Už po několikátý za posledních pět let mě dneska přepadla docela krutá bolest v kloubu palce u nohy (tentokrát levý). Sotva jsem se dobelhal do lekárny, pro něco na oblbnutí bolesti, nejspíš Brufen, kterej mi pak vystačí na další dva roky na všechno. Prášky polykám jen v nejvyšší nouzi a s největším odporem k nim a jen, když něco už skutečně bolí až nesnesitelně. V méně závažných situacích si bohatě vystačíme s kozlem.

V kavárně naproti mně sedí dvě dámy a evidentně rozebírají vážný psychologický problém. Padají fráze jako - uvolni se, jdi do sebe, dovol si to, nech to plynout, pošli si přání, ale hlavní mantra, kolem které se celý rozhovor točí je - POCIT. Jak to cítíš, já to necítím, cítím, že potřebuji změnu, pociťuji napětí....nemohu se do něj vcítit. (Takže asi půjde opět o chlapa. Z jakého jiného důvodu by se taky ženy ráno setkávaly? Kvůli vaření?! No nenechte se vysmát :-)))

Opravdu se to mohlo stát komukoliv. Ale ne každý by z toho dokázal udělat tak velkou mediální kauzu. Za napadením není ani politika, ani rasismus. Za napadením je pouze alkohol. Každý, kdo se podobné akce zúčastnil, tak ví, jak to na těchto koštech vypadá. Prostě se z normální potyčky před hospodou dělá politický útok. Napřed však slyšeli přímo od pana Feriho, že „asi někdo poblíž rasisticky nadával“, ale to on přímo neslyšel.

Jistě znáte krátké příběhy, které jsou zakončené určitým morálním ponaučením. Můžou to být bajky o zvířatech, obyčejné staré příběhy, či legendy, které se na nás snaží zapůsobit, poradit nám, či jen kritizovat běžné společenské problémy. Je velice zajímavé, kolik takových známých příběhů se zapíše do každodenního života, s kolika se člověk setkává a vidí v běžné realitě. Předložím vám nyní sérii příběhů, ve kterých účinkují skutečné postavy v jejich skutečných životech.

Znáte to krásné české přísloví: „Co se doma uvaří, má se doma i sníst“? Určitě ano, v některých firmách a profesích se ke smlouvě dokonce podepisuje doložka o nevynášení informací. Jsem toho názoru, že praní špinavého prádla na veřejnost opravdu nepatří, ovšem někdy se to, co se doma uvaří, opravdu sníst nedá. Můj Honza byl přímo ukázkový strávník, už jsem to tu někdy psala, že byl pažravý a nikdy se nad ničím neofrňoval, jediné, co mi zakázal vařit, byla kapusta v jakékoliv podobě.

Už ani nevím, jak se ten pořad jmenoval. Rozhodně tehdy byly jen dva televizní programy a vysílalo se pár hodin denně. A „naživo“. Byl to myslím pořad o slavných Češích ve světě. Vzpomínám, že se právě z Brasílie, právě dokončeného brazilského hlavního města, vrátilo pár Čechů. Jestli tam pracovali, to už nevím, snad. Ale utkvěla mi v hlavě jedna střelhbitá odpověď zpovídaného muže: