Plzeň se mi nikdy moc nelíbila. Hodně doplatila na bombardování v 45. roce a nové stavby v prolukách se nedokázaly začlenit nenápadně do vzhledu starého města. Plzeň proto nepůsobí jako celistvý urbanistický celek, i když se tam pořád najde hodně skvělých historických staveb. Byla jsem tam o vánočních svátcích a teď znovu. Během prosince, o adventu a na svátky, měla Plzeň na náměstí Republiky pěknou výzdobu.

V mládí jsem vážně snil o tom, že ač suchozemec, budu radiotelegrafistou na některé naší námořní lodi. K nevoli rodičů jsem chtěl žít bohémským způsobem, poznávat cizí kraje a mít v každém přístavu milenku. Tehdy to byl sen. Později jsem svůj záměr přehodnotil, ale po rozchodu s mojí první opravdovou láskou, jsem se ve svém záměru ještě více utvrdil.

Video, které tak vzrušilo snad každého, kdo měl možnost to sledovat, případně i proslov pana tamějšího starosty, už bylo konečně vysvětleno. A - mj. se také na sto procent potvrdilo, že je nebezpečné vynášet soudy bez přesné znalosti všeho, jak to skutečně bylo. Takže tedy:

Za devatero horami, za devatero řekami žil - byl jeden chlápek. Nebyl to ani extra pán, ani šéf, ani extra podnikatel, prostě jen obyčejný, postarší chlápek. A ten se, milé kamarádky a milí kamarádi, jednoho dne logicky rozhodl, že že nebude podporovat státní rozpočet jednoho Absurdistánu, že si začne vážit svého zdraví a přestane kouřit, prostě s tím sekne. Jak řekl, tak učinil.

Bylo to dávno, v minulém století, když jsem nosívala mamince malou kytičku sněženek. Kupovala jsem ji na rohu před Dětským domem, kam jsem téměř denně jezdila do čítárny v prvním patře. Později, sotva o desítku let, jsem je dostávala já. Kupodivu, obě ty kytičky byly většinou ve stejném stavu: tedy pomačkané, povadlé. Já je měla po dlouhou cestu domů v kapse (pamatuju se, že stály celé dvě koruny), mí nápadníci  mi je většinou věnovali až před domem, když jsme se loučili poslední pusou. 

Zhruba před půl rokem nám v ložnici bouchla televize. Byl to takový malý, celkem nevinný „puf“ zvuk, a umřela. Měla toho docela dost za sebou, však taky ještě patřila do rodiny CRT. Mě to naplnilo nezměrným optimismem, že konečně se o víkendech nebudu budit do kreslených pohádek. Ono totiž jejich sledování Honzu - od dětských let našich dětí - ještě nepřešlo a komu by se chtělo vstávat a chodit dolů do obýváku, že.

Ne, nic extra se neděje, jen jsem se kamarádsky připojila k davu těch, co kašlou, kejchají, teče jim z nosu a vůbec jsou právě teď totálně k ničemu.  Mj. už je to o něco lepší, už jsem schopná i házet Kajoukovi doma balónek a za jeho okamžité doručení je odměňovat kousíčkem suchého masa. A konečně přemýšlím i o nějakém tom jídle pro sebe. Celé dva dny jsem se tu zatím jen povalovala jak opuštěný kus něčeho někde v trávě :- )))