„…bych si chtěla žít, a lehkou, pružnou chůzí světem klidně jít….“ Dnes sice začínám poeticky, ale o to tragičtější bude konec. Dojde totiž na nejhorší. Ano. Dojde až na krev. S jarem mě vždycky chytne taková zvláštní, až zvrhlá touha omládnout, zeštíhlet, zelegantnět, zkrátka demostrovat své ženství celému světu. A protože jsem se sice narodila 4. 4. ve 4:40 (ale tím to u mě se čtyřkama končí), projektuji svoje naděje nikoli do výstřihu, nýbrž k nožce.

Už jednou jsem vám tu psala, že jsem s rodiči bydlela kousek od Třebíče, a že můj otec tam byl velitelem kasáren, které byly ve stejné vesničce. Tehdy se tam rodiče přistěhovali ze Slovenska, já do té doby vyrůstala u babičky. Takže jsem byla naštvaná a smutná, protože na rozdíl od mé babičky, která byla velice hodná, laskavá a milá, tak výchovné metody rodičů byly kruté a pro mě nezapomenutelné. Ale musela jsem to překousnout, nedalo se nic dělat.

Jak už jsem psala, mám dva kluky. Když byli malí, jezdili jsme každý rok na dovolenou na Vysočinu. Otec mých dětí pracoval na jednom úřadě, který vlastnil čtyři rodinné chaty. A ty byly krásně zařízené, kousek od nich byl přímo luxusní rybník a nádherný les. Takový malý ráj. Tam rostly nejen houby, ale byly tam i maliny a spousta borůvek.

Fascinují mne rozdíly mezi muži a ženami. Jsme TAK odlišní a přesto spolu (někteří) můžeme žít. Řekla bych, že je to intergalaktická rarita. Marťani, jakožto vyspělá intelignece, mají podle mě na beton oddělené ložnice. Dnes – po dvaceti letech každodenního dojíždění vlakem, jsem si všimla, že i v tak banální otázce jako je cestovaní do práce a z práce vlakem, se dá vypozorovat typické chování pro muže a ženu.

Na uplynulé Vánoce to byly už dva roky, co mně opustil můj milovaný patnáctiletý bígl. Protože mám ještě jednoho psa, kterému už táhne letos na šestnáctý rok, tak jsem se zařekla, že zatím už dalšího nechci, nového si pořídím, až Pirx odejde za Burákem do psího nebe. Inspirována články od Johna Kixxe na Kudlance, jsem prohlásila, že si potom pořídím něco mrňavého, kapesního, ale s velkým duchem, tedy pražského krysaříka.

Internet je nejen studnice všeho moudra, ale i úžasné zábavy. Plno si toho můžete vyhledat, plno vám toho pošlou kamarádi. To, co teď budete číst, je z té druhé hromádky. Tohle poslal hodnej kámoš Michal. A předem upozorňuju, že byste to neměli číst, pokud je poblíž váš šéf. Asi by se divil, co se to stalo, proč že se v práci tak řehocete :-)))