WILLIE NELSON je malý drobný, osmaosmdesátiletý pán, stále čiperný a akční. A člověk s neskutečným životem. Co on všechno stihnul… Bohém, co se vždy plavil proti proudu, vždy revoltující proti všemu, milovník tvrdého alkoholu a marihuany, zpěvák, textař, herec, veliký filantrop, vlastenec, který svým osobitým stylem rodnou zemi nezapře. Texasan.Po Johnnym Cashovi, který zemřel 12. září 2003, se tato poslední živoucí legenda country (možná s Krisem Kristoffersonem) 29. dubna aktivně dožívá osmaosmdesáti let…

To, že přišlo jaro – nejen to oficiální astronomické, ale i takové to neoficiální, slunce, ptáci a tak – jsem poznal podle toho, že můj Facebook doslova explodoval fotkami kytiček a sluníček a včeliček. Sluneční světlo má zřejmě vliv na tvorbu hormonu, který lidi nutí sdílet s ostatními fotografie jarních kýčů. (U nás fejetonistů má slunce zase vliv na žlázy, zodpovědné za produkci fejetonů o jaru.)

Když se malý Frantík Filip roku 1904 narodil, zdálo se, že jako mrzáček bez vyvinutých rukou bude doživotně odsouzen k žebrání a slitování. Už od malička ale udivoval své okolí elánem a zarputilostí, s jakou se snažil vyrovnat ostatním dětem. Aby mezi vesnickými kluky nebyl za otloukánka, naučil se nohama obstojně prát i házet kameny. A se stejným úspěchem prošel také prvními ročníky školy. Pan učitel mu vyrobil speciální lavici a Frantík zakrátko zvládnul nohama krasopis.

Byly dvě odpoledne, a já se právě vrátila domů. Metrem, kterým jsem z Florence přifrčela, jsem naposled jela před rokem. Byla jsem na druhém očkování. Teď si na rameni hýčkám malou červenou ďubičku, která mi připomíná, že už se nebudu muset tak bát. Tedy – sama o sebe, o to, jak to dopadne s námi všemi, se bojím čím dál tím víc. Po návratu jsem totiž vzala Kajouka a šli jsme do parku.

Skoro všechny psychologické příručky radí budoucím nekuřákům, aby se za každý měsíc nekouření odměnili. Jakožto dvouměsíční a ryze praktická čerstvá nekuřačka jsem se odměnila a zakoupila jsem si nový vysavač. Moje rozhodnutí bylo praktické už jen z toho důvodu, že ten můj starý vysavač už dlouho nefungoval, a tak jen tiše postával v koutku a prášilo se na něj. Ovšem přišel jeho čas a musela jsem se s ním rozloučit.

Cestovat můžeme leda tak prstem po mapě. Už loňské Velikonoce za moc nestály, ale to jsem alespoň byla u holky na Rokycansku a za barákem jsem měla les. Kdyby nezačala už tehdy hysterie s pandemií, tak bych se došla podívat na rychlené cibuloviny na Pražský hrad. Výstava „Předjaří na Pražském hradě“ bývala vždy začátkem března v Empírovém skleníku v Královské zahradě. Ale v březnu už byl hrad uzavřen, stejně tak jako letos.

Asi tomu osud chtěl, abych v tom deštivém dni (a jak jinak, než v teplákách) šla pěšky do tříděného odpadu, kde jsem zodpovědně nechala recyklovat hliník a barevné sklo. Jako už tolikrát, šla jsem kolem statku, kde vesele skotačila čerstvě narozená telata, a jako vždycky jsem se rozplývala nad jejich čirou radostí, která má trvání pouze do té doby, než někdo za ně rozhodne, že je čas jít k řezníkovi. Jako vždycky jsem pokynula rukou sousedovi, kterého už dlouho znám pouze přes plot.

Leželi v posteli a upíjeli víno. Ve vzduchu visel příslib sexu. Pohladil její napjaté tělo. Zachvěla se. Zasmál se. Položil skleničku na noční stolek. Zrak mu padl na zavírací nůž, který ležel na zemi u postele. Natáhl se, aby ho zvedl. "Co je? Já jsem tady," zeptala se a z hlasu jí čišelo zklamání. Očekávala něco jiného. "Taková malá kudlička," uchechtl se a otevřel nožík. Přejel prstem po ostří nože. Lesklá ocel se mu zařízla do kůže. Z ranky vytryskla kapka krve. Překvapeně se na prst zadíval.