Tak nejprve - o čem tohle čtení nebude: Skákací boty či vzácněji sedmimílové boty nebo skákací chůdy jsou pružinové postroje, které se připínají k botám a umožňují zkušenému uživateli skákání do výšky, rychlý běh nebo různé akrobatické kreace. Skákání na těchto zařízeních se nazývá anglicky powerbocking. A dokonce jsem se dočetla, že nápad na využití tohoto "prostředku poháněného vlastní silou, který by zrychlil pohyb jednotlivce a umožnil zvýšit výskok", prý byly zvažován i pro zrychlení pěchoty Rudé armády... Ale ne - Pérák - to byl přeci ....

Já si celkem nasbírat dovedu, ale není všem dnům konec, sezóna ještě neskončila. Mám kamarádku, která se ze všech sil snaží nechat za sebou co nejmenší civilizační stopu. Už dávno s manželem přestali jezdit autem, jako dopravní prostředek používají kolo, vlak, ale hlavně svoje nohy. Cukr a sůl považuje za jed. Její vánoční cukroví neochutnám ani ze zdvořilosti. Nejí maso, pije vodu kohoutkovku a jí většinou jenom to, co si sama vypěstuje, nebo nasbírá v přírodě.

Minulý pátek jsem oslavila své osmnáctiny (už po jedenadvacáté). Mí přátelé a známí respektují, že každý rok slavím stejných osmnáct; a není divu, protože velmi dobře vypadám a ještě lépe se cítím. Mé neskonalé sebevědomí však dostalo vážné trhliny, když jsem si šla do drogerie koupit svůj oblíbený hydratační make-up a slečna vizážistka, asi o 15 let mladší než já, mě přesvědčovala, že pro mou pleť se nejvíc hodí anti-aging.. Jakože cože???? To jsem od minulého měsíce tolik zestárla?

Zatímco si Marius balil věci, šli jsme na oběd do Matmata hotelu. Rozhodně měli větší výběr než v Sidí Driss. Oba jsme si objednali jako předkrm brik tunisiene, ten jsem dělala už v La Marse, když mne Alain jednou vzal nakupovat. Tvářil se u toho tenkrát důležitě a nechtěl mi říct co to je, jenom "uvidíš!". Viděla jsem, a do briku se zamilovala. Je to v podstatě syrové vejce, zabalené do tenounké placky (to je to, co jsme koupili tenkrát na marketu, prodávali je tam na kusy).

Hotel nám poskytl jedinou deku a tak jsem se trochu obávala noční zimy, se kterou jsem se už dost na Sahaře seznámila, ale byla jsem překvapená. V jeskynním pokoji prostě nebyla zima. Alain se probudil zároveň se mnou a naklonil se nade mne. Najednou mu pohled padl na řetízek na mém krku. Dotkl se ho prstem: "Tohle jsi neměla, když jsme vyjeli... kdes to vzala?" Na chvilku se ve mně zastavil dech.

Že jste tento výraz ještě neslyšeli? Chápu, a jsem si téměř jistá, neboť jsem tento jev zaznamenala teprve včera. Než popíši tento významný psychologický objev (který mi zcela určitě zajistí nehynoucí slávu a nesmrtelnost), měla bych popsat dlouholetý výzkum, který tomuto odhalení předcházel. Již jako dítě jsem byla velmi aktivní a rekreačně jsem se věnovala mnoha zimním a letním sportům, kdy každá má aktivita byla završena nějakým úrazem. Maminka mě titulovala střelenou kozou, ale dnes se tomu vznešeně říká ADHD.

Znáte takovej ten pocit, když na ulici někdo zapíská, vy se otočíte a zjistíte, že to nebylo na vás, ale na o 20 let mladší a 20 kilo lehčí děvčátko? Tomu se u nás doma říká blamáž. Ma to výhodu. Většinou si toho nikdo nevšimne a jako blbec se cejtíte jen sama před sebou. Mně se dneska stalo něco podobnýho, ale jak už je mým dobrým zvykem, ráda se cítím jako blbec veřejně a tak vám to budu vyprávět.

"Kam teď jedem?" zeptala jsem se, když se mi podařilo urovnat aspoň trochu myšlenky. "Do Matmaty. Už jsi o ní slyšela?" "Ne. Měla bych?" "Viděla jsi Star wars? Ty tam byly filmovány. Viděl jsem je na jaře v kině." "Ne, neviděla," odpověděla jsem. "Škoda, bylo by to pro tebe zajímavější. Co je s tebou dneska mon su?" (Panebože, ti Francouzi... Jak bych si přála, aby mi neříkal: "moje zelí"!! Ale vždycky mi to spravilo náladu, ta představa hlávky zelí, sedící vedle něj v autě!)