Někdy na počátku devadesátých let minulého století jsem dělal pomocníka likvidátora Restaurací a jídelen Česká Lípa se sídlem v Doksech. Lidi, na pár tehdejších dražeb fakt nezapomenu; v Jestřebí například prohlásil hospodskej, že na to, aby hospodu koupil, nemá; tak se mu na ten penízek složila celá vesnice. Jinak, jestli si někdo dneska myslí, že hospodští na privatizaci nějak zbohatli, tak ať na to zapomene.

Jsem vesměs introvertní bytost s nesmělým úsměvem, která si, když ji někdo náhodou osloví, vylije leknutím víno do výstřihu a při pokusu odpovědět se udusí jednohubkou. Vůbec nejsem ten typ, co si hledá kamarády snadno. Nedokážu vejít do neznámé společnosti, být přirozená, vtipná a okouzlující a získat si v mžiku srdce všech přítomných tak, aby mě pozvali na dalších osm párty.

Tak jsem taky coural po Českém Středohoří, ale z té litoměřické strany. Koukám v jedné vesničce na značně zpustošený baráček, a tak mě napadlo, že jsem tady asi někdy před lety dvaceti pěti byl u jednoho známého, na jistém večírku. Ženil syna, měl tam s sebou i svoji docela pěknou slečinku, štíhlá útloboká blondýnka z těch lepších pražských kruhů.

Ze Solidarity na Gutovku a zpět. Už si nepamatuju skoro nic z Hýty a Batula, je to strašně dávno, co jsem to četl, vracet se k tomu nebudu, ale s hlubokou úctou se skláním před autorem i překladatelem. Už jen to překladatelovo "Hýta a Batul" (což v mluvě drobečků znamená Vojta a Bratr) bylo, aspoň podle mě, zcela geniální.

Je sobota, hladové dítko, má vnučka Kateřina, spinká o víkendu skoro do poledne, tak já dopoledne si došel zúšlechtit svůj zbylý vlas. Mimo jiné – za pouhé ostříhání vlasů a zástřih vousů bez jakéhokoliv použití kosmetiky, jsem poplatil přesně tři návštěvy u lékaře. Tak nevím, co teď s tím budu dělat, zarostlý chodit nemůžu a takovejch strašnejch peněz pro důchodce...

Jelikož a protože Čeněk již nějakou tu dobu mluví, tak se mi podařilo nastřádat několik jeho zajímavých postřehů, které by neměly deníčku chybět. Začneme tedy něčím dojemným. Ráno, když šla Nataša do práce, se Čeněk zatvářil smutně:

Někdo běhá rád, někdo si musí lásku k běhání vytvořit. A někdo si jen tak střihne maratón, aniž by si to vlastně uvědomil. Přesně to se stalo Meredith Fitzmaurice z Belle River v Ontariu. Meredith se přihlásila na poloviční maratón. Jenže v průběhu závodu špatně odbočila, a místo aby doběhla do cíle, přidala se k pokračující skupině závodníků na celou 42 kilometrovou vzdálenost.