Píseň, kterou si můžete nyní zanotovat (věřím, že ji hodně z vás dobře zná), byla napsaná skotským básníkem Robertem Burnsem na základě podobné básně Roberta Aytona (1570–1638) a starých lidových písní na tradiční skotskou melodii. Jedná se o jednu z nejznámějších písní v anglicky mluvícím světě.

Mám tu dnes zas něco tajemného, něco, co vám přiblíží z čarovných hlubin i výšin pohled do budoucna. Ano, dnes to bude předpověď na dnešní den i kvartál taková, jako by vám dali dávní Inkové. Tito obyvatelé Jižní Ameriky kromě tajemných rituálů a obřadů jsou známí i svou rozsáhlou symbolikou, pracující se zvířecími motivy.

Ach, jak je ten život nespravedlivý. Zatím, co mezi lidstvo pomalu proplouvá znovunastolený mír, já se ocitla zcela nečekaně a nechtěně ve válce. Je to tak, blbost vládne světem a bohužel je tou největší a nejnebezpečnější zhoubou lidstva. Celá skutečnost je ještě horší proto, že blbové jsou vždy v přesile, a tak zdravý rozum nemá šanci. Ale dost fňukání, osvětlím vám, o co vlastně jde a svěřím se se svým trápením.

Občas si koupím nějakou motivační knížku Nedávno jsem četla jednu, která radila, jak v sobě zaktivovat vnitřní sílu, elán, a chuť do života. Delší dobu už totiž bojuji se šílenou únavou, navíc teď jarní únava a nedostatek sluníčka… Jedna z rad, která mi připadala obzvláště potřebná, protože se mi poslední dobou vůbec nechce vstávat, zněla takto: Když ráno otevřete oči, představte si okamžitě, že jste šelma, která se chystá skočit na svou kořist, že jste dravec, přichystaný vyrazit do džungle na lov!

Doma totiž nejsem. Po setsakra dlouhé době jsem se odhodlala a jak jen to bylo možné - a že to bylo dlouho nemožné! - jsem se vypravila se svou dcerou jedinou, vzdálenou, tam někde v té americké tramtárii. Neviděly jsme se pět let, a i když jsme si dennodenně telefonovaly (díky ti, svatý Internete), vidět se, obejmout se... A to ani nemluvím o vnoučatech. V jejich případě je pět let jak u dospělých jednou tolik.

Hezký den! Dostáváte se někdy pod přílišný vliv silných emocí a nevíte, co s tím? Na jednu stranu je to tak trochu osud náš všech, protože mozek je – bohužel nebo naštěstí, jak se to vezme – designován způsobem, aby nás emoce válcovaly. Na druhou stranu jako u všeho i tady platí, že co je moc, to je moc, a proto máme i kousky mozkové hmoty určené k vyvažování a brždění emočních vln. A právě o tom, jak tyhle kousky zapojit, to dnes bude.

Určitě jste je také už někdy viděli. Na rozdíl od jakékoli jiné situace v tomto případě vůbec nezáleží na jejich věku, postavení, jejich figuře – ale jen a jen na míře jejich vzteku. (Většinou jsou to muži žijící na západ od nás.) Jediné, co k následující akci potřebují, je stůl či jakákoliv prostornější plocha, na které „něco“ je. Něco, co se v nejbližším okamžiku stane jejich obětí.

Jak jsem slíbila, tak vám dnes napíšu něco o lidožroutech. Víte, jak se dalo poznat kanibala? Důkazy o konzumaci lidského masa archeologové nacházejí především na kostech obětí kanibalismu. Nejčastěji se hledají stopy po pazourkových nožích, které zůstaly po oddělování masa od kosti. Definitivním důkazem jsou pak rozdrcené kosti, které dokazují, že z nich byl vysátý morek bohatý na bílkoviny.