Čau, Kudlí. Po tom, co´s nevotiskla mý předchozí, zcela úžasný, pojednání o slově "reforma", posílám ještě jeden postřeh ze života. Naposledy! Slibuju, na mou duši, na psí uši, že to je naposled, co se se svejma blábolama pokouším vtírat do zdejších, neuvěřitelně vzrušenejch úvah o množství cukru do beránka, nebo o postupu štupování fuseklí.

Kočky, jak všichni víme, jsou tvoří velice speciální. Samostatné, samolibé, a vždy a za každých okolností si dělají, pouze to, co chtějí ony. A někdy se i samostatně vydají za dobrodružstvím. Nguhi Muturi z Dallasu ve státě Texas, dostala malého černého kocourka když jí bylo pouhých devět let. Nguhi ho pojmenovala Panther, a jejich společný život byl dlouhou dobu krásný a šťastný.

A občas u toho sakruju, ale to asi by dělal každej. Přiřezávám si totiž poličky do kuchyňskýho "ostrůvku". Kdysi jsem si ho nechala udělat, ale šikovní "pat-a-matové" to zprasili tak, že každý otvor má jiný rozměr. Tedy - cca plus minus půl centimetru až centimetrů pět. Byly v tom police, na nich nádobí a bylo to super. Jenže - čas nazrál a já, nemaje co jinýho co na práci (prosím, nesmějte se), rozhodla jsem se ostrůvek zkrášlit obkladem.

Po nedávné hrůze, kdy se můj pesan nemohl vzpamatovat z běsnění po vůkol hárajících kámoškách, jsem se rozhodla ho nechat zbavit jeho ozdobiček. Pánům, kteří to nelibě nesli – i jen slabou zmínku o tom – jsem vysvětlila, jak by asi bylo jim, kdyby se celej život museli procházet mezi krásnejma nahejma ženskejma, a ani jednou si nevrzli. Já nevím, jaký to je, ale rozhodně nic příjemnýho. A jelikož mému pesánkovi podobná budoucnost hrozila, rozhodla jsem se k akci.

Máte nějaký návod na hledání? Speciální postup? Když někam založíte brýle, klíče, mobil... Myslím, že neexistuje člověk, který občas něco nehledá. Někdo výjimečně, jiný „každou chvíli“. Protože jsem mezi těmi „častými hledači“, našla jsem jakýs takýs návod. Třeba se vám bude hodit. Nebo vy máte jiný, lepší? Sem s ním!

„…bych si chtěla žít, a lehkou, pružnou chůzí světem klidně jít….“ Dnes sice začínám poeticky, ale o to tragičtější bude konec. Dojde totiž na nejhorší. Ano. Dojde až na krev. S jarem mě vždycky chytne taková zvláštní, až zvrhlá touha omládnout, zeštíhlet, zelegantnět, zkrátka demostrovat své ženství celému světu. A protože jsem se sice narodila 4. 4. ve 4:40 (ale tím to u mě se čtyřkama končí), projektuji svoje naděje nikoli do výstřihu, nýbrž k nožce.

Už jednou jsem vám tu psala, že jsem s rodiči bydlela kousek od Třebíče, a že můj otec tam byl velitelem kasáren, které byly ve stejné vesničce. Tehdy se tam rodiče přistěhovali ze Slovenska, já do té doby vyrůstala u babičky. Takže jsem byla naštvaná a smutná, protože na rozdíl od mé babičky, která byla velice hodná, laskavá a milá, tak výchovné metody rodičů byly kruté a pro mě nezapomenutelné. Ale musela jsem to překousnout, nedalo se nic dělat.