To jsem opravdu nemohla odolat... Ti naši dva drazí pánové, se vskutku velmi zajímavě vyjádřili o svém vztahu a názoru na opačné pohlaví, tak bezva, že si to opravdu nezaslouží zapadnout mezi ostatní komentáře. Pochopitelně, že oba to byli za mlada - a duší nejspíš stále - velcí větroplaši, tedy spíše "ženoplaši", a jejich životní zkušenosti jistě nejsou přehlédnutelné. Pevně doufám, že se k nim přidají - a také svůj názor na "křehké pohlaví" také napíšou. Čte se to moc hezky....

Znáte ty bonboniéry, které putují od oslavence k oslavenci tak dlouho, až je jednoho dne jeden oslavený nebožák otevře a zjistí, že čokoláda je jaksi jetá plísní? Nebudu tady mluvit o tomto klasickém putovním dárku, ale o dárečku jiném, opravdovém. Ne, že by krabice čokolády nebyla dobrým dárkem, jistě je – pro toho, kdo miluje čokoládu. Nicméně bonboniéry moc ráda nemám, za prvé proto, že vím, že 50% těch, které dostanu, jsou „putovní“ a druhých 50% jsou takové, které nejím (nugát či oříškové). A přiznám se bez mučení, že konkrétně i nějakou bonboniérku předám dál, pokud podle data výroby a stavu obalu zjistím, že je čerstvá a u mě doma se neohřeje déle, než pár dnů…

Znáte ten pocit, kdy někam odjedete na pár dnů, a když se vracíte zpět domů, koukáte na povědomé cesty, značky u silnice, domy. Támhle dali do okna nový květináč, tuhle zasadili nový strom, naproti starý pokáceli. Bližíte se k místu, kterému říkáte domov. Čím blíž přijíždíte, tím máte silnější lechtání v žaludku a vyhlížíte povědomé detaily. Třeba paní Novákovou v okně, aby jí člověk mohl mávnout, ať vidí, že jste to vy a jste zase doma.

Je nekonečně krásné, přátelské, všeobjímající přírodou, lesní zvěří, to naše zákoutí. Jsou to Krušné hory na hranicích se Saskem, kde žijeme i se sousedy z okolních vesnic. Krajina kolem má bohatou historii, která dýchá na nás ze všech stran. V těchto místech neřádila Hitlerjugend, zde se žilo skromně, mírumilovně – i když, nezapírám, pašovalo se tu, jsme přeci na hranicích... Kořalka, cigarety. Naši muži navštěvovali ženy v blízké obci Fürstenwalde, a ty zase jezdily za nimi.

Je to tak dlouho, tak nezřízeně dlouho... Já byla redaktorský nedochůdče, před těmi tehdejšími "celebritami" jsem přímo vibrovala studem a hrůzou, abych něco nevhodného neplácla. Ale vždycky to dopadlo fajn, naopak. Čím víc jsem rozhovorů jsem s nimi dělala, tím víc jsem o nich věděla (tedy, o nich, jako o lidech, nejen jako o hercích či zpěvácích), tím byl náš vztah kamarádštější. Měla jsem úžasnou kliku, že jsem mezi ně tak fajn zapadla.

Tak jako ve staré Anglii – zpívávali pánové Vodňanský a Skoumal. Drala se mi ta píseň na mysl, když jsem srovnával svou první návštěvu Londýna (v roce 1965, tedy před neuvěřitelnými 57 lety!) s dojmy současnými. Skoro nic není jako ve staré Anglii! Tenkrát se po ulicích spořádaně a vážným krokem pohybovali uhlazení pánové v černých oblecích, s buřinkami na hlavách a deštníky v rukou, pravé to obrazy anglické spolehlivosti a solidnosti.

Vánoce jsou za námi a nový rok začal tak nějak normálně. Žádná hrůza se nekonala, žádné extra velké překvapení taky ne. Leden si tak lehce poklidně plyne, děti chodí do školy, a až na legrační objev posledního vánočního dárku se nic zvláštního nestalo. K tomu dárku se ale musím vrátit, protože je de facto strůjcem dalších událostí, a to zejména předčasného příchodu mé cestovní horečky.