Do Rýgráku, do sokola, jsem chodila asi tak od druhé třídy. Sokol to ale ve skutečnosti nebyl, byla to Tělovýchovná jednota ČKD Stalingrad. Od mého domova byla sokolovna kousek. Přes Čechák, kde jsme u sochy Svatopluka Čecha cvrnkali kuličky, pak dolů po schodech, kde jsme hráli „cukr, káva, limonáda, čaj“, potom přes nejdelší ulici v Praze, které máma ještě pořád říkala Fošovka.

Tak já si vánoční náladu nenechala ničím zkazit. Nevadilo mně, že Vánoce byly na blátě, venku plískanice, nerozhodil mne ani blbý vtip. Že naproti po balkoně stále leze laserový kokakoláč s pytlem na zádech? Tak na to kašlu a zatáhnu si závěsy. Protože jsem v důchodu a nejsem zapojena do pracovního procesu, tak nebyl důvod prožívat vánoční přípravy hekticky. Polehoučku jsem uklidila byt , ne, že bych jindy neuklízela, ale přece jenom jsem tentokrát trochu přitvrdila.

V sobotu jsem si už od rána myslela, že takhle mizerně je člověku těsně před smrtí. Ale to jsem ještě nevěděla, co mě čeká v neděli... Kejchání, krkobol, hlavybol, oči, uši, všecičko bolavý, a co teprve kloubečky, kostičky... Všechny se mrchy rozbolely. Ovšem v tomhle stavu stejně musím ráno i večer vstát, aby se mohl můj chlupatej kámoš vyčůrat.  A v neděli? To jsem si myslela, že jsem přímo v pekle, je konec, šmytec.

Už je to tady! Já chci jít do blázince! Slyším teď každou chvíli hlášku v rádiu. Čeká nás Advent, čas rozjímání, klidu a očekávání nejradostnějšího svátku, kdy se lidé obdarovávají a užívají si štěstí lidské pospolitosti. Tak by to mělo být a tak si to ještě pamatuji.  Nějak se nám to ale zvrhlo; vzpomínám, jak ještě někdy v padesátých letech jsem stála frontu ve Vinohradské tržnici na dvě kila jonatánů, které byly jenom na Vánoce.