chápala jsem, že nutně musím Mustafovi nějak odpovědět na jeho velkorysou nabídku. Ale jak? A co? Jak odmítnout? Těžko to pochopí... Snažila jsem se přemýšlet sama o sobě. Co chci já? Určitě nechci navždycky zůstat v Tunisu a ještě k tomu tady na Sahaře. Během dalších ani ne dvou týdnů mám být na kanadské ambasádě… nebo ve Francii? Požádala jsem Alaina, aby začal překládat.

Pes rasy Shiba-Inu vzhledem a barvou srsti připomíná divokou lišku, svou nezávislou a náladovou povahou zase spíše kočku, než psa. Jako všichni šikomoocí psí je shiba-inu k cizím lidem nedůvěřivý a odtažitý. Je to pes, který miluje jenom svoji rodinu, ale i tak to není žádný mazel. Ve své domovině se používal k lovu a přes svou nevelikou figuru si troufl i na jelena nebo medvěda.