Blíží se nám další Olympiáda, ale já teď nemám na mysli tu v Koreji, o té zcela jistě všichni víte… Olympijské hry jsou přitažlivé pro hodně z nás – ať už z pohledu sportu, který dejme tomu trénujeme i my, či dosažených světových rekordů, případně sledování dřiny, úspěchů i porážek našich oblíbenců. Jistě potěší naší duši sportovce i pohled na atlety zvedající kusy železa s válci na obou stranách, či na nebezpečné piruety na trampolíně.

Dnes ráno si mi postěžovala kamarádka, že se jí nepovedlo jídlo, na kterém hodně záleželo. A tak se mě zeptala, jestli jsem taky někdy něco špatně neuvařila nebo neupekla. Velice odhodlaně jsem tvrdila, že ne. Vařím dlouho, vařím ráda a docela úspěšně. No, ale pak jsem si přeci jen vzpomněla…(To už mi dávno nebylo šestnáct.)

Byla jsem cvičit. Ano, to samo o sobě je hodno ovací a podrobného literárního rozboru, ale pro tentokrát mi bude stačit jen vaše obdivné vydechnutí… aaaach…. ..ano… jsem dobrá, skvělá, výjimečná a zasloužím se dobrou večeři. … děkuji. A teď k věci. Vyskytla jsem se v šatně zrovna v okamžiku, kdy se z plavání vracely maminky s potomky všech dostupných pohlaví…

Skončily prázdniny, a já nastoupila na střední školu. Byla to doba pohodová, byli jsme mladí, rozesmátí a plní elánu. Tehdy byla veliká móda mít dvojsedadlového pionýra... Kluci se předháněli, kdo ho bude mít dřív, a také si ho různě upravovali, polepovali a vylepšovali. Moje kamarádka Naďa mi navrhla, že bychom si mohly udělat také řidičák a klukům ukázat, že i holky dokážou ....

Je to všechno najednou tak malicherné… Tak žabomyší… Víte, četla jsem  právě příběh jedné dívky, která byla ještě nedávno plná plánů a nadějí. Bylo jí jen sedmadvacet... V těchto dnech prohrála bitvu s Ewingovým sarkomem - vzácnou formou rakoviny kostí, která postihuje především mladé lidi.

Bylo mi šestnáct pryč a potkala jsem první lásku. Tehdy to byla opravdová láska.. Jenže - můj kluk byl voják a než jsem to stačila říct aspoň mámě, otec to už věděl. A řádil... A vyhrožoval... A snažil se mi to rozmluvit tím, že na něho snášel hloupé pomluvy. Ale já se nedala, lásku jsem si před rodiči uhájila.

Můj otec byl voják z povolání. Už to neslo různé zážitky. Byl velmi autoritativní, hodně křičel, hodně poroučel, matka tiše přihlížela. Bydleli jsme na vesnici, nahoře nad vesnicí stála kasárna a otec to tam všechno vedl... Máma byla hodná, ale v totálním vleku mého otce. Kdyby byla barva sebevíc černá a on řekl bílá, dala mu matka za pravdu. A já? Byly i chvíle, kdy jsem se vzbouřila, i když ne moc.

Je to už pár let zpátky, ale dneska jsem si (nevím proč) vzpomněla. Prostě, najednou mi to vytanulo na mysli. A jsem za to ráda, je to taková magická vzpomínka, a málem by už úplně zapadla. Kdybych to napsala jinak, byl by z toho i dobrý vtip o tom, jak jsem se bála, a jak to dopadlo. Ale ten okamžik byl tak hluboký, že zkrátit to ve vtip se mi nechce. Tak své následující vyprávění začnu citátem z Řeka Zorby: